Proč nemohu – i mohu – být Charlie

Jiří Zajíc
Autor: archiv autora

Raději hned předesílám, že jsem si ani nevšiml, že bych si mohl připnout placku s nápisem „Je suis Charlie“. Řešil jsem v té době daleko banálnější záležitosti generované na jedné straně tím, že v našem tříčlenném týmečku nám dost nečekaně onemocněla kolegyně a na druhé od nás ekonomové MŠMT požadují už aspoň po desáté, abychom zdůvodnili, proč je třeba i v roce 2015 zajistit udržitelnost největšího projektu na podporu mimoškolního vzdělávání (na který nám Evropská unie dala 240 milionů), i když se k jeho udržitelnosti náš stát zavázal na pět let – a zatím máme za sebou jen dva roky. Teprve když jsem byl konfrontován s tím, že se Tomáš Halík pro svůj článek v Lidovkách Já nejsem Charlie. Ke svobodě patří zodpovědnost stal terčem dosti tvrdé kritiky, začal jsem se tím pořádně zabývat. Tedy ne tím, jestli je možno kvůli napadání náboženství vraždit. Není. To je mimo diskusi, alespoň z mé křesťanské pozice. A ten skoro jeden a půl milionový průvod v Paříži – to byla také paráda včetně toho, že tam vedle sebe šli ti, kteří se jinak snášejí velmi těžko. Ale o to mi teď nejde.

Samozřejmě, že dobře chápu, proč Tomáš Halík by si placku s tím, že „je Charlie“, nepřipjal. Nechce se postavit do jedné řady s těmi, kteří povýšili svoji představu o svobodě nad všechno ostatní, takže jim nejen „není nic svaté“, ale je jim úplně cizí empatie vůči těm, kteří jsou jejich ostrovtipem (mnohdy vulgárním) citlivě zasahováni. Je respekt k duši druhého méně než svoboda? Znamená svoboda, že můžu každého trápiti, jak se mi to zalíbí, hlavně, když je to legrace? Myslím, že tohle je rozměr, který je dnes zdrojem značného nepochopení. Petr Honzejk to ve své kritice článku Tomáše Halíka (Ježíši, probuď se: Halík se zbláznil) ukazuje nadmíru názorně: Proč by mělo být právě náboženské přesvědčení a jeho možné důsledky a slepé uličky uchráněno od karikatury, na rozdíl třeba od přesvědčení politického nebo jinak kulturně-sociálního, Tomáš Halík blíže nevysvětluje. Nemohu ho k tomu nutit. Jen přiznám, že je mi bližší postoj nositele literární Man Bookerovy ceny Salmana Rushdieho, který v reakci na pařížský masakr napsal, že náboženství, stejně jako každá ideologie, musí v otevřené společnosti akceptovat kritiku, karikaturu a... ano, i drsný výsměch.

Náboženství může nepochybně zdegenerovat nejen u svých jednotlivých vyznavačů, ale někdy i jako celek na ideologii: tedy určitou víceméně logicky konzistentní soustavu principů a z toho vyplývajících důsledků pro život společnosti i jednotlivce, kterou kdosi vymyslel, aby dodal nějakou racionální základnu úsilí nějakého hnutí či politického subjektu. Jenomže ve skutečném náboženství – alespoň pokud máme na mysli ta velká tradiční světová – o tohle zdaleka nejde. Zůstanu-li u těch tří monoteistických „abrahámovských“, pak to, oč v nich opravdu jde, je vztah. V prvé řadě k tajemnému transcendentnímu Ty – Bohu – a následně i k některým klíčovým zpravidla zakladatelským osobnostem: Abrahamovi, Mojžíšovi, Davidovi, Ježíšovi, jeho matce Marii, apoštolům – a také Mohamedovi. Zvláště ten náš katolický „rodinný kruh“ je hodně rozsáhlý. Chápu, že pro lidi nevěřící to může být divné, protože si takový vztah nejspíš nedokážou představit. Můžu je jen ubezpečit, že je to vztah minimálně tak intenzivní, jako vztah k mimořádně milované osobě. Proto také papež František, když byl na tohle v souvislosti se satirou v Charlie Hebdo dotazován během letu na Filipíny, zcela bezprostředně odpověděl: Pokud můj dobrý přítel Gasparri vyřkne nějakou nadávku na adresu mé matky, musí čekat, že mu dám pěstí. To je normální. Hájit tedy toto bezohledné ignorování niterných vztahů druhých, toto zhrubnutí naší civilizace ve jménu svobody, je sotva něčím, co by bylo hodno skutečné obrany. Rozhodně ne v systému, který chce být demokratický a který je – podle Masaryka – „praktickým uskutečňováním lásky k bližnímu“.

Připnutí té placky ovšem mohlo mít také úplně jiný význam. Její nositel tím v žádném případě nechtěl schvalovat onu pokleslou podobu svobody nevázané láskou, ale říkal tím: „Tenhle útok je útokem na nás všechny, příště cílem podobného zločinu mohu být i já.“ A to je samozřejmě něco úplně jiného. Tady se hájí lidská důstojnost a nedotknutelná hodnota života. A současně tím mohl vyjadřovat solidaritu s trpícími, kteří ztratili své drahé. Tedy přesně tentýž zdroj ohleduplnosti, kvůli kterému samotné produkty zavražděných schvalovat nelze. Tohle jsou přece hodnoty, které právě křesťanskému pohledu by měly být velmi blízké. Už Jan Amos Komenský napsal, že Všichni sedíme ve velkém divadle světa: cokoli se zde děje, dotýká se všech. A slavná konstituce 2. vatikánského koncilu Radost a naděje začíná přímo hymnem solidarity s celým lidstvem: Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu. Ano – v tomto smyslu jsem i já Charlie.

Symboly jsou vždycky víceznačné. Jsou průhledy do světa duchovních skutečností, který není bezprostředně přístupný našim smyslům. Jejich „čtení“ je podstatně závislé na zprostředkující kulturně dějinné skutečnosti, kterou nazýváme tradicí. A právě s tím je velká potíž, neboť na jednu stranu se „zaklínáme“ našimi „evropskými hodnotami“, ale na druhé straně je kulturně společenské podloží, které by nám umožnilo jim rozumět aspoň v zásadě společně napříč Evropu jak lokálně, tak časově naprosto rozbité. V historii vždycky docházelo k proměnám nosných tradic. Ale dělo se to zpravidla pozvolně, formou prorůstání, procesem, který mnohé z toho dřívějšího vhodně asimiloval a vtělil do tradice následné. U nás je tohle všechno zničené. Dokonce ani v rámci katolické křesťanské komunity se už nemůžeme spolehnout na jednu všeobecně sdílenou tradici (což se křiklavě dokumentuje například ve sporu o 2. vatikánský koncil, který je pro některé zradou, zatímco pro nás ostatní je úžasnými „letnicemi katolické církve“). A což teprve v rámci ostatních skupin a skupinek, které dnes tvoří naši fragmentovanou českou společnost.

Máme před sebou v podstatě jen dvě možnosti: buď dál prohlubovat odcizení, stavět další a další hradby, kopat hlubší a širší příkopy, stále méně cítit bolesti i naděje druhých, zabydlovat se v tom „svém“ a na ty ostatní buď střílet své šípy (nejlépe ještě v anonymní škrabošce), případně je prostě ignorovat, nebo znovu a znovu podnikat nevděčnou, náročnou a riskantní cestu z vlastní pevnosti do otevřeného prostoru, kde se snažím druhému porozumět, někdy dokonce s ním i něco procítit, hledat, čím třebas může i přispět mému životu, a to s pokorou a vděčností přijmout. Ta první varianta je nejen spolehlivou cestou do pekel, ale i v historicky krátké době jistě povede k naprostému ochromení společnosti jako celku. Ta druhá cesta nezaručuje žádný rychle viditelný výsledek, spíš rychle se množící útoky těch, kteří v tom vidí ohrožení své cesty prvého typu. Ale přece jen tahle cesta ponechává naději. Tedy kromě toho, že pro Ježíšovy učedníky ani jiná možnost není – aspoň myslí-li to s tím následováním vážně. Včetně kříže.

Jiří Zajíc je pedagog, publicista a matematik.