Ježíš nebyl kouzelník ani faraon

Jan Jandourek
Autor: Facebook.com

Jednou se základních náboženských otázek je, co je pravda. Náboženství, a teď ten výraz používám v tom širokém slova smyslu, aniž bych rozlišoval mezi náboženstvím a vírou, jak to dělají někteří teologové a religionisté, vypráví o mnoha záležitostech, které není možné žádným způsobem ověřit. Ověřit ve vědeckém slova smyslu. To se týká již samotné Boží existence. Týká se to i dalších souvisejících věcí, například věčného života, nesmrtelnosti lidské duše, věčné odplaty i existence různých duchovních bytostí, jako jsou například andělé, ďábel a podobně. Je potřeba si uvědomit, že to, že něco nelze prokázat vědecky, ještě neznamená, že to neexistuje. Také to neznamená, že se k těmto záležitostem nemůžeme dostat pomocí nějakých indicií. Budeme-li důslední, ve skutečnosti nic takového jako „důkaz“ ani neexistuje, protože vždycky je možné ještě nějaké alternativní vysvětlení, i když třeba bizarní a krkolomné. Prostě proto, že nejsme vševědoucí a nevíme, co všechno se může objevit, není nic jisté. To je také problém zázraků, které chápeme jako událost nevysvětlitelnou za stavu našeho současného poznání. To je ale jiné dnes, jiné bylo ve středověku a jiné bude za dvě stovky let.

Ani věda už nezná důkazy

Dovedu si celkem představit ohňostroj různých reakcí, které připomenou rozličné „důkazy“ nebo cesty k prokázání Boží existence a podobně. Neznám osobně nikoho, kdo by se k Bohu dostal touto cestou, znám pouze lidi, kteří to tvrdí, takže tomu mohu věřit, ale také nemusím. Oni tomu věří, že se k Bohu dostali logikou a četbou svatého Tomáše Akvinského. Je to jejich cesta, která je legitimní, a není nutno jim to brát. Sám si myslím, že jakmile se touto otázkou někdo začne zabývat, je už ve skutečnosti vnitřně připraven v Boha uvěřit. Proto na něj zapůsobí argumentace, která by na zasloužilého pracovníka Ústavu marxismu-leninismu či jiné podobné obskurní existence nezapůsobila.

Na druhou stranu současná filozofie vědy upouští od toho, že by hovořila o dokázaných přírodních zákonech a teoriích, a mluví o tom, že vědecké teorie jsou pouze vyvrácené a pravděpodobné. Ty pravděpodobné a navržené platí tak dlouho, dokud nejsou vyvrácené. Máme například teorii, že všechny vrány jsou černé. Víme, za jakých podmínek tato věta neplatí. Když objevíme jednu bílou vránu. Můžeme jít ještě do dalších podrobností, třeba že ta vrána je bílá pouze z jedné strany, z které ji pozorujeme. A podobně. Tím se nebudeme zatěžovat.

Pokud sama věda netrvá na tom, podle teorie falzifikace Sira Karla Poppera, že něco může dokázat, jsme na tom podobně i v teologii. Není možné empiricky zkoumat anděly, není možné prozkoumat, jak bude vypadat konec časů a kdy nastane a nakolik to bude odpovídat spisu Apokalypsa. Nemůžeme empiricky prokázat Ježíšovo zmrtvýchvstání. Jediné, co máme, jsou texty a jeden prázdný hrob, o kterém ani historicky nemůžeme říci, že je skutečný. Místo údajného Božího hrobu známe jenom proto, že ho našla císařovna svatá Helena, když roku 326 našla zbytky křížů v nějaké jeruzalémské jeskyni a řekla, že to bylo tam. Kdybyste podobným způsobem hledali vodu do studny, nedali byste za takovou odbornou radu ani korunu. Z hlediska víry to ale nemá velký význam.

I s narozením Páně jsme na tom podobně

Samotná Boží existence je axiom, je to způsob výkladu světa a našeho života. Pokud to někomu přijde příliš subjektivní, je to jeho problém. Subjektivní je subjektivní, a příliš subjektivní je příliš subjektivní. To je třeba rozlišovat a to je asi tak všechno. Začal jsem tento text koncem světa, vzkříšením a Boží existencí, ale na prahu vánočních svátků se musíme vrátit na začátek, totiž k události Ježíšova narození. I tam se potácíme poněkud v mlhách. Ze čtyř evangelií se o Ježíšově dětství zmiňují pouze dvě, přičemž to činí odlišným způsobem. To Lukášovo připomíná spíše rodinnou historii, Matoušovo silněji zdůrazňuje zasazení do tradice mesiášského očekávání. Obě zprávy se nevylučují, jen je zřejmé, že kdyby dnes někdo psal životopis významné osobnosti, tak by mu taková selekce událostí asi u recenzentů neprošla. Rozdíly tu není třeba reprodukovat, to si každý může přečíst v biblické dějepravě pro děti.

Ten výraz „pro děti“ je právě klíčový. Nakolik je toto vyprávění pouze pohádkou, legendou, mytologii, nebo historickou skutečností? Tomáš Špidlík k tomu kdysi napsal: „Právě proto, že evangelisté vybrali z Ježíšova dětství ty črty, které souvisejí s postavou Mesiáše, jak se jeví v evangeliu, nemůžeme připustit mínění Bultmannovo (Rudolf Bultmann byl protestantský biblista 20. století, pozn JJ), jako by tu šlo o ‚legendární‘ prvky, ohlas starých mytologií. Někteří z katolických exegetů předložili mínění mírnější, ale od většiny zavržené. Prý se vypravování o Ježíšově dětství zkomponovala podle vzoru vypravování starozákonních o mládí patriarchů, jako např. Izáka, Mojžíše, Samuela, Samsona. Tomuto druhu vypravování se říká Midrašim a slouží jen k povzbuzení dětí. My jsme naopak přesvědčeni, že jde o skutečně historické zprávy. Jde tu ovšem o historii ve smyslu biblických vypravěčů, kteří nechtějí zaručit, že každý maličký detail se skutečně stal doslova tak, jak se podává.“

Tomáš Špidlík dále připomíná, že když Matouš a Lukáš psali, uplynulo asi 70 let od doby, kdy se události staly. „Referují o tom, co slyšeli v prostředí prvních palestinských křesťanů. Uvažují o událostech a spojují je výslovně s událostmi Starého zákona. Není proto divu, že vkládají podle zvyku, jak se tehdy psala historie, do úst osobností i starozákonné biblické výroky a hymny (zvláště Benedictus, Magnificat, Nunc dimittis).“

Dodává k tomu, že podobně píší i klasičtí historici jako Livius a Thukidides a nikdo o jejich historičnosti nepochybuje. Proto nemůžeme říci, že se kvůli tomuto „balení“ zprávy do určitého rámce nejedná o historii.

Historie a legendy se mísí

Pravda, kritická mysl se zeptá, proč bychom měli věřit starověkým historikům? Fáma o tom, že císař Nero zapálil Řím, je nejspíš historická pomluva. Když ale použijeme naše vlastní zkušenosti, víme, že různé legendární mytologické prvky se velmi často spojují s historickými událostmi a postavami. Mnoho současných diktátorů, Lenin, Stalin, Hitler a další vůdci vystupují podobným způsobem jako zakladatelé náboženství, náboženské postavy a dokonce sám Mesiáš.

Tak se například v jedné německé knížce z třicátých let můžeme dočíst, jak se Hitler se studenty dělí o svůj plášť, protože prší, nebo jak Vůdce odpouští mladému muži, který kdysi byl komunistou. Vyslechne kajícné vyznání, odpustí mu a říká: „Ale nyní jste všichni moji.“

Stalin vynikal vševědoucností a všemohoucností. Proto také bývali diktátoři oslavováni pomocí různých ikon na různých procesích, kterým se tehdy poněkud střízlivěji říkaly průvody, a proto také jejich ostatky bývaly uctívány v mauzoleích a jejich spisy se pokládaly za posvátné. Julius Fučík byl gestapákem vyveden nad Prahu a pokoušen podobně jako Ježíš ďáblem na Hoře pokušení. To však neznamená, že by se přes tuto legendární formu popisu nejednalo o historické osobnosti, a že by mnohé, co bylo napsáno, nebo pouze ústně tradováno, nemělo historické jádro.

Alexandr Solženicyn ve své slavné knize Souostroví gulag zachycuje celou řadu historek, které někde slyšel, které si nemůžeme ověřit, přesto však o mechanismech celého systému sovětských lágrů a o povaze sovětské moci podává zprávu velmi přesnou, která nijak nesouvisí s konkrétními detaily. Stejně tak s nimi nestojí a nepadá vyprávění o holocaustu. I když se po 50 letech mohou ohledně některých faktů lidé mýlit, nemusí si pamatovat, jak vysoké byly hromady botiček po zavražděných dětech, nebo jestli nějaký válečný zločinec stál při mučení napravo, nebo nalevo, na pravdě samotné to nic nemění.

Byla Marie panna?

Můžeme tedy zprávy o Ježíšově narození a dětství považovat za historické události? Když budeme chtít, tak můžeme. To se tedy týká toho, co se stalo, nikoliv teologického významu. Ten je otázkou interpretace, která je čistě náboženská. Byl Ježíšovým fyzickým otcem Josef? Nemáme žádný způsob, jak to prokázat, nebo to popřít. Tím se dostáváme k citlivému bodu tohoto textu. Co všechno je empirická pravda?

Pokud jde o jednotlivosti, biblická archeologie nám ukazuje, že můžeme věřit mnoha věcem z toho, které jsou zapsány ve Starém i v Novém zákoně, protože nové vykopávky přinášejí zajímavá zjištění, která přesně odpovídají tomu, co bylo napsáno. Heinrich Schliemann také věřil podle starých vyprávění tomu, že existovala bájná Troja, ačkoliv vědci byli přesvědčeni o tom, že nikoli. Byl však tvrdohlavý, přišel a Troju na kopci Hisarlik v říjnu 1871 vykopal.

Ale zpět k tomu podstatnému, jak to bylo s panenským početím a zjevením andělů a dalšími záležitostmi?

Když se ptáme na věci, jaké byly na začátku, málokdy si uvědomujeme, že se k nim dostáváme zezadu. Postupujeme od nás k těmto událostem, není to tak, že bychom se tam přenesli strojem času a bádali přímo na místě. Mezi námi a událostmi, které se staly, nebo domněle staly, je dlouhá vzdálenost. My se přeme i o fakta i interpretaci toho, co se stalo v listopadu 1989, a ty interpretace jsou zcela protikladné. Přeme se dokonce i o význam událostí na Ukrajině, což je záležitost tohoto roku. Co potom můžeme vědět o tom, co se stalo před dvaceti stoletími?

Ježíšovu historicitu nepopírali ani odpůrci křesťanství někdy ve 2. století po Kristu. Dnes ji nepopírají dokonce ani komunisté. Otázka spíš zní, kým Ježíš byl. Jediné, co máme k dispozici, jsou texty. Můžeme je ještě podpořit nějakými hmotnými artefakty, které nalezneme někde v zemi, nebo trosky nad zemí. To je něco, co si lidé málo uvědomují. My nezkoumáme Ježíše, my zkoumáme věty o něm.

Byla Marie panna před, při a po porodu, jak to hlásá dogma? Mohla být i nemusela. Mohla, protože všechno na světě má svou nenulovou pravděpodobnost. Ve skutečnosti nevíme zatím o kosmu, hmotě, podstatě tohoto světa skoro nic, jsme teprve na počátku. Také žijeme v umělém oddělení přirozeného a nadpřirozeného, což je ve skutečnosti až pozdější vynález. Nadpřirozeno se objevuje tam, kde věda přišla s „přirozenem“. Není to úplně šťastné, věci se buď dějí, nebo nedějí, tyto nálepky jsou matoucí. Nevíme, jestli je něco zázrak, víme ale, že je to znamení, které má smysl, který chce sdělit. Všimněme si, že Ježíš nikdy nedělá takový kousek, že by někomu přikouzlil chybějící ruku, on léčí ochrnutí. Křísí mrtvého, ale k tomu potřebuje aspoň mrtvolu. Francouzský filozof Claude Tresmontant tomu říká „obnovovat strukturu“, je potřeba aspoň něco, na co se dá navázat. Představa vzkříšeného mrtvého je ještě myslitelná, ale Ježíš nevyrábí žádného golema z ničeho. Protože není kouzelník.

Tedy ano, je možné si představit, že je Ježíš počat bez fyzického otce, protože když Bůh stvořil vesmír, tohle už by neměl být takový problém. Kdo tomu takto věří, není důvod se mu smát. Stejně tak ale je legitimní vysvětlení, že Josef byl Ježíšovým otcem a celá novozákonní zpráva mluví o významu toho, kým Ježíš byl.

Ježíš a faraon

Popisuje to německý teolog Eugen Drewermann. Teď jsem samozřejmě nahrál lidem, které potěší, že cituji heretika. To je dobře, rád dělám lidem radost.

Drewermann píše: „Nelze už déle setrvávat potvrzení, že královský člověk je potomkem svých rodičů. Abychom symbolicky vyjádřili, v čem spočívá podstata být králem, musíme použít výrazu absolutní zázrak, který spočívá v tom, že člověk svůj původ odvozuje výhradně a pouze od svého božského protějšku. A ten zázrak se symbolicky stává skutečností na biologickém pozadí egyptské královské mytologie. Scenérii samotnou Egypťané znali v podobě mytického zobrazení již kolem roku 2000 před Kristem. Nespojovali s ním však nic z biologické skutečnosti. Faraonova matka mohla mít před ním i po něm libovolně mnoho dětí. Jakmile však její syn nastupuje na egyptský trůn, stává se pannou. V tu chvíli se ukazuje, že přestal být synem svého otce. Zjevuje se tím jako suverén, kterého je třeba chápat pouze jako protějšek Boha.“

Drewermann dále píše: „Myslím, že onu část vyznání ‚narodil se z Marie Panny‘ je nutno vidět na tomto pozadí... Doslovně vzaté královské a boží synovství, kterým Nový zákon popisuje Ježíšovu osobu, je mnohem vzdálenější legendárnímu narození Izáka nebo Gedeona a dalších než představám vlastním starému Egyptu.“ Když budeme správně interpretovat mytologické představy starého Egypta, také pochopíme, co s Ježíšovou osobou sami spojujeme. Ježíš sám od sebe nikdy neřekl, že by chtěl být králem, jakýmsi faraonem nebo podobnou postavou. Chtěl pravý opak. Ale právě proto bychom takové obrazy neměli brát jako informace o historických skutečnostech v době Ježíšova narození. Být Boží syn v tomto slova smyslu znamená, že náš život není řízen a bezpodmínečně odvozen od našich fyzických rodičů, od nějakých psychických sil, které v nás panují, ani od sociálních okolností, které by nás chtěly řídit. Jako boží synové a dcery se máme narodit právě proto, abychom mohli začít úplně znovu. Proto Ježíš, říká: „Nebudete-li jako děti, nikdy nevstoupíte do Božího království.“

Drewermann říká: „To jak se v podobě dítěte začíná znovu ještě jednou v aktu čisté důvěry a jak je dovoleno zmocnit se ještě jednou všech zbytků neprožitého života, to je pro mne ztělesněním obrazu Syna z Panny. To nejsou příběhy o Ježíšově životě, nýbrž o zkušenostech a možnostech, které v sobě odhalujeme, když se setkáváme s Ježíšem z Nazareta jako s dospělým.“

Co z toho plyne? Že poselství Vánoc není v nějaké teologické gynekologii, tak jako poselství Velikonoc nespočívá v patologii. Možné je všechno, ale škrtnout některé legitimní výklady ve jménu jediných povolených představ neodpovídá otevřenosti lidského poznání a ani potřebám lidské duše. Kdo chceš pochopit, pochop.

Jan Jandourek je publicista, sociolog a starokatolický kněz.