V roce 1993 byla církev pro pana Václava Klause „něco jako spolek zahrádkářů“. Tehdy jsme se všichni durdili, že se tak o křesťanech mluvit nemá. Když se dnes dívám na některé aktivity zahrádkářů, například v komunitě Prazelenina nebo Kokoza, tak si říkám, že by ta církev mohla být alespoň jako ti zahrádkáři. Jistě jsou čestné a zajímavé výjimky, generalizace je samozřejmě přehnaná. Přesto je to téma minimálně k diskusi. V obraně proti nařčení tehdejšího předsedy vlády je několikerá představa:
Představa o baště spravedlnosti a pravdy
Představa, že křesťané jsou baštou spravedlnosti a pravdy. Když je ten či onen člověk „věřící”, je jistě dobrým inženýrem, zedníkem, obkladačem, průvodčím a taky politikem. Bylo by daleko milejší, kdyby byl dobrým inženýrem, spolehlivým zedníkem, vynikajícím obkladačem, laskavým průvodčím a zodpovědným politikem a navíc by se přišlo na to, že je křesťanem. Jistě, může být i něco mezi, pak se inženýr, zedník (nebudu to celé psát znova) o sobě vyjadřuje v závorce a dává najevo upřímnou snahu. A zápas o dobro je na něm vidět.
Představa o opravě všech kostelů
Představa, že všechny kostely je třeba za každou cenu opravit. Že kamenní kazatelé jsou nespornou potřebou společnosti, krajiny a kultury. Věže našich kostelů jsou jistě mírnější než vztyčené ukazováčky muslimů, ale ukazují stejným směrem. Jsou krásnou a laskavou špičkou krajiny, dávají jistotu a směrují naši pozornost vzhůru. Oproti Slovinsku s kostely na kopcích stojí pokorněji v kraji, obklopeny staveními. Ať tak nebo tak, je většina takových staveb krásou bez lidí či s minimálním počtem věřících. Nebyla by ta krása bez lidí vypovídající úplně stejně, kdyby byla v rozvalinách a zarostlá hložím? Nevarovala by více? Mnohé anglické kostely mají u chodníku kamennou tabuli s vytesaným klasickým písmem, která hlásá prosté: Church closed. I tak jsou ty kostely krásné. Ne všechny mají naději chátrat: V americké Philadelphii zatím stojí the Church of the Assumption on Spring Garden Street. Ale zápas o zachování tohoto naprosto zdevastovaného kostela z devatenáctého století vypadá dost beznadějně. Nové zástupy křesťanů by si postavily nové kostely a nová místa k uctívání. Možná by ve svých snahách více mysleli na víceúčelovost svých staveb a vhodnější parametry k poskytování tak nouzových činností, jaké byly letos nutné v mrazivém Kyjevě, tedy nemocnice, azylové služby a podobně.
Představa o zvěstování jen jako o řečnění
Představa, že zvěstování je jen nějaké řečnění. Přesně: jak získat nové zástupy křesťanů? Kázat jim. Řečnit, sehnat je do nějaké veliké dvorany a cpát do nich větu za větou, aby začali plakat, káli se a pak pokorně pracovali. Jenže to není na pořadu dne a asi to není to, co by potřeboval Kristus. Dělají křesťané něco jiného mimo příležitostných sjezdů či nedělních utvrzovaček? Ukazuje se, že jakási forma rituálů lidem chybí, ale zároveň upřednostňují diskusi a hudbu přiměřenou věku. Rádi se poznají při čaji a sušenkách. Takoví mladí lidé se scházejí na příklad v londýnské Conway Hall dvakrát do měsíce. Údajně i na jiných místech. Říkají, že bez Boha. Co ale může být na tomto světě úplně bez Boha? Stačí jim zatím řidší pravidelnost a zatím jsou mladí. S věkem třeba přidají. Spíše než se rozčilovat, měli by spíše křesťané zauvažovat. Není to spíše než výpověď o víře zpráva o nespokojenosti s formami a nenápadným náboženským násilím? Nejsou náhodou znechuceni pomatenými náboženskými monology, jimž chybí téma?
Bylo by dobře psát o dalších představách. Třeba o té, že bylo vždycky všechno v pořádku a křesťané byli vždy stateční. Nesli vždy kulturní a duchovní tradici. Tudíž, že se nemá o minulosti mluvit jinak než dobře. Pro některé odpuštění zamezuje jakýmkoliv otázkám po minulosti a hlavně veškerému zkoumání, analýzám, strategickým závěrům. Nebo o představách pokřesťanšťování většinového světa vyvážením některých forem západního křesťanství. Všechno může být ještě naprosto jinak.
Václav Klaus se dal v posledních letech svého prezidentství „na pokání” a vyjadřoval se, jako kdyby dědictví konzervativních hodnot hájil vždy. Svoje proslovy na podporu tradic, stejně jako prorocká slova o zahrádkářích, vyslovil pravděpodobně mimoděk. Šlo tehdy asi o peníze a o majetek, ostatně jako by v jeho případě šlo někdy o něco jiného. Lehko se to pozná: S novým papežem se už nebratří.