Seznamka
Jiří Zajíc
Autor: archiv autora
K letošnímu 17. listopadu mně mimo jiné přišel od mého dlouholetého kamaráda a františkánského sekulárního spolubratra Františka Reichela e-mailový dopis, který nesl nadpis Co nám přinesla kanonizace svaté Anežky. A pod nim František uváděl – považte – 16 důvodů, proč bychom místo skuhrání a otráveného posuzování všeho, co se za těch 25 let dokázalo pokazit, měli být vděční a být nositeli radosti. Těch šestnáct důvodů se týkalo toho, co všechno se změnilo z hlediska života církve. Změnilo k lepšímu. Začal tím, že církev vystupuje veřejně a dochází k normalizaci vztahů mezi církví a státem, přešel na obnovu liturgického života i velký rozmach organizační výstavby i přestavby církve včetně obnovy řeholních řádů a řeholního života, pak se věnoval mým oblíbeným tématům práce s mládeží, média a vydavatelská činnost, školství i rozvoj činnosti ve farnostech, nevynechal zdravotnictví a sociální oblast a přes ekumenu a mezinárodní spolupráci došel i k obnově, nové výstavbě a údržbě kostelů, farních budov a dalších památek, aby celé zakončil oblastí financování. A ke všemu uváděl řadu konkrétních dokladů.
Všechno, co psal, více méně sedělo. A přece jsem skoro u každé položky měl neodbytné nutkání říct: Nojo, to je sice pravda, ale všechno je to ještě tak daleko od toho, jak si myslím, že by má církev měla skutečně v „nových poměrech“ působit. Například církev skutečně (tu a tam) veřejně vystupuje, ale kdo má opravdu zájem o její poselství a jaký to všechno má pro naši přítomnost dopad? A opravdu došlo k normalizaci vztahů mezi církví a státem – nejen s ohledem třeba na osud smlouvy s Vatikánem, ale i na neustálé pokusy komplikovat tu vznikání církevně právních subjektů, tam zase bezproblémové působení charit? Atd., atd. Jenomže to, co se mi při tom všem jevilo jako hlavní závaží na té straně „ale“, byla ona nízká míry důvěry, kterou se podařilo mé církvi v naší společnosti získat. Dokonce je to tak, že zatímco armáda „startovala“ v roce 1990 sotva s 15% důvěrou ve společnosti a dnes je suverénně nejdůvěryhodnější institucí v naší zemi, neboť se těší důvěře skoro ¾ obyvatel, církev měla na „startu“ skoro 60% důvěryhodnost, a dnes je sotva na 25 %!
Jak jsme tohle dokázali? Jistě, že nás významně „potápěly“ spory kolem majetku. A že nám také podstatně pomohl výrok Václava Klause po velehradské slavnosti roku 1993, kdy vznikl nápad „zasvětit český národ Ježíši Kristu rukama Panny Marie“ a skončilo to podrážděnou větou o tom, že si „katolická církev u nás osobuje postavení, které jí nepřísluší“. Jenomže bez našeho podstatného přičinění bychom přece jen do téhle situace nedospěli. A klíč k tomu, co jsme to zatím naší společnosti zcela nepřehlédnutelně „nabídli“, nacházím v úvodu Františkova dopisu, kde říká: Pán nám, kteří jsme čtyřicet let žili v ateistickém resp. protináboženském politickém prostředí, dal nádherný dar svobody. Dar, který ani nyní po dvaceti pěti letech od této události neumíme pochopit a docenit. To, co budu nadále psát, je samozřejmě třeba chápat jako určité zjednodušení – aby vynikly hlavní rysy toho, co opravdu pokládám za náš kámen úrazu. Vždycky tedy jistě najdete různé jednotlivce nebo skupiny, které si s tím, na čem troskotá zatím většina katolíků u nás, poradily docela dobře. Díky Bohu za to. Ale z hlediska převládajícího působení je vliv těchto „pozitivních deviací“ příliš slabý.
Tedy první vážný problém máme právě s tím, že život ve svobodě se nám zatím moc nedaří. Častokrát se potkávám mezi svými katolickými vrstevníky (kteří ovšem tvoří většinu současné katolické církve u nás) s více či méně hlasitě vyjadřovaným pocitem, jestli nám nakonec za „bolševika“ nebylo lépe: bez toho vpádu pornografie, sexuální bezuzdnosti, zmatení i těch nejpřirozenějších hodnot v oblasti manželství a rodiny, vtíravých a agresivních médií, bez příslušníků různých menšin, které se hlasitě dožadují místa na slunci, zatímco „normální člověk“ je v šoku a nemá pomalu nikde zastání, nemluvě o hrozící nezaměstnanosti a chudobě, všudypřítomné vládě peněz, zkorumpovaných politicích, soudcích a snad i policii. A už ani ta církev není tím bezpečným zátiším, kam se člověk mohl schovat mezi „své“, když už to v tom zkaženém světě nešlo vydržet, protože se najednou i v církvi vyskytují různé názory a člověk pak neví, čemu má vlastně věřit.
Ne, nemusel jsem si nic z toho vymýšlet. Ostatně i v debatách tady na Christnetu se tyhle názory a stesky objevují docela hojně. Život ve svobodě je skutečně náročný. Jednak proto, že svoboda otevírá svůj prostor i těm, které bychom raději vůbec mezi sebou neměli a kterým se lidé i společnost častokrát nedokážou bránit, protože jim chybí odvaha. Bez odvahy je totiž svoboda spíš břemenem než šancí. Zrovna dneska na mši za Václava Havla to trefně vyjádřil Domini Duka: Svobody je hoden jen ten, kdo má odvahu nést odpovědnost a je ochoten svobodu bránit. Ovšem odpovědnost není vůbec silnou stránkou lidí v naší zemi – a bohužel katolíci tu nepředstavují ve své většině žádnou výjimku. Odpovědnost přece vždycky nesl „důstojný pán“, od „poslušných ovcí“ se celkem žádná odpovědnost neočekává, natož aby se k ní vychovávaly. Zkrátka tady je zásadní „pastorační manko“. Ale tím to ještě nekončí. Úspěšné využívání prostoru svobody a jeho ochrana totiž vyžadují nápaditost, tvořivost, ochotu riskovat, zkoušet nové věci, spojovat se s těmi, kteří se také o něco podobného pokoušejí. Ani tohle není něco, co by charakterizovalo typickou katolickou výbavu. Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Opustit tuhle osvědčenou mantru znamená, že se člověk snadno může dostat do nějakého průšvihu: v první řadě sklouznout po nakloněné rovině od pravověrnosti k bludu, ušpinit se s hříšníky a bezvěrci, přijít o svou dobrou pověst. Jestlipak jsme nepřehlédli, že k nám před 25 lety přicházel Ježíš po vlnách, na které jsme netoužili vstoupit a které nás vyděsily natolik, že většina už ani neslyšela výzvu, aby přece jen opustila loďku „svých jistot“.
Tohle mělo pak další bezprostřední důsledek, který dál decimoval důvěryhodnost naší církve: připadali jsme si příliš ohrožení tím, co se na nás valilo, i tím, co jsme právě přestáli (zdaleka ne vždy se skutečně čistým štítem), takže jsme se velmi rychle začali starat hlavně o to „své“. Nešťastné „restituce“ byly jen viditelným vrcholkem navíc velmi dobře zneužitelným proti církvi, ale v různých zastřenějších podobách se mentalita znovu ohrožené skupiny, která musí hlavně chránit sebe a svůj prostor a nemůže se starat o potřeby ostatních (samozřejmě až na výjimky typu Charita, které to mají jaksi v popisu práce) stala převládajícím naladěním v našem prostředí. Koho jsme za těch 25 let opravdu podporovali, chránili, byli po něj spojencem? Pro chudé? Pro mládež? Pro důchodce? Pro vícečlenné rodiny? Pro cizince? Pro lidi, kteří se vraceli z výkonu trestu? Pro handicapované a nemocné? Pro ochránce přírody? Pro ty, kterým jde o výchovu a vzdělání? Kdo nás opravdu dnes pokládá za své spojence? Tak, aby si to uvědomila naše společnost, vzala nás za důležitého partnera? Já dobře vím, že tu a tam se objevují různé vlaštovky, ale za těch 25 let je toho zoufale málo. A přitom pro důvěryhodnost je „mentalita hojnosti“, která přeje v prvé řadě těm druhým, její zásadní podmínkou.
Konečně třetí zdroj naší mizerné důvěryhodnosti je v tom, že ani nepůsobíme jako ti, kterým opravdu o něco důležitého, jedinečného jde. Snad ještě, když jde o debaty týkající se sexuálních témat (potratů, antikoncepce, homosexuality apod.). Jenomže bez širšího kontextu, který právě vůbec nejsme schopni naší společnosti zprostředkovat, působí náš příspěvek v těchto tématech spíš jako špatně utajovaná závist než opravdový zájem o nějaké společné dobro. I nám by Nietsche oprávněně vytknul, že „vypadáme příliš málo vykoupeně“. Je na nás poznat, že jsme v tomto světě poutníci? Na čem opravdu zakládáme svůj život? Kde je naše srdce? Nezabydleli jsme se nejen ve svých zbožných formulkách, ale i v jistotách „tohoto světa“? K čemu jsou naše litanie o nebezpečnosti islámu, když nejsme ochotní ani schopní mu čelit hlavně vlastní živou vírou v to, že náš domov je přece jen za horizontem každodenních starostí, šarvátek, zklamání i bolestí?
Důvěra v reálné působení Ducha svatého, odvaha se dát do jeho služeb, sdílení v prostoru „lásky, která strach vyhání“, nadšení pro společnou budoucnost u Otce se všemi Jeho dětmi. Svědectví o naději, kterou nemůže přemoci nic z tohoto světa, protože je zakotvená v srdci Ježíšově. Nic menšího nám nepomůže, máme-li být důvěryhodní, abychom byli tou službou, kterou dnešní svět tak naléhavě potřebuje.
