Výlet k Šalamounovu chrámu

Na začátku výletu
Autor: archiv autora

V České Třebové nám funguje velmi dobře ekumena. Jednou z akcí České křesťanské akademie proto byl Výlet k Šalamounovu chrámu, aniž by byl v zájmu zvýšení dramatičnosti sdělen konkrétní cíl výletu. Plakátek zval na procházku divokou přírodou a k následné prohlídce středověkého sídla v dojezdové vzdálenosti 20 km od města. Cíl putování se podařilo utajit téměř až do poslední chvíle. Vyjelo se auty do Sopotnice, odkud se pěšky šlo podle řeky Orlice na hrad Litice. Příroda byla nádherně podzimně zbarvená a sluníčko prosvítající mezi mraky stále ještě hřálo. Duchovní náplň putování jsme hodlali nalézt v bývalém hradu Jiřího z Poděbrad.

Hrad Litice

Litice byly v minulosti mnohokrát přestavovány, ale úpravy z Poděbradovy doby jsou rozeznatelné. Na biblickou inspiraci při této stavební etapě hradu nás navedl historik Zdeněk Beran ve své knize Východočeská šlechta, její sídla a teritoria (2013), ve které předložil hypotézu, že hmota Litic v poděbradském období odpovídala v bibli udávaným rozměrům Šalamounova chrámu. Tento předpoklad se v terénu na zřícenině hradu pochopitelně ověřuje špatně, ale postačil jako hlavní lákadlo pozvánky na výlet.

Duchovní odkaz husitského krále

Biblickou inspiraci Jiřího z Poděbrad při přestavbě hradu však lze odtušit z kontextu doby a Jiřího působení. Jiří z Poděbrad jednoduše jako jediný nekatolický král v tehdejší Evropě, posléze z (katolické) církve exkomunikovaný, usilující svými četnými diplomatickými snahami v důsledku o odstavení papežství na druhořadou kolej, nakonec čelící vojenské křížové výpravě proti kališnickým Čechám, i přes svou pragmatičnost a až obchodnickou a státnickou vypočítavost, musel ve svých postupujících letech spoléhat na Boha čím dál více. Právě v době přestavby vstupní brány Litic, o které se budeme bavit blíže, musel hrát „proti celému světu“ vabank nejvíce a právě tehdy mu jistě nezbývalo než se o svou víru opřít naplno. Osobně jeho spolehnutí se na nadpozemskou Pravdu a Spravedlnost vidím například v těchto krocích: umožnil vznik a existenci Jednoty bratrské. Přitom jejím členem nebyl a tento čin jej z politického hlediska diskvalifikoval o to víc, že Jednota byla vždy v katolickém prostředí, často však i v kališnickém, vnímána jako kacířská a i kvůli zachování této sekty a posléze církve nesl do smrti politické důsledky. Také když měl král Jiří na muškách svých vojáků svého největšího odpůrce, Matyáše Korvína, uherského krále, který z pověření papeže proti němu vedl trestnou „křižáckou“ výpravu a v jejím rámci několik měsíců Poděbrada vojensky tlačil od porážky k porážce, tedy když konečně Jiří situaci zvrátil a Korvína i s celou jeho elitní armádou zajal, s Korvínem o samotě promluvil a během pár hodin ho i s jeho armádou propustil. I tehdy se Jiří zachoval jako někdo, kdo na Boha spoléhá.

Kamenické reliéfy v bráně hradu
Autor: archiv autora

Mimochodem dnes už víme, že Jiří z Poděbrad Čechy přes kacířské stigma dokázal konsolidovat tak, že přestože následnou českou dynastií byli katoličtí Jagellonci, v zemi zůstalo jako realita společnosti (v tomto rovnoprávném uspořádání na dlouhou dobu dopředu jediné v tehdejším světě) zachováno vícevěří. Vlastně můžeme říci, že křesťanský ekumenismus v dnešním slova smyslu prvně uvedl v život Jiří z Poděbrad.   

Konkrétní duchovní stopa Jiřího z Poděbrad byla zřejmá již ve vstupní bráně hradu, která obsahuje několik pozoruhodných kamenických reliéfů, datovaných na jedné z desek rokem 1468. Jeden z reliéfů zobrazuje sedící dlouhovlasou postavu, zřetelně ukazující prsty na takzvanou „mluvící pásku“. Postava ukazující na mluvící pásku v ikonografii (zkoumá ustálené zvyklosti soudobého symbolického zobrazování) znamená obecně „mám vám co říci“ a zpravidla odkazuje na bibli. Takto byli zobrazováni například proroci či bibličtí králové (ti obvykle ještě s korunou či žezlem). Historik Zdeněk Beran v knize usoudil, že může jít o zobrazení biblického verše 2. Samuelovy knihy „Hle, král sedí v bráně“. Jde o příběh ze života krále Davida, který po potlačení vzpoury svého syna Absolona proti sobě potlačil smutek ze ztráty a smrti svého syna a posazením se do královské brány dal lidu najevo, že o svůj lid a o své království stojí. V knize nebylo řečeno, jak by tato symbolika přesně souvisela s postojem Jiřího z Poděbrad. Proto jsme při přípravě biblí inspirovaného výletu hledali dál a natrefili jsme na knihu Ester. V ní vystupuje postava Judejce Mordechaje, jehož dcera Ester se po náročném výběrovém řízení stala manželkou – královnou perského krále Achašvéroše. Mordechaj jako pravověrný Žid zachovával nařízení svého náboženství a přesto, že žil v perském královském městě (jde o dobu odvlečení většiny židovského národa do Persie, kde již po několik generací žili a kde patrně měli na začátku povoleno svoje náboženské zásady dodržovat), odmítal se klanět pozemským pánům, neboť židovské náboženství nařizuje klanět se pouze Jedinému bohu. Brzy si toho všimnul perský nejvyšší úředník Haman a protože ho odlišné chování malého národa provokovalo, usiloval o likvidaci všech Židů v říši. Získal souhlas krále Achašvéroše a připravoval jednorázovou genocidu. Úmysl však vyšel v předstihu najevo a Mordechaj se prostřednictvím Ester snažil získat krále Achašvéroše pro záchranu Židů. Během zápletky příběhu opakovaně sedával v královské bráně, čekával na královnu Ester a opakovaně provokoval královské úředníky tím, že se jim neklaněl. Vědomě riskoval život, ale po celou dobu prosil Boha o úspěch. Ester nakonec krále pro záchranu získala, špatně skončil do té doby privilegovaný úředník Haman. Ikonografickým symbolem této knihy může být na bibli odkazující postava, sedící v královské bráně, tedy onen kamenný reliéf sedícího muže ukazujícího prsty na „mluvící pásku“ v litické bráně. Dodejme, že litická brána se ke králi Jiřímu hlásí v dalších kamenických reliéfech vytesaným textem i erby Poděbradem držených zemí. Patrně lze tento příběh Judejce, který se podle nařízení svého náboženství, při vědomí své zranitelnosti, v pokoře odmítl klanět pozemským pánům a prosil Boha o to, aby ho z této šlamastiky vytáhl, vztáhnout i na Jiřího z Poděbrad v situaci roku 1468. 

Hradní kaple je ve věži v patře nad balkonem
Autor: archiv autora

Kaple ve věži

Poslední duchovní stopou, která byla součástí biblického putování, byla dochovaná kaple v hradní věži. Povznášející byla představou, že právě zde se modlil Jiří z Poděbrad za svůj osud. Kaple je velmi stísněná, daná rozměry zdí věže, ale svou posvátnou funkci dokládá zachovaným svatostánkem. Duchovně silný byl i výhled oknem kaple na tiché kopce se zlátnoucími bukovými lesy dokola a zapadající slunce. Všichni běžní návštěvníci hradu již byli pryč, kastelán si na nás udělal čas zhruba dvě hodiny po uplynutí otevírací doby.  Z hradu jsme pospíchali do hospody v podhradí, kde nás již paní vrchní čekala s hutnou gulášovou polévkou. Za tmy jsme lesem podle zurčící Orlice a nebezpečných srázů pospíchali zpět k autům. Tuto etapu putování jsme podcenili. Naštěstí dnes už každý máme mobil, který vydrží desítky minut svítit …

Mezititulky redakční.