Jednota i respektování pluralismu

Bratr Alois, Praha, čtvrtek 1. ledna večer

Dostalo se nám tak vřelého přijetí. Děkujeme za ně rodinám, farnostem a sborům. Poděkovat bych chtěl také pražskému arcibiskupovi kardinálu Dukovi a předsedovi Ekumenické rady církví v České republice Danielu Fajfrovi stejně jako dalším představitelům církví i lidem z veřejné správy, kteří umožnili, že naše setkání probíhá tak hladce. Děkujeme i za školy, které můžeme využít.

Je to radost, že evropské setkání svedlo dohromady křesťany různých vyznání i ty, kteří nesdílejí víru v Krista, ale snaží se být tvůrci pokoje.

Kristus dal svůj život, aby shromáždil všechny lidi v jednu velkou rodinu. A volá své následovníky, aby byli ve světě znamením jeho pokoje. To proto, aby bylo možné takové znamení utvořit, je potřeba smíření mezi křesťany tak naléhavá.

Jednou z otázek, na kterou my, křesťané, chceme urychleně najít odpověď, je: jak ukázat svými životy, že je možná jednota i při respektování pluralismu?

Rozdíly mezi křesťany tu budou stále: zůstanou pozváním k upřímnému dialogu. Mohou být také obohacením. Nepřišel ale čas dát přednost křestní identitě, která je nám všem společná a která nás už v Kristu spojuje?

Neměly by se dnes křesťanské církve odvážit shromáždit pod jednou střechou, dokonce ještě před tím, než bude dosaženo shody v teologických otázkách?

Modlitba na výstavišti v Letňanech
Autor: Daniel Bartoň / www.christnet.cz

V těchto dnech nás přijímáte vy, různé církve Prahy – protestanti, katolíci a pravoslavní. Jsem zvlášť dojat, že toto znamení jednoty žijeme v zemi Jana Husa, jehož násilná smrt se bude připomínat následujícího roku. Vina za toto rozdělení církve v patnáctém století leží na obou stranách, ale jeho osobnost, která byla tak čestná, nás všechny vede k lítosti a vzájemnému smíření.

Kristus dává jednotu, kdy chce a jak chce. Ale pokud ji společně neočekáváme, jak nám může tento dar dát? Apoštolové dostali dar Ducha svatého tehdy, když byli společně i s Marií shromážděni pod jednou střechou. A Duch svatý nás v naší rozmanitosti stále sjednocuje.

Jak se můžeme shromáždit pod jednou střechou? Rád bych vyslovil šest návrhů:

 V místním společenství se můžeme shromažďovat pod jednou střechou mezi sousedy a rodinami, trochu jako v „základních společenstvích“, abychom se společně modlili, pomáhali si a stále lépe se poznávali.

 Mezi místními společenstvími různých vyznání už probíhá spolupráce při studiu Bible, v sociálních a pastoračních aktivitách nebo vyučování náboženství. Tato spolupráce by se měla stále prohlubovat. Ať každé společenství s křesťany ostatních denominací dělá společně vše, co je možné, a nedělá nic, aniž by ostatní bralo v potaz.

 Jsme tu společně v této nádherné katedrále. Nemohla by se v mnohých městech místní katedrála nebo jiný významný chrám stát domem společné modlitby všech křesťanů z okolí?

 Teologický dialog musí pokračovat. Bylo by možné, aby se tak dělo stále víc v kontextu společné modlitby a s vědomím toho, že už jsme spolu? Když žijeme a modlíme se společně, přistupujeme k čistě teologickým otázkám jinak. Snad by se dalo říct to samé o etických úvahách.

 Všichni věřící dostali část pastoračního daru, aby bděli jeden nad druhým. Křesťanská rodina, kterou je církev, také potřebuje služebníky jednoty na všech úrovních. Opatrování jednoty na obecné úrovni je tradičně spojována s římským biskupem. Nemohl by být přijat jako služebník, který bdí nad svorností mezi svými bratry a sestrami v jejich obrovské rozmanitosti? Nebylo by možné si představit, že církve přijmou to, že jejich vztah k této službě má různé formy?

 Neměly by církve, které zdůrazňují, že k přijímání eucharistie je nutná jednota víry a shoda ve služebné správě (ministerium), připisovat stejnou váhu i harmonii a bratrské lásce? Nemohly by nabídnout větší eucharistickou pohostinnost těm, kteří vyjadřují touhu po jednotě a věří ve skutečnou Kristovu přítomnost? Eucharistie není pouze vrchol jednoty, je to také cesta k ní.

Přijměme, že budeme pokračovat v cestě, kterou předem neznáme, zakořeněni v těchto Izajášových slovech: „Slepé povedu cestou, již neznají.“ V Ducha svatého vkládáme důvěru, že nás povede po stále ještě neznámých cestách. Jeho vnuknutí nás připravuje na to, abychom se stali věrohodnými svědky jednoty.

zdroj: http://www.taize.fr/cs