Duch svatý vždycky řídil tuto loďku

Papež František
Autor: Flickr.com / M. Mazur / Creative commons

Magazín Christnet.eu zveřejňuje podstatnou část promluvy papeže Františka, která zazněla na závěr zasedání mimořádné biskupské synody o rodině:

Mohu s klidem v srdci říci, že jsme v duchu kolegiality a synodality udělali opravdovou zkušenost synody, solidární cestu, společné putování (z řečtiny „syn-hodos“ = „společná cesta“, pozn. překl.).

A poněvadž šlo o „cestu“ – byly i na ní, jako na každé jiné cestě, úseky, kdy jsme běželi rychleji, v jakési snaze přemoci čas a dosáhnout cíle co nejrychleji; jiné momenty byly únavné, kdy se nám skoro chtělo říci „už dost, to stačí“; a jiné okamžiky byly zase plné nadšení a zápalu. Zakusili jsme i okamžiky hluboké útěchy, když jsme naslouchali svědectvím opravdových pastýřů (srov. Jan 10 a Cann. 375, 386, 387), kteří ve svých srdcích moudře nesou radosti a slzy svých věřících. Byly zde chvíle útěchy, milosti a potěchy, když jsme naslouchali svědectvím rodin, které se synody účastnily a dělily se s námi o krásu a radost svého manželského života. Cesta, na níž silnější cítí povinnost pomoci slabšímu a kde se zkušenější dává do služeb druhých, také v konfrontacích. A protože jde o cestu lidí, objevily se spolu s útěchami také momenty neútěchy, napětí a pokušení, která by bylo možno zmínit podrobněji: 

• Pokušení nepřátelské zatvrzelosti (it. „la tentazione dell'irrigidimento ostile“), tj. snahy nechat se uzavřít jen v tom, co je psáno („litera“), a nenechat se překvapovat Bohem, který je Bohem překvapení („duch“); nechat se uzavřít do zákona, do jistoty toho, co známe, a ne toho, co se máme ještě naučit a čeho máme dosáhnout. Je to pokušení zélótů (horlivců) a skrupulantů Ježíšových časů, nebo takzvaných dnešních „tradicionalistů“ a intelektualistů.

• Pokušení ničivé dobráckosti (it. „la tentazione del buonismo distruttivo“), která ve jménu klamného milosrdenství obvazuje rány bez toho, že by je nejprve ošetřila a léčila, která se zaobírá příznaky, a ne příčinami a kořeny. To je pokušení „dobráků“ („buonisti“), bázlivců a také takzvaných „progresistů a liberálů“.

• Pokušení proměnit kámen v chléb a zkrátit tak dlouhý, tíživý a úmorný půst (srov. Lk 4,1-4), a pokušení proměnit chléb v kámen a hodit ho proti hříšníkům, slabým a nemocným (srov. Jan 8,7), tj. přetvořit jej na „neúnosná břemena“ (srov. Lk 11,46).

• Pokušení sestoupit z kříže, uspokojit tak lid a neplnit dále Otcovu vůli; podrobit se světáckému duchu a nesnažit se ho naopak očistit a podrobit Duchu svatému.

• Pokušení zanedbat poklad víry („depositum fidei“) a považovat se nikoli za opatrovníky, ale za vlastníky a pány, anebo, na druhé straně, pokušení nedbat na realitu a používat vypiplaný a vybroušený jazyk, kterým říkáme tolik věcí a zároveň neříkáme nic! Myslím, že se tyto věci nazývaly „byzantinismus“…

Drazí bratři a sestry, pokušeními se nemáme nechat děsit či rozrušovat, ba ani odrazovat, protože žádný učedník není větší než jeho Mistr. Jestliže byl tedy pokoušen Ježíš, který byl nazván dokonce Belzebubem (srov. Mt 12,24), nemohou Jeho učedníci očekávat lepší zacházení.

Osobně by mi působilo velkou starost a zármutek, kdyby tu tato pokušení nebyla a nevyskytly se vzrušené diskuse, kdyby tu nebyla tato „hnutí ducha“ (viz Ignác z Loyoly, Duchovní cvičení č. 6), kdyby všichni se vším souhlasili nebo se utekli k falešnému kvietistickému (tj. zbožně mlčenlivému) pokoji. Naopak, viděl jsem zde a slyšel jsem zde – a to s radostí a uznáním – promluvy a vystoupení plné víry, pastoračního a věroučného zápalu, moudrosti, přímosti a odvahy a svobody slova („parrhesie“). A cítil jsem, jak před očima vyvstává dobro církve, rodin a „suprema lex, salus animarum“ (tj. „nejvyšší zákon, spása duší“, srov. CIC, kán. 1752). A to vždy tak, jak již tady v aule zaznělo, aniž by zde kdy byly zpochybněny základní pravdy týkající se svátosti manželství: nerozlučnost, jednota, věrnost a otevřenost životu („prokreativita“) (srov. CIC, kán. 1055, 1056 a Gaudium et spes, 48).

ilustrační foto - Biskupská synoda 2014
Autor: Flickr.com / M. Mazur / Creative commons

A to je církev, Pánova vinice, plodná matka a starostlivá učitelka, která nemá strach vyhrnout si rukávy a lít hojivý olej a víno na rány lidí (srov. Lk 10,25-37); která nehledí na lidstvo ze skleněného zámku, aby lidi soudila nebo škatulkovala. Taková je jedna, svatá, všeobecná a apoštolská církev, složená z hříšníků potřebujících milosrdenství. Taková je církev, pravá nevěsta Kristova, která se snaží být věrná svému Ženichovi a Jeho učení. To je církev, která nemá strach jíst a pít s prostitutkami a celníky (srov. Lk 15). Církev, která má dokořán otevřené dveře, aby mohla přijmout potřebné a kající, a nejen spravedlivé nebo ty, kteří si myslí, že jsou dokonalí! Církev, která se nestydí za bratra, který upadl, a nepředstírá, že jej nevidí. Naopak, cítí se být do toho vtažena, ba téměř nucena jej pozvednout a povzbudit, aby pokračoval v cestě. Doprovází jej ke konečnému setkání se svým Ženichem v nebeském Jeruzalémě. Taková je církev, naše matka!

A když se církev v různosti svých charismat společně vyjádří, nemůže se mýlit. V tom je krása a síla sensus fidei, onoho nadpřirozeného smyslu pro víru, který dává Duch svatý, abychom společně všichni mohli přistoupit k jádru evangelia a naučit se následovat Ježíše ve svém životě. To nesmí být viděno jako důvod ke zmatku a znechucení.

Mnoho komentátorů nebo lidí, kteří si o všem jen tak nezávazně povídají, mělo dojem, že zde vidí hádající se církev, kde stojí jedni proti druhým, a dokonce zapochybovali o Duchu svatém, pravém hybateli a ručiteli jednoty a harmonie v církvi. Duch svatý v průběhu dějin vždycky řídil tuto loďku prostřednictvím svých služebníků, i když bylo moře nepříznivé a neklidné a služebníci byli nevěrní a hříšní.

A jak jsem se osmělil říci vám na začátku synody, bylo nezbytné toto všechno prožívat s klidem a vnitřním pokojem také proto, že synod probíhá cum Petro et sub Petro (tj. s Petrem a pod Petrem) a papežova přítomnost je pro všechny zárukou.

Mluvme nyní trochu také o papeži ve vztahu k biskupům (smích v plénu)... Nuže, úkolem papeže je zaručovat jednotu církve a připomínat pastýřům, že jejich první povinností je sytit stádce – sytit stádce – které jim Pán svěřil, a – otcovsky, milosrdně a bez falešného strachu – hledat a vítat („accogliere“) ovce, které se ztratily. Ano, nebylo by správné říci pouze, že je máme „vítat“: Jděte a najděte je!

Úkolem papeže je připomínat všem, že podstatou autority v církvi je služba (srov. Mk 9,33-35), jak zřetelně vysvětlil papež Benedikt XVI. slovy, které ocituji doslova: „Církev je povolána a zapojena do vykonávání takového typu autority, která je službou, a plní ji nikoli jménem svým, nýbrž jménem Ježíše Krista… Prostřednictvím pastýřů církve totiž Kristus pase svoje stádce: On je vede, chrání a napravuje, protože je hluboce miluje. Pán Ježíš, Nejvyšší pastýř našich duší, však chtěl, aby se sbor apoštolů, dnes biskupů, ve společenství s Petrovým nástupcem, a kněžími, jejich nejcennějšími spolupracovníky, podíleli na tomto poslání pečovat o Boží lid, být vychovateli ve víře, orientovat, oživovat a podporovat křesťanské společenství nebo – jak praví koncil – ‚starat se buď přímo nebo prostřednictvím jiných o vedení jednotlivých věřících v Duchu svatém k rozvíjení vlastního povolání podle evangelia, k upřímné a činorodé lásce a ke svobodě, k níž nás osvobodil Kristus‘ (Presbyterorum ordinis, 6)… a prostřednictvím naší služby – pokračuje papež Benedikt – skrze nás Pán dosahuje k duším, učí je, střeží a vede. Svatý Augustin ve svém Komentáři k evangeliu svatého Jana říká: ‚Pást Pánovo stádce je tedy závazek lásky‘ (123,5); toto je nejvyšší norma jednání Božích služebníků, bezpodmínečná láska jako ta, kterou miluje Dobrý Pastýř: plná radosti, otevřená všem, pozorná k bližním, starostlivá vůči vzdáleným (srov. sv. Augustin, Sermo 340,1; Sermo 46,15), jemnocitná vůči slabým, maličkým, jednoduchým, hříšníkům, aby manifestovala nekonečné Boží milosrdenství slovy ubezpečujícími o naději (srov. Id., List 95,1)“ (Benedikt XVI., generální audience, 26. května 2010).

Církev je tedy Kristova, je Jeho Nevěsta, a všichni biskupové ve společenství s Petrovým nástupcem mají úkol a povinnost střežit ji a sloužit jí, nikoli jako páni, ale jako služebníci. Papež v tomto kontextu není nejvyšším pánem, ale spíše nejvyšším služebníkem – servus servorum Dei (tj. „služebník služebníků Božích“), garantem poslušnosti a připodobnění církve Boží vůli, Kristovu evangeliu a Tradici církve, přičemž odsouvá stranou každou svoji libovůli, třebaže je z vůle samotného Krista „nejvyšším pastýřem a učitelem všech křesťanů“ (CIC, kán. 749) a „má nejvyšší, plnou, bezprostřední a obecnou řádnou moc v církvi“ (CIC, kán. 331-332).

Drazí bratři a sestry, máme nyní ještě rok na to, aby – v opravdovém duchovním rozlišování – zrály navržené myšlenky, abychom nalezli konkrétní řešení mnoha těžkostí a nesčetných výzev, jimž musí čelit rodiny, a abychom také našli odpovědi na tolik neutěšených situací, která obklopují a dusí rodiny.

Rok na to, abychom pracovali nad textem Relatio synodi (tj. závěrečný text synody, pozn. překl.), který je věrným a zřetelným shrnutím všeho, co bylo řečeno a diskutováno v této aule a v malých skupinách, a který bude prezentován biskupským konferencím jako Lineamenta (tj. jako pracovní text pro řádné zasedání synody v roce 2015, pozn. překl.).

Pán ať nás provází a vede touto cestou ke slávě Svého jména za neustálé přímluvy Blahoslavené Panny Marie a svatého Josefa! A prosím nezapomeňte se za mne modlit. Děkuji.

Projev papeže Františka byl po skončení následován pětiminutovým potleskem přítomných vstoje.

S přihlédnutím k italskému originálu a za použití překladů Milana Glasera, Vlastimila Kadlece a Ondřeje Mléčky redakčně zpracoval Petr Hruška. Zvýraznění podle italského originálu.