O potřebě teologického ticha

Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora

Téměř před půl stoletím napsal spisovatel Miloš Dvořák útěšnou úvahu o Inflaci slova v našem věku a prorocky předznamenal to, co se mělo stát a stalo i naším osudem. Slovo zesláblo, zmarnělo a stalo se tu a tam jen prostým zvukem, podobným tlesknutí zmrzlých rukou nebo sotva slyšitelnému písknutí stehlíka kdesi v bodlácích. Slovo se v nesčetných podobách stalo rutinní součástí lidského života, kulisou našeho přebývání a naší práce; a kde mu lze ještě uniknout v jeho psané, tištěné podobě, vyhnout se zvuku slova, které se stalo hlukem, jde jen stěží. Lidské putování za tichem a pídění po chvíli bezeslovné a bezhlučné se stalo jakousi novou disciplínou, ve které uspějí jen ti, kteří dokáží jít velmi daleko a klesat tak hluboko nebo stoupat tak vysoko jako nikdo předtím. Cesta do těch míst, kde si slovo uchovalo a navzdory všemu podrželo svůj smysl, je cestou novodobého poutnictví. Civilní, prostá, ne-divadelní a ne-dramatická podoba slova, kterou hledáme a kterou také někdy nacházíme, přirozeně navazuje na potřebu a touhu po slově, které v tom, co myslíme, píšeme a říkáme, ještě alespoň nějak souvisí s tím, co děláme a jak žijeme – sami pro sebe a pro druhé.

Známe to všichni dobře ze svých studií, ze svého povolání a svého duchovního, životního zaměření. Neexistuje obor lidského zájmu a bádání, ke kterému by dnes nebylo možné na několik kliknutí myši získat ucelený thesaurus primární a sekundární literatury – v originále, v národních překladech i v jazycích skoro zapomenutých. Toužíte po souhrnu díla apoštolských otců? Po Didaché, Barnabášovi, Klementovi nebo Polykarpovi? Zde jsou, v psané podobě, v mluveném slově i v obrazech. Rádi byste si přečetli Bibli v tolika textových variantách a jazycích s množstvím komentářů, které jeden teolog neučte ani za celý život? Řekněte si a je splněno. Chcete se pročíst a probádat dílem reformátorů, před i pokoncilních teologů a teoložek a jejich protestantských kolegů, od Karla Bartha, Paula Tillicha po Dorothee Sölle? Za minutu od počátku vaší touhy a snění se ledví vašeho počítače naplní naprosto vším, co s dílem těchto autorů souvisí. Obdivujete se myšlení a občanské a duchovní odvaze brazilského teologa Leonarda Boffa? Sledujte jeho twitter a nic z toho, co v současnosti tvoří a dělá, vám neunikne. Všechno je k mání, zde a nyní, od alfy k ómeze a ještě o písmenko navíc jako přívažek pro radost a štěstí. To je ostatně zapotřebí, abyste – zavaleni poznáním minulých věků i dneška – na otázku položenou Poloniem Hamletovi: „Co čtete, můj pane?“, nedostali odpověď, která je trojpodivuhodná: „Slova, slova, slova“...

"Potřeba teologického ticha je dnes o to důležitější, neboť slova na nás prší ve všech koutech světa silou, která vyčerpává."
Autor: Zdeněk A. Eminger

Vmyslete se v sen. Vmyslete se a vejděte do krajiny, kde slovo nebude mít tu nejdůležitější roli. Nebude rušit, naléhat, dotírat a mást. Nebude vytloukat druhé slovo slovem a větu větou, myšlenku myšlenkou a nebude hrozit tomu, kdo mu napoprvé hned neporozumí. Nebude bolet a zoufale trčet v situacích a na místech, kde byste třeba místo slova láska raději čekali a zažili obejmutí a pohlazení. Představte si zasněženou louku, na jejímž horizontu, kam sotva dohlédnete, tam docela nahoře na souvrati, stojí osamělý strom. Ještě ráno, když jste se vydali na cestu, jste se rozhodovali mezi tím, zda si otevřete nekonečně tlustý svazek, vysvětlující principy etiky stvoření, nebo jestli se oddáte pohybu a pozorování v jejich nejvlastnějším smyslu. A teď, tam a pouze tam, stojíte vy a na souvrati osamělý strom. Kontrapunkt černo-bílé krajiny jakoby načrtnuté suchou jehlou Bohuslava Reynka nebo Olgy Karlíkové začíná v tom posvátném tichu mluvit řečí, kterou si ve střípcích pamatujete z doby, kdy jste ještě byli dětmi nebo kdy jste uvěřili. Velikost a pravdivost Božího stvoření stojí před vámi. Lehký závan větru vám do očí vmete pár vloček, a strom, tam nahoře na horizontu na souvrati na chvíli mizí, aby se zase objevil a objevoval. Jako Bůh. Snad i to slovo – Bůh, šeptáte do bílé tmy a máte bytostnou potřebu pokleknout do sněhu, vztáhnout ruce a říct: Díky ti, Bože, za tenhle okamžik tiché teologie beze slov. Díky ti za to, že jsi mi dal poznat z etiky stvoření to nejdůležitější, beze slov a tisíců argumentů: že jsi, že jsem. Tady a nyní, já dole, tam nahoře na horizontu na souvrati strom a mezi námi a v nás pravda o tom, že život má svůj smysl a že všechny nížiny a výšky víry a naší nedověry nelze přehlušit žádným slovem než tím, které se stalo tělem.

Zoufale toužíme po tom, aby slova, která vyslovujeme nebo píšeme, souvisela s tím, co představují. Žádná teologie na světě nám zásadním způsobem nepomůže v poznání toho, co je to láska, přátelství, něha, intimita, co je to vášeň, pomoc, spravedlnost, pravda anebo cesta k ní vedoucí. Žádná teologie není s to definitivně a projednou říci, že něco je dobré a ještě lepší, správné a ještě správnější, dokonalé a ještě cosi nad tím. V její moci je nám ukázat, že se věci dají myslet, formulovat a dělat také jinak, aby z nich byla radost a uspokojení, užitek a potěšení. Slovo, lidské, teologické i to, které nazýváme biblickým, je tak trochu jako láska. Ta se v běžných, suchých dnech projevuje docela tiše, ve skutcích srdečné pomoci, ochoty a laskavosti a mohlo by se zdát, že je něčím samozřejmým. Tohle zdání se rozplývá ve chvílích, kdy vstupuje do intimity a vášně dvou lidí, do milování a horoucích citů, tedy do těch posvátných okamžiků, ze kterých dovedeme žít celé měsíce a roky a které jsou hodné zapamatování. Jsou velké tím, že se vzpínají vší běžnosti a času a rozohňují se a kvetou právě tehdy, kdy nastane onen příhodný čas.

Sám za sebe dávám raději přednost tichému promýšlení slov, významů a uskutečňování toho, co je například láska, přátelství nebo pravda, než abych, omezen silou, schopnostmi a možnostmi, do úmoru pročítal nesčíslné teologické bedekry o spirituálních výšinách legendárních postav dávnověku, uvízlých v prostoru a době, kdy číst dovedla jen hrstka vyvolených a cosi jako kniha se předávalo z ruky do ruky a střežilo jako neproniknutelné tajemství. Má se za to, že vědec, ať teolog nebo literární historik, může přečíst zhruba tisíc knih ročně. Zůstaneme-li při zemi a necháme-li si jednu knihu na týden, máme jich dvaapadesát za rok. I tak je to ohromný úkol a odpovědnost, naše vlastní, teologů a duchovních, mužů a žen církví v jejich různosti, abychom slovo učinili opět svátečním v jeho smysluplnosti a významu. Potřeba teologického ticha je dnes o to důležitější, neboť slova na nás prší ve všech koutech světa silou, která vyčerpává. „O čem se nedá mluvit, k tomu se musí mlčet,“ napsal kdysi filosof Ludwig Wittgenstein. Až půjdete zasněženou krajinou a spatříte na horizontu na souvrati osamělý strom, stojící tam mimo lidskou paměť, zašeptejte, prosím, do ticha: tady má slovo ještě svůj smysl.