Přistoupil jsem do dvaadvacítky a zaměstnán tím, že kvůli výluce budu muset vystoupit na Brusnici a nikoli na Pohořelci, jsem Prahu vnímal jinak. Přesto mne zaujala dobře udržovaná šedesátnice, která na půl tramvaje popisovala jakési revizory svému manželovi: „Byl to takovej estébák, klasickej estébák! Ty já dobře poznám!” ujistila nás všechny. „Voni ti revizoři jsou všichni estébáci: Normálně se tam nacpali a dělaj to. No, kdo jinej by to dělal?!” Důležitě si při tom čistila kapesníčkem sluneční brýle se silnou zlatou obroučkou a zdobnýma nožičkama. Tam někde, mezi Pražským Hradem a Brusnicí jsem se rozhodl, že musím něco napsat.
„Poslanec Ondráček byl komunistickej fízl.” Poprvé až podesáté. Na těch deseti věcech se shodl jeden z kandidátů TOP 09 s prvním místopředsedou strany; tak mne poučil fejsbuk poté, co jsem dojel domů. Škoda! A já bych se jich obou zeptal: „A co tím chcete získat? Proč to vlastně říkáte?” Paní v tramvaji nenávistně nadávala lidem, jejichž práce je nezáviděníhodná, ale potřebná. Z poslaneckého nálepkování fízlů cítím také nenávist. Jízlivě jedovatou a zbytečnou.
Ne všechno, co je pravda, se musí deklamovat z řečniště poslanecké sněmovny a už vůbec se to nemusí věčně opakovat v médiích. Co tím získáme? Přehled po tom, kdo byl a nebyl spolupracovníkem či přímo činovníkem komunistické státní bezpečnosti? To pochybuju. Bývalí příslušníci jsou prolezlí všude, kde to jen jde, a poznají se bezpečně podle toho, jak jednají, i kdyby to měli soudně černé na bílém, že jsou nevinní a neregistrovaní v žádných seznamech. Můžou mi klidně přinést dokument, že jsou vymazáni z knihy smrti. I kdyby byl Pánem Bohem podepsaný, nevěřil bych jim, protože to mají mezi očima.
Co získáme opakováním nesporných skutečností o hříšné minulosti našich spoluobčanů? Jejich doznání a pokání? Sotva! Budeme varovat společnost před nebezpečnými lidmi? To sotva! Pokud estébáci prodávají třeba hnědé uhlí či rukavice levněji, než živnostník navazující těžce na tradici svých prarodičů, nemáme šanci. Obávám se, že vykřikováním toho, co si mají lidé přečíst jako nesporná fakta, a tak si to uložit do věčné paměti, budeme vypadat jako hysteričtí chlapi, kteří se vlastně bojí daleko více, než nějaké baby pavouků.
Ti nejhlasitější vykřikovatelé věty o fízlovi spolupracovali s velice vykřičenými osobnostmi po listopadu 89, tak o co vlastně jde? Někteří opakovatelé zázračné věty o fízlech jsou hluboce zranění nespravedlnostmi komunistického režimu. Jiní jsou více než přesvědčení konzervativní pravičáci. Chápu je až potud, ale nemohu schválit jejich hysterický pokřik. Nic tím totiž nezískáme.
Články v rubrice Areopág vyjadřují osobní názory autora.
Daniel Kvasnička je kazatel Církve bratrské v Říčanech, fotograf a publicista.