Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Creative commons
„Pozdravte se navzájem pozdravením pokoje“ je tradiční výzva, kterou si katolíci vyslechnou během většiny bohoslužeb. V posledních letech se objevují hlasy volající po tom, aby byl obřad pokoje přenesen do jiné části liturgického slavení, než je tomu v současnosti, kdy si věřící mezi sebou vyměňují tento pozdrav těsně před svatým přijímáním. Ještě v roce 2007 Benedikt XVI. ve své posynodální apoštolské exhortaci Sacramentum caritatis napsal, že „během zasedání Synody biskupů byla vyjádřena potřeba usměrnit toto gesto, které může nabrat nepřiměřené projevy a způsobit určitý zmatek ve shromáždění právě před přijímáním“ (čl. 49).
Z usměrnění, po kterém volali svého času biskupové na synodě, a které se dostalo i do oficiálního papežského dokumentu, však nebude nic. Rozhodla o tom vatikánská Kongregace pro Boží kult a disciplínu svátostí pod vedením španělského kardinála Antonia Cañizarese Lloveru, o kterém se v poslední době podle portálu Vatican Insider šeptá, že by měl být na svém postě nahrazen a odejít do čela jedné z významných španělských diecézí.
Kongregace zaslala biskupským konferencím po celém světě instrukci, podle které znamení pokoje zůstává součástí římského ritu katolické církve, ale jeho umístnění v liturgii se nemění. Zásadní změnou by však mělo být jeho střídmější vykonávání během mše svaté, bez výraznějšího pohybování se a „zvrtání se“ věřících.
Políbení pokoje
Definitivní rozhodnutí podoby liturgického „znamení pokoje“ podepsal kardinál Cañizares Llovera a sekretář kongregace, arcibiskup Arthur Roche. Papež František ho schválil 7. června tohoto roku. Původně se uvažovalo o přesunutí tohoto gesta do jiné části liturgie, například bezprostředně před eucharistickou modlitbu, jako je to typické pro ambroziánský ritus používaný v Milánské arcidiecézi. Rozhodnutí kongregace podle jezuity Thomase Reese z portálu National Catholic Reporter bere do úvahy starokřesťanskou praxi udělování polibku pokoje na konci liturgie slova, jak ji popisuje například sv. Justin, mučedník z poloviny 2. století. Justin popisuje liturgii slova jako čtení ze vzpomínek apoštolů aneb spisů proroků. Po nich následovaly instrukce a povzbuzení ze strany předsedajícího, po čemž všichni účastníci bohoslužby vstali a společně se modlili.
„Na konci modlitby jsme si navzájem vyměnili polibek,“ poznamenává sv. Justin. Následně po tomto úkonu byly přineseny obětní dary. Polibek pokoje se tedy vyskytoval ve starokřesťanské liturgii původně po společných modlitbách věřících na závěr liturgie slova. Podobně i Tertulián, křesťanský historik z 3. století považoval polibek pokoje za pečeť modliteb, které předcházely jeho výměně. Podobně jako slovo „Amen“ i polibek reprezentuje vědomý souhlas s tím, co se událo, resp. bylo vyřčeno předtím.
Jak je zjevné, polibek pokoje má svůj původ v prvních křesťanských staletích, avšak v pozdějším období upadl do zapomnění. Znovu byl obnoven s novou pokoncilní liturgií v 70. letech minulého století. Ve většině zemí však toto gesto nemá podobu polibku, ale spíše formu potřesení rukou, které je považováno za pohodlnější a zároveň méně narušující intimní sféru osoby. U rodinných příslušníků anebo blízkých přátel však není vyloučen ani reálný polibek na líce či obejmutí.
Výměna pozdravení pokoje se podle aktuálního vyjádření vatikánské kongregace nemůže konat v libovolné fázi liturgie, ale měla by být provázena co největší střídmostí, aby nebyli rušeni věřící ve své meditaci během momentu kulminace liturgického slavení. Zároveň by se věřící měli vyhnout tomu, aby udělování pozdravu pokoje během specifických slavností, jakými jsou například křest, první svaté přijímání, biřmování, svatba, pohřeb či kněžské svěcení, bylo považováno za projev gratulace nebo kondolence.
Instrukce evidentně explicitně zapracovala usměrnění, které poskytl Benedikt XVI. v již zmíněné apoštolské Sacramentum caritatis, kde uvedl, že „z velké hodnoty tohoto gesta nic neubere, jestli se koná střídmě pro uchování atmosféry, přiměřenému slavení, například vyměnit si pozdravení pokoje jenom s těmi, co stojí nejblíže“ (čl. 49). Na druhé straně nebyla zohledněna tužba dnes již emeritního papeže vyjádřená v tomtéž dokumentu, aby se přezkoumala možnost přemístit udělování tohoto znaku do jiného momentu, například před přinášení darů na oltář, tzv. ofertorium. „Takové rozhodnutí by kromě jiného významně připomenulo Pánovo napomenutí o potřebě smíření dříve, než se přináší oběť Bohu,“ napsal v roce 2007 Benedikt XVI.
Způsob, jakým bude nová vatikánská instrukce zavedena do praxe, spočívá na bedrech místních biskupských konferencí a na tom, jak dokážou kněží během katechezí vysvětlit věřícím nové pastorační usměrnění. Bude však nepochybně zajímavé sledovat, jak si věřící během bohoslužeb osvojí tuto instrukci a jak si budou navzájem vyměňovat pozdravení pokoje s „větší střídmostí“...
