Jít za Ježíšem je mi všecko

Tomáš Garrigue Masaryk (1925)
Autor: Wikipedia.org / Wikipedia Commons

Tomáš Garrigue Masaryk byl – pro mnohé možná poněkud paradoxně – právě tím člověkem, který mě, sedmnáctiletého katolíka velmi aktivního a zvídavého, leč povrchní víry, uváděl do vztahu k Bohu a zvláště Ježíši Nazaretskému. Jako objevy v „novém světě“ byly pro mě názory muže, kterého jsem sice neměl možnost historicky potkat, ale který mi teď jako skutečný učitel otevíral svět víry způsobem, jaký mě nesmírně přitahoval. Žádné zbožné fráze a mlhavá mnohomluvnost, vymlouvání se na „tajemství“ a papouškování nesrozumitelných slovních konstrukcí. Masaryk se za svou víru vůbec nestyděl, pokládal ji nejen za samozřejmý, ale dokonce za nejhlubší rozměr svého života, z něhož čerpal sílu a odvahu čelit nárokům života. Tohle všechno bylo pro mě onoho prosince roku 1968, když jsem dostal darem od jedné z maminek „svého“ vlčete Čapkovy Hovory s TGM, pozváním na cestu, která mi přišla úžasná už tehdy a jsem za ni vděčný dodnes.

Jako malou splátku „svému učiteli“ tu předkládám pokus o přiblížení Masarykova duchovního života. A to na základě jeho vlastních výpovědí a svědectví. O Masarykově vztahu k Bohu se napsalo leccos (například i Jan Patočka či Josef Lukl Hromádka). Z hlediska toho, jak alespoň já Masarykovi rozumím, byl málokdy opravdu pochopen. Doufám, že se mi to podařilo lépe.

Bůh, víra – a náboženství

Byl jsem vždy theista, tedy důvěřuji v Prozřetelnost. Je-li Bůh, to znamená všemohoucí, vševědoucí, je logicky nemožné, aby tento velký duch – nebo jakkoliv ho jmenují – neměl plán vesmíru. Je to jistě plán krásný, velký, člověk do něho nemá co mluvit a nesmí se opovažovat být „nadbohem“. To je věc Boží, „it is His business“. Já nemohu ani říci, že rozumím sobě, svému vlastnímu životu. Jen přibližně se mohu v ústrojí světa orientovat. Ten Boží plán mně není dán jako komando: je tu problém synergismu. Představuju si, že jsem dělník boží, já pracuji na jeho plánu. Je to jeho plán, abych já spolupracoval. Člověk musí usilovat být Bohu podoben: to znamená, musím jít tím směrem, pokud světu a historii rozumím. Já jsem nikdy neměl docela jasný, do detailu vypracovaný životní plán pro budoucnost, vždycky jen a peu prés směr. Tak se člověk občas může dát různými cestami. Bez víry v Prozřetelnost, bez víry v pořádek ve vesmíru nemohl bych žít, ještě méně pracovat pro společnost. Cítím, že jsem nějakou silou hnán dopředu, nedovedu však jasně říci, jakou. [1]

TGM se k tématu náboženství vyjadřoval vlastně neustále[2]. Často při tom nedodržoval to, co v jiných situacích sám pokládal za podstatné: rozlišovat mezi vírou a náboženstvím – nicméně kontext prakticky vždy jasně umožňoval rozhodnout, zda mu běží o „poměr k Bohu“ – tedy víru, resp. zbožnost (u Masaryka zcela zásadní pojem), nebo o „společensky zakotvené projevy zbožnosti“ – tedy náboženství[3]. Mnohem opatrněji a se zjevným ostychem (v tom velice připomíná např. Václava Havla) hovoří o Bohu. To ovšem souvisí právě se strukturou jeho vlastní zbožnosti: Já bych svůj poměr k Bohu označil latinským slovem reverentia – úcta plná důvěry, vděčnosti a nadějnosti[4].

Masarykova víra – o tom není pochyb (pokud mu nasloucháme) – je hlubokým vztahem naprosto překračujícím poměr k „bohu učenců a filosofů“. Ve své třetí úvaze se mu budu věnovat ještě z hlediska inspirace pro naši přítomnost. Už teď aspoň zdůrazním, že podivuhodné na Masarykově víře je spojení úcty a důvěry. Postřehuji v tom cosi z rysů charakteristických pro nejsvětlejší postavy starozákonní historie – proroků typu Izajáše či Jeremiáše. Pro člověka právě skončeného 20. století se zdálo nezbytné, má-li mít k Bohu důvěrný vztah, že si s ním musí takříkajíc „tykat“. Masarykovi Boží majestát v důvěřivém přilnutí nepřekáží, pouze ho vede k plachosti a střídmosti při hovorech o své víře.

Je velmi pravděpodobné, že podstatný „vyrovnávající“ prvek tu u něj hrál vztah k Ježíši. O něm hovoří mnohem častěji a s neskrývaným nadšením: Náboženství – to je pro mě Ježíš… Dívám se na Ježíšův život: pracuje od rána do noci pro lidi, s kterými je znám a kteří ho vyhledávají: jednomu dává chléb, jiného uzdraví, třetímu něco řekne: pracuje. Při tom je si vědom, že je jedno se svým Bohem, svým otcem… To je pro mne Ježíš: spojení a jednota náboženství a humanity… Ježíš byl člověk, prorok, proto ho mohu milovat. K Bohu cítím reverentiam. Mám vždycky pocit – strašně veliký. Ale milovat? To mně zní tuze antropomorfisticky. Pozorně jsem si všímal mnohých pravověrných, kteří myslí, že Boha milují. Pochybuji, že je možné Boha milovat; na každý způsob by to musela být láska zvláštní, láska k bytosti, kterou nemůžeme postihnout…[5]

Náš život nabývá zvláštní hodnoty, může-li člověk sám ze sebe být tak dokonalým, jak to Ježíš žádal a jako člověk dovedl. Opakuju, nejsem teolog, nejsem učitel náboženství. Jsem jenom člověk nábožensky věřící: jít za Ježíšem, to je mi všecko.[6]

Pokládám za velmi důležité dobře si uvědomit oba rozhodující důvody, pro něž se T. G. Masaryk dostal do střetu s tradiční křesťanskou ortodoxií ohledně „božství“ Ježíšova:

     - Masaryk touží Boha milovat, ale je sebekritický ke (své) lidské schopnosti Boha – absolutní Tajemství – skutečně milovat a tuto lásku si pouze nenamlouvat či nesugerovat. Proto se jeho vztah s jistotou zachycuje na Ježíši, jehož lidská tvář mu dává šanci proměnit svou víru ve skutečně konkrétní vztah. Myslím, že reálná víra mnohých křesťanů tu ve skutečnosti sestupuje ještě o jeden stupeň níže a (vzhledem k tomu, že neberou vážně Ježíšovo lidství) zachycuje se až na Ježíšově matce Marii či na některém ze svatých – takže je Masaryk ve skutečnosti mnohem pravověrnější než oni. Navíc je pravděpodobné, že metoda, kterou Bůh volí k tomu, aby se přibližoval k „člověku na útěku“ – tedy vtělování, přímo tu možnost, které se Masaryk chopil, sleduje.

     - Masaryk – na rozdíl od typických (lidových) křesťanů své i naší doby – bere skutečně s plnou vážností Ježíšovo lidství. A při znalosti tehdejší běžné teologické produkce na téma Ježíš – pravý Bůh i pravý člověk lze docela dobře chápat, proč se Masaryk brání skrytému (ale v praxi o to důslednějšímu) vyprázdnění Ježíšova lidství, které se chápe vlastně jen jako „převlek“, jímž se jenom vnějšně zastírá to, že Ježíš je pořád všemohoucím Bohem a všechno je vlastně jen „jako“. Tento doketismus, zcela opačný skutečné křesťanské ortodoxii, pro níž se Syn sám sebe vzdal – a stal se jedním z nás[7], Masaryk odmítá plným právem. Nevede při tom trojiční teologickou debatu (nejsem teolog), která by pochopitelně vyžadovala přesnější vypracování stanoviska, než jaké podává, ale bojuje o reálnou možnost skutečného „následování Krista“, o to, že životní styl Ježíšův není důsledkem „protekce“, kterou má jako Syn boží, nýbrž že je důsledkem plného rozvinutí těch dispozic ke spolupráci s Otcem, které byly zakotvené v jeho lidství. Jenom tak totiž může být pro nás následováníhodným vzorem. Debatu by samozřejmě bylo možné vést o tom, jak vážně Masaryk bere skutečnost hříchu (zejména autoři z protestantské tradice mu vytýkají, že ji přehlíží), nicméně pokud přihlížíme ke kontextu, v němž se Masaryk o tom vyslovuje – a který prakticky nikdy není teologický, nýbrž pedagogicko-společenský – pak se Masarykova pozice jeví mnohem méně problematická: Ježíš to řekl pěkně a prakticky: miluj bližního svého jako sebe samého; tedy starej se o sebe, poznávej sebe, važ si sebe, buď k sobě upřímný a opravdový a neobtěžuj druhé. Buď stále na stráži, dávej pozor, buď činný, odhodlaný, měj kuráž a neutíkej před zodpovědností… Poznat sebe, být přísný na sebe, být skromný; proto se mluví o křesťanské pokoře. Láska nás činí praktickými – zbožnost si nežádá nešiků.[8]

Církve a zvláště ta katolická

Jestliže si lidé u nás, kteří něco vědí o Masarykovi na základě „běžného povědomí“ – tedy z toho, „co se tak běžně povídá“, – nejsou jisti, jak to bylo s Masarykovým vztahem k Bohu a postojem k náboženství, jsou si zpravidla velmi jisti, že s církvemi (a myslí tím katolickou) byl na kordy. Přitom i toto je celkem typické klišé, které zdaleka neodpovídá skutečnosti.

Předně – Masaryk pokládal církve za důležité instituce i pro budoucnost, a to jak z hlediska duchovního, tak společenského a politického. Pouze – jak odpovídalo již dříve naznačenému východisku pro porozumění samotnému Masarykovi – měřil jejich postavení, úkoly a šance hledisky doby přicházející, nikoliv té, která končila a s níž se církve – Římskokatolickou počínaje – příliš identifikovaly (a teprve během druhé třetiny 20. století si to začaly uvědomovat a hledat na to přiměřenou odpověď):

Úkol křesťanství, úkol církví je stejně veliký, ba větší, než byl po ty dva tisíce let: stát se opravdovým hlasatelem účinné lásky a buditelem duší. Jak to provádět, to si musí říct církve samy; již dnes a v budoucnosti tím více bude náboženství individuálnější, bude odpovídat osobním duchovním potřebám lidí. Nejsem prorokem, ale myslím, že jsem jedním z těch budoucích věřících. Svoboda vědy a bádání, intelektuální poctivost ve věcech náboženství, tolerance, toho potřebujeme; ale nepotřebujeme duchovní lhostejnosti, nýbrž víry, živé víry v něco vyššího, než jsme my, v něco velikého, vznešeného a věčného.[9]

V tom dějinném konfliktu vědy s církví vidím jedinou cestu: neztrácet zbožnost v stálém úsilí o poznání. Slušný, čestný člověk bude tolerantní – bude také kritický vůči sobě samému a svým názorům…. Avšak tolerance není vlažná ani pohodlná, není kolísavá a neurčitá; i v toleranci musí být statečnost a důslednost. Tolerance není lhostejností a nedostatkem přesvědčení. Vždycky jsem vytýkal dnešnímu liberalismu jeho indiferenci ve věcech náboženských a mravních. Kde je živý zájem, nemůže být místa pro indiferenci. Neuznávám „laisser faire“ – to není žádná součinnost.[10]

Když se v kostelích začali duchovní modlit za republiku a prezidenta, upozorňoval Švehla, jak veliká je to věc politicky. Měl pravdu. Musíme umět ocenit, když se organizace tak veliká a stará smiřuje s naším světským a demokratickým řádem.[11]

Mnohem diferencovanější byl i Masarykův vztah k samotné katolické církvi. Jeho rozchod s ní po roce 1880 sice měl záminku v dogmatu o papežské neomylnosti, ale naprosto zásadní roli tam hrál Masarykův otřes z mravní a náboženské úrovně tehdejšího austrokatolicismu: Církev evangelickou jsem zvolil proto, že byla nejblíže husitské církvi bratrské. Ježto jsem katolicismus prožil, ale vnitřně překonal, měl jsem za nepoctivé setrvávat v jeho církvi. Nevedla mne nenávist, ale v naší době velkého přechodu je otázka náboženská především otázkou poctivosti…. Podstatou protestantismu je vlastně ustavičná reformace. Luther to dělal jako mnoho revolucionářů: založil proti papeži a církvi církev novou a stal se papežem sám. A brzo za ním následovali papežové jiní. Tak to nejde… Protestant dnešní často už není křesťan, nýbrž liberál, vzdělaný nebo domýšlivý člověk…[12]

Tuhle kapitolku ukončím citací ze studie nejspíš nejvýznamnějšího českého katolického teologa 20. století Josefa Zvěřiny: Dnes musíme vyslovit jen velké politování, že církev nebyla schopna přijmout kritiku, pochopit, oč Masarykovi jde, rozlišit oprávněné výtky, které ji měly vést k pokání a k očistě, od nepravých, s kterými mohla a měla vést čestný dialog.[13]