Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Creative commons
Přesně 750 let uplyne 11. srpna tohoto roku od zveřejnění buly papeže Urbana IV. s názvem Transiturus. Dokument z roku 1264 ustanovil pro celou katolickou církev slavení svátku Božího Těla – Nejsvětějšího Těla a Krve Páně (latinsky Corpus Christi, Corpus Domini nebo festum Corporis). Jedná se zřejmě o jednu z „nejkatoličtějších“ slavností liturgického roku – spolu se slavností Neposkvrněného početí Panny Marie a slavností jejího nanebevzetí – která se slaví vždy ve čtvrtek po neděli Nejsvětější Trojice (ta následuje po slavnosti Seslání Ducha Svatého). K tomuto svátečnímu dni dokonce nesestavil liturgické texty nikdo menší než sv. Tomáš Akvinský, který je zároveň autorem eucharistického hymnu Pange Lingua Gloriosi.
Navzdory tomu, že bula začínající odkazem na Poslední večeři Páně (latinský výňatek buly se nachází v: Denzinger 846-847, neoficiální anglický překlad výňatku zde, její kompletní a zároveň raritní text online zde) ustavila významnou slavnost, která je dodnes po celém světě doprovázena na symboliku a smyslové vjemy bohatá procesí, byl tento svátek několik následujících let slaven spíše jen regionálně, protože Urban zemřel krátce po vydání svého dokumentu 2. října 1264. Opětně tuto slavnost zavedl až Urbanův nástupce, francouzský rodák Klement IV. v roce 1311 během Viennského koncilu. Díky tomu se slavnost Božího Těla rozšířila a spolu s ní i eucharistická zbožnost.
Lev XIII.
I když úcta k Eucharistii dosahovala svého vrcholu zejména ve středověku a následně v období baroka a související rekatolizace, skutečná inflace zájmu o eucharistickou teologii ze strany papežů nastává ve 20. století a na počátku 21. století. Publikována byla již celá řada dokumentů, papežských i kuriálních, které objasňují toto tajemství a vysvětlují význam Eucharistie pro život věřících.
Prvním z nich je encyklika Miræ Caritatis Lva XIII., vydaná v předvečer slavnosti Božího Těla, 28. května 1902. V ní o Nejsvětější Svátosti píše její autor jako o pramenu života, tajemství víry a poutě lásky. Zdůrazňuje, že právě jejím prostřednictvím se zázračně posiluje „naše naděje nekonečného požehnání, založená na naší důvěře v Boží pomoc“ (b. 9). Zároveň připomíná, že to, co Kristus zamýšlel, když ustavil tuto svátost probuzením lásky k Bohu, bylo napomáhat vzájemné lásce mezi lidmi. Tato mezilidská láska je díky Eucharistii zakořeněna v lásce ke Stvořiteli, prýští z ní a spontánně roste (b. 11). V závěru své encykliky papež s potěšením konstatuje, že v soudobé společnosti se vzmáhá obnovená láska a oddanost směrem k této svátosti a „sama se ukazuje v srdcích věřících“, což dodává naději na lepší a příznivější časy (b. 19).
Pius XII.
Tématu eucharistické úcty se dále věnoval Pius XII. ve své encyklice Mediator Dei z roku 1947, která je primárně zaměřena na posvátnou liturgii. V ní její autor krom jiného zdůrazňuje, že společně se svou církví je její božský Zakladatel přítomen „ve vznešené oběti oltáře jak v osobě svého služebníka, tak především pod eucharistickými způsoby“ (b. 20). Tajemství Nejsvětější Eucharistie, „kterou Kristus, Nejvyšší Kněz, ustanovil a přikázal, aby byla pořád obnovována v církvi prostřednictvím jeho služebníků,“ označil za „kulminaci a centrum křesťanského náboženství“ (b. 66). Zpřítomnění oběti Vykupitele v Eucharistii má „vždy a všude charakter veřejného a sociálního aktu“ (s. 96). I z toho důvodu hlava církve nabádá, aby věřící považovali účast na Eucharistii za svou „hlavní povinnost a nejvyšší důstojnost“ (b. 80), i když navzdory této participaci nedisponují kněžskou mocí, což by měli biskupové neustále objasňovat jim svěřenému stádu (b. 82).
Lev XIII., vlastním jménem Vincenzo Gioacchino Raffaele Luigi Pecci
Autor: Wikipedia.org
Už jen díky účasti na této oběti věřící „můžou získat hojné a blahodárné plody“ (b. 201). Věřící se však mají mše nejenom účastnit, ale i přistupovat ke sv. přijímání, protože skrze něj „se stávají účastni samotné božské oběti“ (b. 118). Po skončení mše, jak nezapomíná Pius XII. dodat, je přijímající povinován setrvat „v intimním spojení s božským Mistrem, milovat ho a plodně s ním komunikovat“ (b. 123), což je praxe, kterou vzorně dodržoval například sv. páter Pio.
Ve světle současné liturgické praxe po II. vatikánském koncilu se jeví jako do jisté míry kuriózní, když papež píše biskupům, kterým byl dokument jako takový adresován, o tom, jakou bolest mu způsobuje, když se doslýchá o inovacích, které někteří kněží zavádějí do liturgie. Konkrétně se (v bodě 59) striktně ohrazuje vůči používání mateřštiny při slavení mše svaté (která je dnes hlavním jazykem užívaným v liturgii místních církví), nebo vůči překládání některých svátků mimo jejich běžný den slavení, což je dnes, jak známo, běžnou praxí kupříkladu i v případě slavnosti Božího Těla, která se v některých zemích překládá na nejbližší neděli.
Pavel VI.
Podobně jako Lev XIII. i Pavel VI., který bude za několik měsíců blahořečen, a sv. Jan Pavel II. věnovali samostatné encykliky tematice Nejsvětější svátosti oltářní. V případě Pavla VI. se jedná o encykliku Mysterium fidei (Tajemství víry), která byla podepsána 3. 9. 1965 na svátek sv. Pia X., který byl znám jako horlivý podporovatel a propagátor eucharistické zbožnosti a jehož 100. výročí úmrtí si připomeneme letos 20. srpna. Pavel VI. upozorňuje, že k eucharistickému tajemství se musíme přibližovat „s pokorou a úctou, nespoléhajíce se na lidský rozum (…), ale spíše pevně ulpívat k božskému Zjevení“ (b. 16). V dalších částech encykliky se věnuje oběti mše svaté a připomíná, že „i když aktivní účast mnohých věřících je ze své podstaty vhodná během slavení mše, pořád neexistuje žádný důvod kritizovat, ale spíše schvalovat mši, kterou kněz slaví soukromě z dobrých důvodů a ve shodě s nařízeními a legitimními tradicemi církve (…)“ (b. 32). I když jsou některé mše slaveny jenom za účasti kněze, případně kněze a asistenta, žádná z nich není soukromá, protože každá z nich „nepřináší vykoupení jenom pro jisté lidi, ale taktéž pro celý svět“ (tamtéž).
Papež se dále věnuje sakramentální přítomnosti Krista skrze transsubstanciaci a správným formám eucharistické úcty, včetně slavnosti Božího Těla, explicitně vzpomínaje svého předchůdce Urbana IV. (b. 63). Podobně jako před ním Pius XII. i Pavel VI. povzbuzuje k časté účasti na eucharistickém slavení a sv. přijímání (b. 66). Svůj text zakončuje vroucným přáním, aby „co nejdříve, jak je to možné“ bylo eucharistické tajemství slaveno všemi lidmi „jedním hlasem a jednou vírou“ (b. 73).
sv. Jan Pavel II.
Encyklika sv. Jana Pavla II. Ecclesia de Eucharistia (Církev žije z Eucharistie) nese své zaměření nejenom ve svém názvu, ale i ve dni svého podepsání, kterým byl 17. duben 2003, na který v tom roce připadal Zelený čtvrtek, den Poslední večeře Páně. V dokumentu sestávajícím se ze šedesáti dvou článků chtěl tehdejší Svatý otec vyjádřit skutečnost, že katolická církev se zrodila a neustále se rodí právě z velikonočního tajemství (b. 2).
Je to právě velikonoční událost a Eucharistie, která ho přes staletí zpřítomňuje, „ve které se nachází jakoby koncentrát, který zahrnuje celé dějiny jako adresáta milosti vykoupení“ (b. 5). Ve svém rozjímavém textu svatý papež kromě jiného intimně vzpomíná na rozličná místa a okolnosti svého slavení Eucharistie, které mu daly možnost zakusit její univerzální, ba přímo kosmický charakter: „Protože Eucharistie, i když se slaví na malém oltáři vesnického kostela, se v jistém smyslu vždy slaví na oltáři světa. Eucharistie spojuje nebe se zemí. Zahrnuje a proniká celé stvoření“ (b. 8). Tak jako jeho předchůdci i Wojtyła připomíná, že „eucharistická oběť je svou povahou zaměřená na hluboké spojení nás věřících s Kristem prostřednictvím svatého přijímání“ (b. 16).
Benedikt XVI.
Autor: Flickr.com / Creative Commons
Kromě přijímání patří mezi pontifikem zdůrazňované priority křesťana – katolíka i adorace Nejsvětější svátosti, přičemž za příklad klade sv. Alfonze Mariu de Liguori (b. 25). Jednotu víry v jednoho Boha, která zaznívá ze závěru výše zmíněného dokumentu Pavla VI., akcentuje i Jan Pavel II. v bodech 43–46, když se věnuje vztahu ekumenického úsilí a Eucharistie. Poslední dvě kapitoly encykliky věnuje správnému způsobu slavení eucharistické oběti, role umění a vhodného prostoru, jakož i učení se úctě ke svátostnému Kristu ve „škole“ Panny Marie coby „eucharistické ženy“. Věrný mystice a karmelitánské spiritualitě, ke které měl blízko zejména v období svého mládí, uvažuje papež nad vztahem Marie a Svátosti oltářní: „Přijmout Eucharistii muselo pro Marii znamenat, jako by opět přijala do svého lůna to srdce, které bilo v souladu s jejím srdcem, a znovu prožívat to, co sama zakusila pod křížem“ (b. 56).
O tom, že tato problematika byla Janu Pavlu II. mimořádně blízká, svědčí i další dva dokumenty stejného zaměření: list biskupům Dominicae cenae o eucharistickém tajemství a kultu z roku 1980 a apoštolský list Mane nobiscum Domine z roku 2004, věnovaný Roku Eucharistie, který trval od 10. 10. 2004 do 29. 10. 2005. V prvním z nich, tak jako o několik let později ve své encyklice, zdůraznil potřebu křesťanské jednoty: „Všichni jsme ve stejné míře dlužníci vůči našemu Vykupiteli. Všichni společně musíme poslouchat Ducha pravdy a lásky, kterého Vykupitel slíbil církvi a který v ní působí. Ve jménu této pravdy a lásky, ve jménu samého ukřižovaného Krista a jeho Matky prosím a naléhavě žádám, abychom zanechali všechny spory a rozdělení a sjednotili se všichni v tomto velkém a spásonosném poslání, které je cenou a zároveň ovocem našeho vykoupení“ (b. 13). Druhý z dokumentů dále rozvíjel některá témata obsažená v encyklice z roku 2003 a stal se zároveň jistým druhem testamentu nebo duchovního poselství, které polský papež zanechal církvi, v jejímž čele stál téměř 27 let: „O sacrum convivium, in quo Christus sumitur! – Ó, svatá hostina, na které se přijímá Kristus!“ (b. 29).
Benedikt XVI.
V návaznosti na Rok Eucharistie se v dnech 2. až 23. října 2005 uskutečnilo zasedání 11. shromáždění Řádné generální synody biskupů, a to už pod vedením tehdy nově zvoleného papeže Benedikta XVI. Jako plod synodálních úvah vzešla v roce 2007 posynodální apoštolská exhortace Sacramentum caritatis (Svátost lásky). Jejím cílem je objasnit některé hlavní linie synodální práce a vyvolat v církvi nový impuls a eucharistický zápal (b. 5).
Vzácné teologické úvahy papeže Ratzingera jsou ve druhé a třetí části následovány některými praktickými otázkami eucharistického slavení a jejího smyslu v životě křesťana. Jedním z témat je Benediktova oblíbená problematika smyslu krásy a liturgie, jakož i respektu vůči liturgickým symbolům a důstojnosti slavení. Dnes již emeritní papež podrobně, v duchu učení II. vatikánského koncilu, rozebírá aktivní účast věřících na liturgii (b. 52–63). V souladu se svými předchůdci i on opětovně vyzdvihuje formy eucharistické zbožnosti, zejména adoraci, která „není nic jiného než samozřejmé rozvinutí eucharistického slavení, které je samo v sobě nejvyšším aktem adorace církve. (…) Akt adorace mimo mše svaté prodlužuje a zintenzivňuje to, co se konalo v samotném liturgickém slavení“ (b. 66). Nakonec neponechává stranou ani sociální rozměr Eucharistie, protože každý, kdo má na ní účast, „musí usilovat o budování pokoje v našem světě“ (b. 89). Pokrm pravdy totiž „podněcuje odmítat situace nedůstojné člověka, ve kterých se umírá pro nedostatek jídla, z důvodu nespravedlnosti a vykořisťování a dává nám novou sílu a odvahu neúnavně pracovat na budování civilizace lásky“ (b. 90).
