Starobylé východní církve dnes

Klášter sv. Tekly v syrském městečku Maalula
Autor: Wikipedia.org / Heretiq / Creative Commons

1. Úvod

Vedle tří vždy připomínaných větví křesťanstva, pravoslavných, římských katolíků a protestantů žije svým životem jeho poněkud zapomínaná část označovaná souhrnně jako starobylé východní církve (v angličtině Ancient Eastern Churches). Mají různou věrouku, různý obřad a různou organizaci. Spojuje je však původ před IV. všeobecným sněmem církve, ke kterému došlo v maloasijském městě Chalkédónu (dnes Kadiköy, součást Istanbulu) r. 451. Představují počáteční podobu křesťanství na začátku jeho větvení.

Dalším společným rysem starobylých východních církví je to, že až na dvě výjimky (tvoří ji Arménská apoštolská církev a Etiopská církev) žijí po staletí jako menšina uprostřed většin jiných náboženství, islámu a hinduismu. Po staletí žili východní křesťané s muslimy v dobrých sousedských vztazích. Někdy probíhaly kontakty i na oficiální úrovni. Například nestoriánští křesťané v Persii a jinde na Blízkém východě se pro muslimy brzy po vzniku islámu stali prostředníky kontaktu s kořeny evropské kulturní tradice. Jejich přičiněním se do arabštiny překládala díla Platóna, Aristotela a dalších antických autorů. Podíleli se tedy na rozvoji islámské kultury.

V současném islámu se však projevují radikální směry, které zanedbávají povinnost chránit křesťany jako „náboženství Knihy“ a chovají se k nim nesnášenlivě. Někdy pokládají křesťany za místní spojence nepřátelského Západu. Občas dochází k fyzickým útokům na křesťanské komunity a jejich budovy. Bohužel nemálo křesťanů doplatilo na náboženský konflikt životem. Tyto nepříznivé poměry vedou k početnímu úbytku východních křesťanů a k jejich odchodu do exilu.

Část příslušníků starobylých východních církvi v různých dobách našlo ochranu a útočiště pod autoritou římskokatolické církve. Nebyli nuceni se ve všem přizpůsobit. Ponechali si větší či menší míru odlišnosti a vnitřní autonomii. Mluví se o nich jako o sjednocených východních církvích. Každá taková sjednocená církev tvoří v římskokatolickém celku jednotku označovanou jako církev vlastního práva (latinsky eccleisa suae iuris). Mluví se také o východních katolických ritech.

2. Apoštolská církev Východu

Jedna z partikulárních církví dnešního světa reprezentuje původní nerozdělenou křesťanskou církev. Hlásí se k víře tak, ji společně vyznali biskupové na prvních dvou všeobecných sněmech církve v Nikáji r. 325 a v Konstantinopoli r. 381 a jak ji máme vyjádřenu v nikájsko-konstantinopolském (či nicejsko-cařihradském) Symbolu víry. Stejně jako ostatní křesťané rozvíjejí myšlení o víře v nových kontextech, ale nepokládali za potřebné a za možné tyto teologické úvahy dogmatizovat, tedy zavazovat všechny k tomu, aby je uznali pod přísnými sankcemi.

Církev vznikla záhy, již v 1. století, a její nauka a praxe se postupně formovala mezi obyvatelstvem mluvícím aramejsky, tedy jazykem, jímž pravděpodobně mluvil Ježíš a apoštolové. Zformoval se tam východosyrský obřad, relativně prostá liturgie blízká počátkům křesťanství. Žili na území dnešní Sýrie (aramejština je základem pozdější syrštiny, dnes však nahrazované arabštinou), Iráku, Íránu a Turecka. V tomto prostředí vznikl raný překlad Bible pod názvem Pešito. Církev odmítla novotu efezského sněmu z roku 431. Ten oproti vyrovnanému vyznání v krédu, podle kterého Bůh z Boha přijal tělo a stal se člověkem, zdůraznil jedinou božskou podstatu vtěleného Božího syna, takže mohl Marii nazvat Bohorodičkou. Tato jednostrannost vedla k představě pohlcení lidství Božstvím a musela být r. 451 dalším sněmem v Chalkédónu korigována. Tyto a další spory se však církve Východu netýkaly. V době své nevětší slávy zasahovala tato církev misijně až do Indie, Číny, Mongolska a Japonska.

Dnes je tato církev, která se sama oficiálně označuje jako Svatá, apoštolská, katolická, asyrská církev Východu, rozšířena hlavně v Íránu, jehož státním zřízením je islámská republika a fakticky tam vládne ší’itská Strana dvanácti. Nominálně jsou asyrští křesťané zastoupeni v parlamentu, avšak fakticky čelí značné nepřízni úřadů a veřejnosti. Írán se stal centrem církve a tam sídlil její nejvyšší představitel katolikos – patriarcha. Nepříznivé poměry však vedly k tomu, že Mar Dinkha IV. Khanania má dnes sídlo v Chicagu v USA. V současnosti se k této církvi hlásí v její domovské oblasti i v exilu (včetně Indie, o níž bude řeč samostatně) v souhrnu kolem 170 tisíc osob.

Mezi římskokatolickou církví a apoštolskou církví Východu došlo po rozhovorech teologů k vzájemnému uznání o shodné víře ohledně Ježíše Krista a spojení Božství a lidství v jeho osobě. Vzájemná obvinění z bludu byla odvolána a bylo uznáno, že jde pouze o rozdíl v terminologii. Proto je nepřiměřené mluvit o apoštolské církvi Východu jako o „nestoriánech“ nebo dokonce zmiňovat nestoriánskou herezi. A opačně, tato církev nevidí dnešní katolíky, pravoslavné a protestanty jako monofysity, nýbrž jako rovnocenné bratry a sestry v Kristu.

V 16. století došlo v této církvi ke konfliktu, který souvisel se zavedením dědičnosti úřadu katolika – patriarchy (ze strýce na synovce). Stoupenci dosavadní praxe, že nejvyššího představitele volí biskupové, našli útočiště v římskokatolické církvi. S ní sjednocené společenství se označuje jako Chaldejsko-katolická církev. Tato církev střeží svou autonomii v širším římskokatolickém celku. Nejvyšší představitel s titulem chaldejsko-katolický patriarcha Babylonu (v současnosti Louis Raphaël I. Sako) se dosud volí a papež mu poskytuje osvědčení o církevním společenství. Tato větev odhaduje počet svých příslušníků na 600 tisíc.

3. Syrská ortodoxní církev

Daleko větší skupina národních církví navazuje na efezské dogma o Marii jako Bohorodičce, aniž by ovšem akceptovaly ono vyrovnávající prohlášení chalkédónského sněmu. To vedlo k představě o údajném „monofysitismu“ orientálních ortodoxních církví. Jako důkaz se chápala jejich tradiční formulace o „jediné boholidské přirozenosti Ježíše Krista“. Dlouhé teologické rozhovory s pravoslavnými a římskokatolickými teology však vedly rovněž k oficiálnímu potvrzení ze všech zúčastněných stran, že víra je shodná.

Liturgickým základem tohoto okruhu církví je historický západosyrský obřad podobný obřadu byzantskému, který používají pravoslavní a některé skupiny dříve pravoslavných, dnes sjednocené s Římem, např. zdejší řeckokatolíci. Historické počátky zdejšího křesťanství jsou zmiňovány ve Skutcích apoštolů: Proto se Barnabáš odebral do Tarsu, aby vyhledal Saula. A když ho nalezl, vzal ho s sebou do Antiochie. Pracovali spolu v tamější církvi po celý rok a vyučovali velké množství lidí; a právě v Antiochii byli učedníci poprvé nazváni křesťany. (Sk 11, 25,26). Antiochie se stala centrem syrského křesťanství a tamní biskup byl označen jako patriarcha (dnes Ignatius Aphrem II. Karim). Dnes je toto sídlo pod jménem Antakya na jihu Turecka blízko hranic se Sýrií a patriarcha působí oficiálně v Damašku. Vzhledem k současným těžkým poměrům však v současnosti sídlí patriarcha v Bejrútu.

Obce této církve jsou rozšířeny kromě Sýrie také v Iráku, Libanonu a Turecku a nemalá část syrských ortodoxních je v exilu v západním světě. Příbuzné církve jsou v Indii a jim se budeme věnovat zvlášť. Celkově včetně exilu (a bez Indie) se odhaduje počet příslušníků na 2 miliony. Většinou jsou to křesťané, jejich mateřským jazykem je arabština, která vedle staré syrštiny proniká do liturgie.

Podstatnou složku povstání proti současnému syrskému režimu tvoří islámští radikálové, kteří se v nedávné době pokusili nastolit na území Sýrie a Iráku Islámský stát a obnovit dávný chalífát. Podle dostupných informací se tito radikálové chovají ke křesťanům nesnášenlivě, často násilně. Významným centrem syrské ortodoxní církve byl irácký Mosul, odkud téměř všichni křesťané museli odejít.

R. 1662 došlo v církvi k rozštěpení a její menšina (dnes se uvádí 158 tisíc osob) se podřídila Římu. Dnešní syrsko-katolická církev jako církev vlastního práva v rámci římskokatolického celku koexistuje se syrskou ortodoxní církví a sdílí její těžký úděl. Nejvyšší představitel s titulem patriarcha Antiochie a Východu Moran Mor Ignatius Joseph III Younan sídlí v Bejrútu.

Další díl přineseme do týdne.