Věřím tomu, že Ježíš Kristus je stejný – včera, dnes i navěky (Žd 13,8). A věřím tomu, že naším posláním zde na zemi je získávat Ježíšovi učedníky (Mt 28,18-20). Pokouším se o to již 38 let.
Svět se za tu dobu významně proměnil. Rád bych se zamyslel nad dvěma významnými posuny, které mají vliv na naše zvěstování. Jeden z nich považuji za velmi nepříznivý, druhý za velmi příznivý pro šíření evangelia.
Když jsem se stal křesťanem, byl komunismus jako ideologie již mrtvý. V naší zemi de facto zemřel v srpnu roku 1968, či přesněji řečeno během normalizačních čistek, který nastaly po ruské okupaci. Zatímco před srpnem bylo možno se setkat s „upřímně věřícími“ komunisty, po normalizaci se stali velmi vzácnými – a rozhodně už nebyli v řadách KSČ.
Existovala celá řada lidí, kteří sice komunistickou ideologii nesdíleli, nicméně byli silně ovlivněni myšlenkovým prostředím, které komunisté vytvořili.
Jakkoli by se zdálo, že křesťané a komunisté byli od sebe velmi vzdálení, měli přece jenom něco společné, a toto „něco“ výrazně ovlivňovalo zvěstování evangelia. Věřili totiž, že existuje nějaká pravda. Komunisté (používám tento výraz jako zkratku – čtenář pochopí a promine) byli přesvědčeni, že mají pravdu, a my křesťané jsme byli také přesvědčeni, že máme pravdu. V rozhovorech jsme používali jednak svědectví – to je jakousi konstantou při zvěstování evangelia – ale také argumenty. Apelovali jsme na rozum našeho oponenta. Komunisty to mnohdy překvapovalo – jejich ideologové je přece přesvědčovali, že náboženství je zpozdilé a bláhové, a že křesťany tudíž mohou být pouze lidé mdlejšího rozumu. Proto byli mnohdy zaskočeni argumentací svých protivníků. Nebyli na ni připraveni.
Kdo se stal v oné době křesťanem, zpravidla věděl, co dělá. Věděl, že bude za svou konverzi možná platit. Nebylo to sice nezbytné, ale stále hrozil Damoklův meč ztráty zaměstnání, vyhození ze školy nebo ztížení přístupu ke vzdělání. Příslušníci menšin (nebo skupin obyvatelstva bez politické moci) mají určitou výhodu v tom, že si musí rozmyslet, zda jim jejich přesvědčení stojí za riziko. V tomto ohledu nám tedy komunisté nechtěně pomáhali.
Dnes je situace jiná. Změna médií hluboce poznamenává lidskou interakci. Ano, televize existovala i za komančů, nicméně pro myslící lidi byla stále hlavním médiem kniha.
Odborníci se přou, zda dnes lidé čtou opravdu podstatně méně než dříve. Netroufnu si to posoudit, nicméně ze zkušenosti vím, že odvolávat se na pravdu a přinášet argumenty pro platnost nějakého tvrzení vám při zvěstování evangelia příliš nepomůže. Lidé nemyslí v pojmech, jako dřívější čtenáři knih, myslí (myslí?) v dojmech, zejména pod vlivem televize. Rozhovory o vážných věcech – i rozhovory o víře – se podobají nikoli logické rozpravě, ale sérii klipů. Sám pojem pravda se stal nepotřebným či málo užitečným: „Ty máš svou pravdu, no dobrá, jsem rád, že ti to funguje, ale já mám zase svou pravdu.“ A tak i v rozhovorech o náboženství už nejde o to, co je pravda, ale o to, co nám vyhovuje, co se nám líbí, co je nám sympatické… Nejsem s tím spokojen, protože stále „věřím na objektivní pravdu“.
Nicméně je tu druhý posun, který vidím jako pozitivní. Na jakou pravdu to vlastně věřím? Na to, že Ježíš je Boží Syn, že je mu dána veškerá moc na nebi a na zemi. Prostě věřím, že tomu tak je. A tato pravda je nezávislá na mně i na mém partnerovi v rozhovoru. Většina lidí netouží primárně po rozhovoru o světonázoru, o filosofii nebo teologii. Nicméně touží po lásce, po krásných vztazích, někdy jednoduše jen po útěše. Toto všechno jim může (a chce) Boží Syn dát. Zjistil jsem, že mohu dělat něco, co v osmdesátých letech tak nějak nepřipadalo v úvahu – nebo jsem to alespoň nezkoušel: Mohu člověku nabídnout modlitbu. Přestavuji si, že před třiceti lety by se na mě „nevěřící“ lidé dívali jako na cvoka. Teď zjišťuji, že je to zpravidla překvapí, ale pozitivní reakce vysoce převažují nad negativními.
Tu si můžeme položit otázku, oč nám vlastně jde. Jde nám o to, aby se daný člověk setkal s Ježíšem, nebo aby si o něm myslel ty správné věci? Věřím, že Ježíš se chce lidí dotknout, že se jim chce dát poznat. A zdá se mi, že modlitba je pro tento účel mnohem vhodnější než disputace. Pokud člověk skutečně zakusí Boží dotek, správné smýšlení o Ježíši si může doplnit později.
Tato pozitivní změna je spjata s něčím negativním. Světonázorovou skepsi dob komunismu nahradila vágní duchovnost, potvrzující Chestertonovu premisu, že opakem víry není nevěra, ale pověra. Češi nejsou národ bezvěrců. Ano, jsou národem skeptiků. Ale současně jsou národem lidí ochotných věřit kdejaké bizarnosti. Vedlejším účinkem je neskonale větší otevřenost pro duchovní svět, než jaká zde byla dříve. Ano, tato otevřenost je rovněž velkým nebezpečím. Ale my se jí můžeme chopit jako příležitosti. Pokud ovšem věříme, že Ježíš je i dnes živý a že i dnes vyslýchá modlitby.
Dan Drápal je teolog a překladatel. Otec - zakladatel Církve Křesťanská společenství (podle posledního sčítání lidu má přes 9 tisíc příznivců).