Nemoc omezuje, ale také dává

Oko
Autor: archív Zdeňka Hrocha

Zdeněk Maria Hroch (*1957) žije v Pardubicích a ve Šmolovech u Havlíčkova Brodu. V mládí studoval teologickou fakultu, kterou však nedokončil. V posledních letech onemocněl Parkinsonovou chorobou. Navzdory nemoci se před časem začal věnovat digitální grafice, při níž jako základ používá své fotografie. Svá díla bude vystavovat od 25. července v kostele sv. Víta v Soběslavi. Od 17:00 hodin se koná slavnostní vernisáž, které bude předcházet bohoslužba (začíná v 16:00 hodin).

Jak jste se dostal k tvorbě? V kolika letech jste začal tvořit?

K vlastní tvorbě mě přivedla nepřímo má známá Ruth J. Weiniger, religionistka. Jednou jsem s ní procházel hřbitovy, které fotografuje pro svoji vědeckou práci jako časosběrný dokument, a zaujalo mne její vidění světa. Ponořil jsem se do fotografie, začal se pokoušet o své vidění světa a jeho vložení do digitálních obrázků. Moje cesta není cestou klasického fotografa. Zaprvé jsem začal pozdě, asi v 53 letech jako člověk absolutně fotografií nepolíbený a zajímající se o výtvarné umění jen jako amatérský návštěvník galerií, zadruhé jsem ve stavu, kdy mé životní cesty doprovází „papežská nemoc“ sv. Jana Pavla II., která omezuje mé motorické schopnosti při manipulaci s fotoaparátem. Navíc toto vše přišlo v době nemoci a smrti mých rodičů, a tak i při tomto citovém přerodu se otevřely nové kanály komunikace se světem.

Než jste tedy začal sám tvořit, o grafiku nebo fotografii jste se v podstatě nezajímal? 

Výtvarné umění mne oslovovalo vždy, ale nikdy jsem se do něj hlouběji nenořil, líbilo se mi ve své klasické formě. Líbila se mi i fotografe pana Daniela Reynka, ale nebylo to nějaké blízké přátelství, byla to jen taková všeobecná citlivost, jako snad u většiny trochu citlivější populace. Tedy ne žádné milectví, ale také ne úplná odtažitost.

Podle čeho jste si zvolil svou metodu?  

Když jsem tedy seznal, že nebudu nikdy fotografem, začal jsem si s fotografií jen tak hrát. Trochu ji deformovat, trochu dokreslovat, intenzivně, až za hranici fotografy tolerovanou, využívat různé programy pro úpravy fotografií, různé kreslicí programy. Nabízí se otázka, proč deformuji skutečnost, kterou si sám nafotím, proč raději nepoužiji kresbu a malbu. Odpovím jednoduše. To jsem nikdy neuměl a byl jsem na to nešikovný, už od dětství. Takže jsem seznal, že cesta klasického výtvarného vyjádření není pro mne.

Můžete přesněji popsat, jakou technikou vznikají vaše díla? 

Při úpravách fotografií až za hranici toho, co je fotografie, jsem zjistil, že se lze přiblížit grafickému vyjádření touto počítačovou technikou. Že mohu pracovat technikou manipulace, koláže, jednoduchým dokreslováním, na které nepotřebujete žádné školení – jako když jsme v praktikách biologie obkreslovali preparáty z mikroskopu. Zjistil jsem, že i tak lze nacházet tvary a obrazy. Zanikne staré, zrodí se nové, fotografie, kresba nebo i fraktály předem vygenerované počítačovou metodou mohou vstoupit do konečného díla. Někdy některá vrstva vystoupí a zůstane v díle jen jako jakási homeopatická podstata v podobě klonu, ale to už je vlastní tvůrčí práce, kterou jsem v sobě objevil v potenci, kterou sám neumím racionálně uchopit, ale která snad skrze mne přináší výsledky v konečném tvaru mých výtvorů.

Co musí vaše dílo mít, abyste jej považoval za hotové? 

Uzření. Ano, Uzření! Když Caesar zvítězil nad králem Farnakem, oznámil to v Římě slovy: Veni, vidi, vici. Většina cituje překlad nesprávně: Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem. Vidí ale každý, Caesar sice viděl, ale zdůraznil dokonavost slovesa. On uzřel situaci, a proto zvítězil. Kdyby jen viděl, ale vnitřně to viděné nezpracoval, tedy nepochopil, co je podstatou, nezvítězil by. I když je pravda, že jdu víc po obsahu obrazu. Jen občas převáží forma, ale ani ta by neměla být bezobsažná. A kde skončit? To je někdy těžké uzřít. Občas se mi stává, že obraz je mnohovýznamový, protože tam nepřímo vložím svým podvědomím několik vrstev a stačí k tomu natočit jej různými směry. Já ale musím vybrat význam jeden, a tak mi někteří lidé vyčítají, že oni si ho nastaví jinak a vidí tam něco jiného. Jistě, i to je možné, také s tím někdy pracuji, ale většinou nechávám jednu možnost, protože to bych nikdy neskončil a mohl přetáhnout obraz tak, že v konečném důsledku by to nebylo nic. Je důležité v pravé chvíli říct dost, tady je konec! To je také umění.

Pod křížem
Autor: archív Zdeňka Hrocha

Opouštíte někdy dílo práci poté, co jste ji začal, protože vidíte, že tudy cesta nevede? Odhadnete, kolik děl se vám podaří dokončit?  

Jistě, někdy dělám nad něčím celou noc a den a dá to zase nic. Někdy to nic odložím s nadějí, že v něm něco uvidím, že se mi otevře nebo vstoupí do něčeho jiného. Stává se mi též, že mne už hotové dílo tolik nezaujme. Občas se mi také stane, že svůj koncept odložím, ukážu někomu druhému a ten uvidí, že tam to mé podvědomí je, ale já jsem ho neviděl, přesněji řečeno jsem v tom neuzřel patřičnou krásu. Ke druhé otázce, kolik děl se mi podaří dokončit. Když vezmu v potaz, že do úspěšnosti se počítají i ty polokoncepty, tak asi 80 %.

Když se vracíte k rozpracovaným dílům, stává se vám, že v nich najednou vidíte to, co jste tam dřív neviděl, že se vaše vnímání změní a vydá jiným směrem?  

Ano, stává se to i mně samotnému, někdy i na popud druhých. Rád si povídám o svém díle s druhými, to je vzrušující zážitek. A někdy ukážu i ten tzv. koncept a zjistím z toho povídání, že tam jsou i jiné vrstvy, zaměřím se na ně a pokračuji tím směrem. Inspirace je sice většinou shůry, od Pána Boha, ale někdy Bůh pracuje i skrze naše bližní a bylo by nesmyslné se tomu bránit.

U výtvarných děl je velmi důležité pojmenování, to často určuje i jejich interpretaci. Stává se, že ve vašich dílech vidí lidé něco jiného než vy, když neznají jejich název?  

Občas ano, ale to vůbec není na závadu. Pokud je interpretace věrohodná i pro mne, klidně ji nechám vstoupit do života. Obraz může žít mnohovrstvý život. Ruku na srdce, neinterpretují druzí i náš život různě? Pro jednoho můžeme být milí, pro jiného protivní, nemáme v očích všech jednotnou interpretaci. Jsem rád, když můj obraz zanechá nenulovou reakci. To je důležité. Co si kdo do něj vloží, to už jde mimo mne a žije to vlastním životem v tom konkrétním člověku.

Ještě k názvům vašich děl: Převažuje ve vašem vidění světa nějaký úhel pohledu, který se také nejvíc projevuje při vaší volbě pojmenování děl?  

Jednoznačně křesťanství, ale to jsou vztahy k Bohu a lidem, potažmo i k přírodě, to nejde rozlišit zase tak striktně a říct, že hlavní inspirace je křesťanstvím, a ne třeba přírodou.

Stává se vám, že vidíte situaci a vyfotíte si ji, protože máte pocit, že půjde použít jako jedna z vrstev pro vaše další dílo? 

Ano, především květiny, ale i různě oprýskané zdi, různé maličkosti kolem sebe... Občas se mi to stává.

Zmínil jste se už o své nemoci. Myslíte, že i vaše nemoc vás jistým způsobem přivedla k tvorbě? 

Jistým způsobem ano. Každá nemoc má svoji funkci, nic není jen tak pro nic, tato nemoc sice omezuje, ale také dává. Dává uvědomit si nesamozřejmost žití a fungování ve společnosti, člověk někdy před druhými vypadá jako mentálně postižený, má omezenou pohyblivost, omezenou hlasitost řeči, vypadá jako někdo mimo, možná i tak, že se trochu napil a alkohol ho zhatil. Každý člověk se snaží překonat to po svém. Bůh mi nemocí otevřel kanály vnímání, a tak mě to přitáhlo k této činnosti. Má tvorba je vedle modlitby druhá kreativní činnost, kterou mi ze své štědrosti dává. A dal mi ji prostřednictvím nemoci, dal mi ji k mé potěše a snad i potěše druhých.

Jakým způsobem vaše tvorba obohacuje vás samého?  

V podstatě je to zrcadlení mne samotného. V každém zrcadlení jsou sice šumy, tady šumy mých technických a řemeslných schopností, které jsou značné, přesto je to skrze zrcadlení můj obraz.

Je něco, co byste chtěl říct na závěr, protože se vám to zdá důležité? 

Ptal jste se obsáhle a nelehce, děkuji za tyto otázky. Co jen říct na závěr? Každý jde po té své cestě, když možná přejde tu správnou odbočku, otevře se mu další, ale nesmí moc váhat, Pán Bůh je sice milosrdný a milostivý, dává víc, než si umíme představit, ale nabízené bychom neměli odmítat. Tedy hořím nadějí, že je to právě ta hřivna z podobenství, kterou bych neměl zakopat, ale rozmnožit, aby mi Bůh řekl na konci věků: Vejdi v radost svého Pána. A to přeji všem čtoucím.

Dodatek - Recenze k výstavě Zdeňka Maria Hrocha

Setkání se Zdeňkem Hrochem nad jeho tvorbou bylo pro mě dobrodružným překvapením. Říká o sobě, že není fotograf, přesto fotí. Že není grafik, přesto tvoří grafiky. Že není malíř, přesto jeho miniatury jsou úžasnými obrazy s rafinovanou kompozicí a barevnou vytříbeností. Zdeněk zkrátka klame tělem. Jeho drobná schránka, uzurpovaná navíc parkinsonovou chorobou, skrývá obrovského silného člověka s břitkým anglickým humorem a gejzírem uměleckých nápadů. Zvídavým očím a vnímavému rozumu neunikne žádný detail jakékoli situace, v níž ho můžeme zastihnout. Je naplněný životem a život uctívá každým svým slovem, gestem a pohybem. Sám ví, že to není samo sebou, a tak jen zázrak stvoření a Boží přítomnosti mu dovoluje ten luxus být tvořivý. 

V jeho digitálních foto–grafických obrázcích je radost z tvorby vyjádřena příběhem. Příběh první je potřeba fotografování, sběr a urovnávání témat, námětů, inspirací, pocitů. Druhý příběh je touha fotku použít, posunout, zdeformovat, rozebrat, pozměnit. Na takovou analytickou fázi bezprostředně navazuje nutkání poznané pojmenovat. To je asi nejdůležitější fáze, též jistě nejsložitější a nejzávaznější. Po ní nebo souběžně s ní probíhá výtvarná kreativní etapa. Počítačová grafika, filtry, kroky, posuny, deformace, morfingy, vrstvy odhalují výtvarníkovi možnosti experimentu, který nezná konečné, nevratné kroky. To může být někdy ošemetné, neboť obraz nemusí být nikdy hotov. Příkladem nám budiž obraz Oko, velmi malířsky uchopená téměř abstraktní impresionistická kompozice, kde věcnost se téměř vytrácí. Ovšem kdybychom neznali předešlou fázi – Ďáblovo oko (kterou autor před světem tají), kde asociace kontrastu ženské postavy a krhavého mužského pohledu je mnohem zřejmější. Tak nová fáze stejného tématu, zastřená malebným poetickým filtrem nabývá nového významu: oko – pohled – vizuální vjem můžeme použít především pro vnímání krásy obšírnější. Do obrazu je vetknutý příběh.

Podobně tomu je s několika fázemi obrazu Kairos?, kde téma jakýchsi probouzejících se postav, kruhové kompozice a nekompromisní hodinkové výseče poukazují k fatálně vypršelému času. Kromě finálního artefaktu fáze obsahují množství dalších podob ať studijních, jindy použitých jinak nebo přímo odvržených. Příběh je vyjádřený znovu a znovu prožitým experimentem podobně, jako když Andy Warhol ověřuje variace barevných soutisků sítotiskových podkladů.

Odzbrojující Zdeňkova glosa vůči nepřeberným zásobám fotozdrojů nebo „nepovedeným“ pokusům: „to je jen taková blbůstka, ale tuším, že to brzy někam vrazím“ napovídá o vědomé systematické tvorbě a obohacuje hosty jeho ateliéru (skrytého v přenosné paměti) velikou nadějí. Nadějí, že život, ač podemletý různými úskalími, je krásný a může být plodný, neboť nám byl věnovaný.

Zdeněk se tohoto úkolu ujímá rytířsky.

Petr Kolínský, Praha 21 .6. 2014