Kněží ve službách vědy

Gregor Johann Mendel
Autor: Wikipedia.org / Creative commons

Vztah vědy a víry, respektive církve a vědy, je pro mnoho lidí mytologizovaným nebo tabuizovaným tématem. Věda i víra přitom představují dva úhly pohledu na svět, které se vzájemně doplňují a rozvíjejí. Jak pohled vědecký, tak pohled očima víry na stvoření je mimořádně důležitý a umožňuje odpovídat na jiné třídy otázek. Domnívám se, že věda a víra se nikdy nemohou dostat do rozporu, protože mají stejný cíl – hledají pravdu. Spory či třenice se pak objevují na úrovni jednotlivých osob, tu z důvodu osobní nevraživosti, nesympatie, někde ze strachu či z nepochopení. V neposlední řadě je třeba říci, že nemálo geniálních osobností má povahy mírně řečeno komplikované.

V tomto článku se zaměříme na sedm zajímavých osobností, které v sobě spojovaly lásku k Bohu realizovanou v kněžské službě a k vědě. Ač pro většinu z nich právě rozměr kněžství přestavoval základní dimensi života, do učebnic a dějin vstoupili právě svoji vědeckou prací. Ač jde o výběr velice selektivní, dovolím si upozornit na jednu zvláštnost. Jsou zde osoby, které s církevními strukturami měly konflikty, ale také třeba opat nebo prominent papeže. Tato bohatost jen ukazuje, že církev se o nic více nestavěla proti vědcům než proti jiným skupinám věřících, kteří s tím kterým hodnostářem přišli do konfliktu.

Osobnosti jsou řazené chronologicky, dle data narození.

Pierre Gassendi (1592 – 1655) prožil svůj život ve Francii. Byl významným filosofem a teologem, ale také znamenitým matematikem a astronomem. Vypracoval jednu z nejdůležitějších metod pro výpočet velikosti hvězd z doby přechodu planety. Tuto metodu pak v roce 1631 aplikoval na planetu Merkur, která přecházela přes sluneční disk. Významné jsou také jeho práce, při nichž experimentálně měřil rychlost zvuku (s chybou asi 25 %), podílel se na studiu zemské rotace a řadě astronomických pozorování.

Francesco Maria Grimaldi (1618 –1663) byl jezuita, jehož působištěm byla Bologna. Ve čtyřicátých letech sedmnáctého století se podílel s Rocciolim na měřeních, která dokazovala kvadratickou závislost polohy na čase v případě volného pádu. Zásadní objev je pak spojen s objevem difrakce neboli ohybem světla na mřížce. Jde o jeden z dnes technicky hojně užívaných jevů například využívaný u CD a DVD disků. Významné je také jeho pozorování měsíce, na základě něhož sestavil jeho poměrně podrobnou mapu. Patřil mezi velké propagátory vlnové teorie světla.

Georges Lemaître byl belgický kosmolog, římskokatolický kněz. Nezávisle na Alexandru Fridmanovi odvodil v roce 1927 relativistické nestacionární modely vesmíru s velkým třeskem a dal je jako první do přímé souvislosti s expanzí vesmíru, kterou objevil Edwin Hubble v roce 1929. Na základě jeho teoretických prací rozpracovali teorii velkého třesku George Gamow a Ralph Alpher. Lemaître se často nazývá otcem této teorie.
Autor: Wikipedia.org / Creative commons

Jean Picard (1620 - 1682) byl francouzským astronomem, jenž proslul především znamenitými observačními dovednostmi. Jako první použil dalekohled pro měření ůhlů, čímž stanovil velice přesné rozměry Země (na přelomu let 1669 a 1670), které pak Newton mohl užít ve svých Principiích při výpočtech s gravitačním zákonem. Prací s dalekohledy byl proslulý – užíval záměrný kříž, což umožnilo řádově větší přesnost měření, dalekohledy kombinoval s kvadranty a sextanty, které doplnil mikrometrem. Pro měření času využíval – opět jako jeden z prvních – kyvadlové hodiny. Je možné jej považovat nejen za zakladatele skutečně přesného pozorování astronomického, ale také geodézie.

Roger Joseph Boscovich (1711 - 1797) byl italský jesuita a polyhistor, jehož vědecký i umělecký záběr byl značně široký. Věnoval se problému stanovení tvaru Země (zda je skutečně zploštělá), měření poledníku mezi Římem a Rimini, ale také ukázal, že Měsíc nemá atmosféru. Podporoval atomistické teorie, kterých využil pro výklad roztažnosti a pevnosti pevných látek, řešil problém stanovení dráhy tělesa ze tří pozorování. Jeho dílo Theoria philosophiae naturalis redacta ad unicam legem virium in natura existentium systematičností i rozsahem či originálností podnětů může konkurovat Newtonovým Principiím, když na svou dobu nepřineslo tolik významných poznatků a bylo více spekulativní.

René Just Haüy (1743 – 1822) byl francouzským knězem, kanovníkem v Notre Dame, zakladatelem moderní krystalografie, výborný mineralog. Věnoval se vnitřní struktuře krystalů a zahájil jejich systematický matematický popis, založený na symetrických vlastnostech, tedy v podstatě dnešní krystalografickou klasifikaci. O jeho věhlasu svědčí také to, že jeho jméno je uvedeno mezi 72 osobnostmi na Eiffelově věži.

Gregor Johann Mendel (1822 - 1884) je osobnost, kterou v českém prostředí není třeba podrobněji představovat. Od roku 1867 byl opatem augustiniánského kláštera v Brně. V letech 1856–1863 se věnoval křížení hrachoru, své závěry publikoval v roce 1866. Je všeobecně pokládán za zakladatele genetiky, ale jeho vklad přírodním vědám je podstatně širší. Velký metodologický význam mělo především využití matematických a statistických metod v botanice a přírodovědě vůbec. Byl také dobrý meteorologem.

Georges Edouard Lemaître (1894 - 1966) byl belgický jesuita a kosmolog. Patřil mezi první, kdo dokázali propojit experimentální data z tehdy se rozvíjející se astronomie, matematiku a obecnou teorii relativity. Je autorem konceptu velkého třesku, který také dokázal zpropagovat. Přes původní zdrženlivost papeže se mu podařilo z ní učinit teologicky neproblematickou část vědy.

Výčet zdaleka není kompletní, ale chtěl ukázat některé – možná i poněkud zapomenuté – důležité osobnosti, které během svého kněžského života zásadním způsobem spojovaly vědu a víru v jeden celek. Postavy mužů, kteří každý svým osobitým přístupem proměnil vědecké poznání své doby. Na závěr si dovolím ještě jednu zajímavou poznámku – dobrá znalost jak teologie, tak také přírodní vědy umožňovala provádět zajímavé syntézy a propojovat jednotlivé partie lidského poznání tvořivým a do té doby nezvyklým způsobem. Také to je možná důvod, proč u řady děl tohoto typu najdeme osobnosti, jež se musely orientovat nejméně ve dvou zcela odlišných vědeckých disciplínách, které si musely zvyknout na různé metodologické rámce, jejichž myšlení nebylo zúženo jen školou, kterou vystudovaly.