Co je to

Ilustrační foto
Autor: pixbay.com / Public domain

Nejčastější odpovědí (se kterou by málokdo polemizoval) patrně bývá, že je to život, který člověk žije k Boží slávě.

Do našich představ o tom, jak k Boží slávě žít, ale proniká i způsob myšlení tohoto světa.
Tak lákavá je rovnice "reprezentativního věřícího", který se těší plnému zdraví, buduje závratnou kariéru v práci a právě parkuje po luxusní dovolené, skvěle oblečený, se svými krásnými bezproblémovými dětmi ve svém drahém autě před novostavbou na klíč.

Kolik ovoce Ducha Svatého ale můžeme vidět na lidech, kteří z toho seznamu mají nejvíce? Ne, že by ty věci byly samy o sobě špatné, ale člověk z nic umí zblbnout a přilnout k nim. Středem zájmu už není Bůh, ale stále další přání.

Možná nejsme tak povrchní a chceme "sloužit Pánu". Málokdo se ale hrne do služby tiché a nenápadné, kde např. pravidelně připravuje stoly a židle pro ostatní. Není to služba budící zvláštní úctu a slova díků, jakých se dočkají ti, co měli "pěkné kázání" nebo "hráli úžasné chvály". Jistě, takové služby je nám za potřebí a vážíme si těch, kdo v nich stojí. Není ani hřích chtít sloužit podobným způsobem, vždyť je to dobré dílo, ve kterém se ukazují Boží obdarování - požehnání. Mnohem důležitější, než by se na první pohled zdálo, je ale srdce služebníka. Je vystaveno pokušení, jaké provází každou úspěšnou "požehnanou službu." Pýcha může i původní ryzí motivy proměnit v touhu po vlastní slávě. Je to důraz na "já", které chce být vidět a slyšet a dojít uznání. Pocit sebeuspokojení z toho, jak "požehnaný" jsem, nemá nic společného s vděčností, že Pán dělá úžasné věci a dokáže používat i mě. Pýcha nezrcadlí Boží lásku, Boží dílo a smíření, ale zdůrazňuje vlastní kvality a zásluhy.

Co je cílem našeho života? O čí slávu nám jde? Budou lidé v souvislosti s námi uvažovat o dobrém Bohu, kterému věříme? Nebo jde o "naše svědectví", "naši službu" a "naši církev"?

Někdy se nám naopak zdá, že nejsme dost "požehnaní", a tak raději vyčkáváme, až se věci pohnou k lepšímu.
Ale co když je všechno jinak a věci se pohnou k horšímu? Nějak do toho nezapadá představa všemohoucího Boha, který nás miluje a má ty nejlepší úmysly s každým z nás. Nechá na nás dopadnout těžké okolnosti a ačkoliv se modlíme, "neřeší" každou bolest. Přesto je to pořád Pán.

Bůh, který nás miluje a kterému naše pozemské štěstí nedělá takové starosti, jak bychom chtěli, protože Mu daleko více záleží na tom, abychom Ho znali. Jako by měl jiné priority. Jako by na rozdíl od nás neviděl cíl v úspěchu, ale v tom, jakými se staneme lidmi. Věří, že tím vším, co nás trápí, s Ním dokážeme projít. Trpělivě pracuje na našem srdci, aby se podobalo tomu Jeho. A vidět život člověka, který je s Ním v té bolesti spojený, je zázrak.

Jak můžeme vědět z příběhu o Jobovi, znamením Boží slávy totiž není náš úspěch, ale životní věrnost.

Jana Hrdá nežila dlouho, ale krásně. Většinu let svého života prožila v invalidním vozíku po tragické nehodě, načež jí zemřela maminka a opustil manžel. Zůstala sama s dvěma malými dětmi. Nepropadla beznaději a nelitovala se, nestěžovala si, že nemá co dát. Uprostřed totalitního režimu, kdy byla běžná praxe "dát postiženého do ústavu" a děti do dětského domova, prosila Pána o pomoc, aby mohla zůstat se svými dětmi a vychovat je. Bůh na ní ukázal svou péči, lásku, milost, statečnost a odvahu. Zvítězila mocí Toho, který si ji zamiloval. Nestála o popularitu, její zviditelnění bylo jen součástí něčeho většího, na čem jí záleželo. Stála u zrodu asistenční péče pro postižené lidi v této zemi a svými aktivitami se stavěla na stranu slabých a nemocných. Přes všechno, co se skrze její službu změnilo, zůstala pokorná a vděčná a oslavovala bez světel reflektorů Toho, komu jedinému všechna sláva patří. Její požehnaný život mě naplňuje úctou k Bohu, kterému patřila a ke kterému odešla.

Paní Ing. Jana Hrdá, místopředsedkyně Národní rady osob se zdravotním postižením, držitelka ceny Olgy Havlové, členka Vládního výboru pro zdravotně postižené občany zemřela dne 5. srpna 2014.  Jana Hrdá byla zakladatelkou osobní asistence pro osoby se zdravotním postižením v ČR, pracovala v expertní skupině pro sociální politiku a legislativu NRZP, předsedala Pražské krajské radě osob se zdravotním postižením a Asociaci pro osobní asistenci, spolupracovala s registrem inspektorů kvalit sociálních služeb Ministerstva práce a sociálních věcí, vyučovala na Univerzitě Karlově v Praze a na Univerzitě Hradec Králové. Byla autorkou řady informačních knih a brožur o osobní asistenci, spolupracovala s Fondem ohrožených dětí a dalšími organizacemi. Od roku 2010 byla členkou Vládního výboru pro zdravotně postižené občany. Jejím odchodem ztrácí hnutí osob se zdravotním postižením jednu z nejvýznamnějších osobností. (zdroj: www.vlada.cz)