Seznamka
Papež František
Autor: Wikipedia.org / Jeffrey Bruno / Creative commons
Církev už není jen Řím. Italským monsignorům a eminencím to s humorem i důrazností připomněl jihoamerický papež. Jeho diagnóza patnácti chorob římské kurie není vládním programem. Je to spíše prohlášení, v němž František oznamuje, že se nevzdá nezbytné reformy vrcholků církve, napsal francouzský deník Le Monde.
Církev je jako všechny centralizované organizace vystavena "železnému zákonu oligarchií", který v roce 1911 formuloval německo-italský sociolog Robert Michels ve vztahu k německé sociální demokracii. Vedoucí menšina rychle zapomíná na většinu, kterou řídí. Tuto tendenci posiluje skutečnost, že církev, byť si volí svého šéfa, není v žádném případě nějakou demokracií.
Není nic podivného na tom, že tento organismus tíhne ke konzervatismu. Při prvním zasedání II. vatikánského koncilu (1962-1965) byla nezbytná revolta několika biskupů, aby se jejich shromáždění, svolané papežem Janem XXIII. s cílem diskutovat o vztahu církve k modernímu světu, nestalo pouhým nahrávacím studiem textů sestavených římskými kancelářemi. Ostatně po tomto koncilu, který znamenal otevření církve, nástupce Jana XXIII. - Pavel VI. - pocítil a vyjádřil nezbytnost reformovat administrativu, jejíž archaismus se stal synonymem paralýzy.
Tehdy se projevovaly dva problémy, které nezmizely ani o padesát let později: problém struktur a problém úředníků. Vedoucí představitelé a úředníci kurie jsou nadále většinou Italové, zatímco masy katolíků již nejsou evropské. Pokud jde o struktury, jsou charakterizovány především neschopností komunikovat a feudálním fungováním, navíc ještě nedostatkem transparentnosti ve finančnictví.
Papež František
Autor: News.va / Creative commons
Pro větší slávu Boží
Pavel VI. koncem 60. let zahájil reorganizaci různých institucí římské kurie. Jeho úsilí nebylo marné, ale naráželo na překážky. Volba polského papeže Jana Pavla II., prvního neitalského pontifika za více než čtyři století, měla umožnit oživení těchto snah. Bylo sice dosaženo nepopiratelného pokroku, avšak válka klanů, a to i v polském okolí papežově, znovu propukla a zhoršila i papežovu dlouhodobou nemoc.
Italská církev, vědoma si jistého výsadního postavení v rámci katolického světa, nikdy zcela nepřipustila, aby se její vliv omezil. Z toho plynuly rozmanité manévry, které přivedly Benedikta XVI. k tomu, aby se vzdal pontifikátu poskvrněného skandály. Z toho také plyne vůle papeže Františka rozhodně přistoupit k administrativní obnově.
Příští křesťanstvo se stane vzhledem k demografickému růstu křesťanstvím globálním, píše profesor Pensylvánské univerzity Philip Jenkins. A toto křesťanství bude situováno především na jižní polokouli, počínaje africkým kontinentem. Papež František začal dávat 2500 úředníkům kurie na srozuměnou, že se na církev nepohlíží stejně z Buenos Aires jako z vatikánských paláců. Těchto úředníků není zase tak mnoho, uvážíme-li, že ve světě je 1,2 miliardy katolíků. Jde spíše o hypertrofii jejich moci.
Přemíra centralizace je paradoxním výsledkem rozpadu papežských států v 19. století, po staletích střetů mezi římskými pontifiky a evropskými monarchy. Na počátku 21. století volá prohloubená sekularizace starého kontinentu, na rozdíl od ostatního světa, po jiném způsobu vlády církve, než jak si ji představoval papež Řehoř VII., když v roce 1077 donutil římského císaře Jindřicha IV. ke kajícné cestě do Canossy.
Jaké budou obrysy budoucí kurie, zároveň globálnější a zároveň skromnější, schopné zhostit se jak tradic křesťanství, tak obnoveného poslání? Takový projekt vštěpuje svým hodnostářům papež František, od jednoho proslovu ke druhému, když je nabádá k pořádku a kárá. "Pro větší slávu Boží," jak zní heslo jezuitů, z nichž vzešel.
