Seznamka
Jan Jandourek
Autor: Archiv autora
Dan Drápal (Christnet 3. 1. 2015) ve své polemice s mým článkem v Lidových novinách (20. 12. 2014) otevřel několik témat, kterými se nemohu zabývat najednou. Kdybych se o to pokusil, zřejmě bych si představil článek tak rozsáhlý, že by se mi do něj nechtělo. Zkusím tedy vybrat aspoň část za celek. Zbytek třeba někdy jindy.
Dan Drápal píše: „Jan Jandourek se rovněž hluboce mýlí v předpokladu, že český národ je nějak výrazně ateistický. Nevyčítám mu to, dlouho jsem to tvrdil také. Nicméně teď již dávám plně za pravdu C. S. Lewisovi (a v této věci i Tomáši Halíkovi), že opakem víry není nevěra, nýbrž pověra. Nevím, čemu všemu Češi vlastně věří, ale při rozhovorech s lidmi velmi zřídka narazím na čistokrevného ateistu či agnostika. Zato narážím na víru v ufony, v elfy, najády a dryjády a kde co dalšího.“
V tomto případě se „hluboce mýlí“ Dan Drápal. Nikdy jsem neříkal, že je český národ výrazně ateistický. Nevím, kde na to přišel. Pokud mě má paměť neklame, psal jsem vždycky o tom, že obyvatelé této země jsou velmi sekulární, což je něco jiného. Zmiňoval jsem, že toto tvrzení odpovídá výsledkům mezinárodních zkoumání, stejně jako statistikám zdejších církví, že Češi nemají velkou zálibu v organizovaném náboženství, účasti na náboženských úkonech, v tom, že nijak výrazně nedeklarují své vnitřní náboženské přesvědčení. Tady není v čem se „hluboce mýlit“, to je empirický fakt, s kterým nic neděláte.
Dan Drápal ovšem nemusí znát všechno, co jsem napsal o české spiritualitě, ani nemůže. Jen pro úplnost uvedu úryvek ze svého článku v MF DNES z 9. 7. 2001: „Máme tedy celou velkou skupinu lidí, kteří byli na základě své rodinné tradice pokřtěni, ale nikdy v životě se neúčastnili žádného náboženského obřadu a ani nevědí, čemu přesně ‚jejich církev‘ věří. Je ale docela možné, že při sčítání lidu uvedou jako náboženské vyznání římsko-katolické nebo československé husitské, protože mají fakt své formální příslušnosti v povědomí.
Právě lidé z této oblasti společnosti kdesi mezi zcela světskou částí a horlivými stoupenci církve jsou ti, kdo komplikují život statistikům a sociologům. Mohou se totiž v průběhu let přihlašovat a odhlašovat z církve podle své momentální situace. Sociolog a kněz Tomáš Halík k tomu již před rokem v jednom svém textu napsal: ‚V současné české společnosti je nápadně nízký počet lidí, kteří se plně identifikují s určitým tradičním náboženstvím a ‚vírou v Boha‘. Z tohoto důvodu bývá Česká republika počítána vedle bývalé NDR k nejateističtějším (možná přesněji: nábožensky nejzanedbanějším) společnostem světa.‘ Halík však k tomu ještě dodává: ‚Věc však není zdaleka tak jednoduchá. V posledních deseti letech stále mírně vzrůstá počet věřících, mírně klesá počet vyhraněných ateistů.‘ Zdá se, že výsledky posledního sčítání dávají za pravdu Halíkovu tehdejšímu konstatování: ‚Největší část obyvatelstva je v jakési ‚šedé zóně‘ mezi konfesijně vyhraněnou vírou a přesvědčenými ateisty.‘“
Myslím si, kam paměť sahá, totéž. Těžko by někdo našel doklad, že jsem považoval většinu obyvatel Česka za ryzí ateisty. Ostatně i ti, co se deklarují jako ateisté, nejsou homogenní skupina lidí, protože i ateismus má mnoho druhů. Protože je ze své podstaty víry popíráním, jsou i různé důvody, proč někdo něco popírá, v tomto případě boží existenci. Je rozdíl mezi ateismem, který vznikl jako reakce na fanatickou výchovu v rodině, nebo jako odpověď na pokrytectví, což obojí je spíše odmítnutím falešných náboženských představ. Může být ateismus zapříčiněný neznalostí skutečného obsahu náboženství, což je dost častý případ, především v zemích, kde se podařilo zlikvidovat intelektuály, kteří víru reflektují. Víra snad může nějakou dobu přežít bez teologie, ale bez teologie nemůže přežít hlásání víry.
Mohl bych ještě doložit nějaké další texty, aby bylo zřejmé, že Česko nevidím tak jednoduše jako ateistickou poušť.
Připomenu pro ilustraci a ještě neskromně uvedu můj článek o silném českém spiritismu, který vyšel v Reflexu (4. 3. 2010). Jen krátce ocituji: „Žijeme v době duchovní skepse? Ale kdepak. Aspoň jednou týdně u nás chodí do kostela sice jen asi pět procent lidí, ale to není jediné duchovno v zemi. Na přelomu tisíciletí se u nás ke křesťanství hlásilo necelých 11 procent lidí, zatímco k okultismu devět a půl procenta. A existenci okultních jevů připouštělo skoro 43 procent lidí. Nejsme v tom sami. Třeba ve Velké Británii bylo v roce 1972 asi 50 tisíc spiritistů a v roce 1999 už 80 tisíc. Lidé jsou prostě, jak se starým jazykem říkalo, bytostní ‚duchověrci‘.
Formy se však mění. Co dnes lidé prožívají většinou díky filmům jako Duch s Patrickem Swayzem, Šestý smysl s Brucem Willisem nebo Ti druzí s Nicole Kidmanovou, si dříve dokázali opatřit sami. Sesedli se a pokoušeli se přivolat ducha zemřelého člověka. Tmářství? V další existenci zemřelých věřilo lidstvo po většinu svých dějin. To my jsme výjimka. I když vlastně nejsme, duchové přicházejí stále.“
16. 9. 2010 jsem dělal pro Reflex rozhovor s Raymondem Moodym, který je znám svými výzkumy ohledně stavů klinické smrti. K Moodymu jsem nikdy nebyl tak skeptický jako kolega J. X. Doležal, který tyto fenomény pojímá z hlediska materialismu 19. století.
V recenzi na knihu Dineshe D’Souzy jsem tamtéž 15. 5. 2010 (měl jsem tehdy asi nějaký rok připomínání posmrtného života) napsal: „Jako moderní člověk vím, že se za tmy nemusím bát na hřbitově, protože mrtví jsou spolehlivě mrtví. Ale stejně se bojím. Možná je nás víc, jak ukazují průzkumy z posledních let, kolem 35 procent Čechů věří v nějakou podobu posmrtného života – ať už jde o život věčný, nebo reinkarnaci. (V Polsku je to 87 procent, což by trochu vysvětlovalo, proč se Poláci tolik nebojí nasazovat svůj život.)“ Tolik tedy k tomu, jestli si myslím, že Češi jsou ateisté, nebo nějak svým způsobem věřící. Málokdo je úplný ateista.
Abych to shrnul jednou větou, nikdy jsem snad netvrdil, že český národ je „nějak výrazně ateistický“. Pokud do náboženství zahrneme tu neurčitou představu, že „je něco nad námi“, tak není. Sekularizovaný je ale víc než dost.
Otázka se dá ale i otočit. Pokud se o takzvaných nevěřících dá říci, že jsou „anonymní křesťané“ (někdo radši mluví o „anonymních katechumenech“), mohlo by se i o některých věřících říci, že jsou „anonymní ateisté“. Někteří se chovají tak, jako kdyby Bůh byl stroj, který musí udržet v chodu provozováním různých úkonů, jinak by se zastavil, nebo snad dokonce zanikl. V podstatě je to hodně materialistická představa. V lepším případě magická. Pokud už tito lidé uznají, že Bůh je živá osoba, podezřívají ho z nějaké mentální nedostatečnosti a pokoušejí se napravit, co pokazil. Nejlépe chrlením podrobných návodů, co lidé smí a co nesmí, přičemž se s matematickou přesností vychází z poněkud mlhavých orientálních textů. Problém je v tom, že různí lidé a skupiny lidí je vykládají odlišně, takže se musí odvolat na nějaké své zvláštní pověření z hůry, díky kterému mají na svou verzi výkladu právo. Kde je pevný bod ve vesmíru, z kterého to někdo objektivně posoudí, je zbytečná otázka, protože tu by mohl zodpovědět jen ten, kdo se na takovém bodě nachází. (Jiní ale namítnou, že ta pozorovatelna je jinde, totiž tam, kde jsou oni.)
Problém náboženského pluralismu ale nechám na jindy. To jen na připomenutí, že jsou ateismy, které v mají zárodek víry, a stejně tak víry, které v sobě mají černou díru ateismu. Aniž o tom postižení vědí, protože mají pocit, že jsou obklopeni těmi správnými hradbami, a netuší, že hlodající červ je uvnitř.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Jan Jandourek je publicista, sociolog a starokatolický kněz.
