Seznamka
Tomáš Halík
Autor: www.halik.cz / Martin Sedláček
Co vás vedlo ke kritice karikatur?
Předmětem mé kritiky byla především matoucí dvojznačnost hesla „Já jsem Charlie“. Mnozí to heslo chápali jen jako výraz protestu proti barbarské vraždě novinářů a obranu svobody projevu – to je postoj, s nímž se plně ztožňuji. Avšak heslo „Já jsem Charlie“ připouští ještě jeden výklad, který mu propůjčil prezident Hollande a mnozí další, když nazvali redaktory časopisu „našimi hrdiny“ a jejich časopis symbolem naší kultury a svobody. S tím už souhlasit nemohu, proti tomu jsem se vymezil.
Považuji zavražděné redaktory za oběti barbarství, ale ne za hrdiny k uctívání. Člověk, který vleze do tygří klece, aby zachránil dítě, které tam spadlo, je hrdina; pokud tam vleze proto, aby exhiboval své pohrdání všemi pravidly a nezodpovědně tím ohrožuje nejen sebe, ale i mnoho jiných, kteří za jeho exhibici zaplatí životem, ten pro mne hrdina není. Hrdina je pro mne muslimský policista Ahmed, který položil život při obraně těch, kteří soustavně uráželi jeho náboženství, a ten druhý muslim, který zachránil životy ohrožené v židovském obchodu.
Sám jste karikatury označil za urážlivý humor. Mnozí muslimové kvůli karikaturám protestovali, avšak váš hlas je mezi křesťany poměrně ojedinělý. Ztratili křesťané chuť bojovat za své hodnoty?
Mnohé z těch karikatur byly cynické a nechutné, vypočítané na laciný efekt šoku z překračování dosud respektovaných nepsaných zákonů slušnosti a ohledu k cítění druhých. Možná je rozumné takové věci spíš ignorovat, jako jsme zvyklí na Západě, než dráždit centrum reakce na odporné podněty, které je lokalizováno v mozku každého člověka.
Křesťané se naučili být fackovacími panáky médií a možná je dobře, že nereagují podrážděně na všechny hloupé provokace, které často dychtivě čekají na nějaký církevní protest, který jim slouží jako reklama. Někteří náboženští představitelé to dosud nepochopili a skáčou na tuto hru. Já bych také navrhoval časopisy typu Charlie Hebdo ignorovat – a ozval jsem se až proti tomu, aby se nechutné karikatury začaly vydávat za „symbol naší kultury“. Nevolám po zákazech a cenzuře, existence takových tiskovin je snad daní za svobodu tisku, která je pro demokracii důležitá, ale vydávat je za náš symbol, to je už výpověď o totálním zmatení hodnot – a tady jsem cítil povinnost protestovat.
Je svoboda (včetně svobody slova) křesťanskou hodnotou? Existují případy, kdy by měla být něčemu podřízená?
K jádru křesťanské zvěsti patří přesvědčení, že Bůh dal člověku svobodu a vyzval ho, aby s ní zacházel zodpovědně.
Jakým jazykem je možné v sekulární společnosti hovořit o úctě a o tom, že některé věci jsou posvátné, aby se to nepovažovalo za moralizování a dávno mrtvá dogmata?
I sekulární člověk většinou pochopí, že člověk, „kterému není nic svaté“, je nebezpečný.
Jak k sobě mohou v dnešní Evropě najít cestu křesťané, židé a muslimové? Existují hodnoty, které sdílejí?
Můj učitel a přítel Nikolas Lash, profesor filozofické teologie na univerzitě v Cambridge, tvrdí, že křesťany, židy, muslimy a ateisty spojuje především jedna věc: že nevěří v bohy. Na vysvětlenou: Bůh, v něhož společně věří křesťané, Židé a muslimové (Bůh, jemuž i arabští křesťané říkají allah – slovem, podobným označení pro Boha Ježíšově mateřštině, v aramejštině) není jedním exemplářem z množiny bohů, nýbrž je jedinečný. Protikladem této víry není ateismus, nýbrž modloslužba, idolatrie – absolutizace relativních věcí, které se nám tak stávají „bohy“.
Křesťané, židé, muslimové a ateisté spolu mohou žít kdekoliv, kde respektují „zlaté pravidlo“: Co nechceš, aby ti činili druzí, nečiň ty jim. Co chceš, aby ti činili druzí, čiň ty jim.
Kde jsou mezi nimi největší rozpory?
Největší rozpory jsou mezi slušnými rozumnými lidmi a militantními fanatiky, a ty jdou přes hranice náboženství, rozdělují lidi uvnitř těchto skupin. Inteligentní a tolerantní věřící mezi křesťany si většinou rozumějí s inteligentními a tolerantními věřícími mezi muslimy a židy. Bigotní a fanatičtí věřící všech táborů se sice sobě velmi podobají, ale jsou ochotni bojovat jak mezi sebou navzájem, tak s umírněnými ve vlastním táboře, protože je považují za heretiky a odpadlíky. Pododobně je tomu v táboře ateistů.
Vnímáte rozdíl mezi muslimy a ateisty? Katolický publicista Imrich Gazda kdysi totiž přiznal, že by měl za souseda raději muslima než ateistu.
Větší rozdíly než mezi ateisty a muslimy (a křesťany) jsou uvnitř těchto skupin, mezi moudrými a pošetilými, mravnými a nemravnými ateisty a muslimy (i křesťany). Mám přátele jak mezi „ateisty“ (sekulárními humanisty), tak muslimy (např. jednoho lékaře v pražské nemocnici), které bych si za sousedy přál, znám ale i některé katolíky, s nimiž bych sousedit nechtěl. V této věci více rozhoduje charakter a životní styl než náboženská příslušnost.
Není ateismus také jenom druhem náboženství?
Slovo ateismus může označovat stejně pestrou škálu zcela odlišných typů myšlení jako víra. I křesťan může vůči určitému druhu „teismu“ být „a-teistou“. Křesťané a židé platili v antickém Římě za ateisty, protože neuctívali antické bohy. Skutečně nebezpečný je ateismus v okamžiku, kdy přestává být ateismem (např. kritikem určitého typu náboženství) a stává se pseudo-náboženstvím (jako komunistická či fašistická ideologie) nebo idolatrií (např. modloslužebným uctíváním konzumu, národa či politického vůdce).
Templetonovu cenu jste získal za náboženský dialog. Patří sem i vaše rozhovory s ateisty?
Samozřejmě.
Šel byste někdy do mešity, nebo jste tam už byl?
Byl jsem v mnoha mešitách mnoha zemí, ale na bohoslužbě jen jednou, v Turecku. To není pro jinověrce jednoduché, dostat se tam, muslimové nemají rádi, když je při modlitbě někdo pozoruje a neúčastní se plně.
Políbil byste Korán?
Necítím tu potřebu; ale pokud to udělal – k zděšení mnoha katolíků – svatý papež Jan Pavel II., asi to není nic tak strašného.
Našel byste si cestu i do synagogy?
V synagoze jsem byl vícekrát i na bohoslužbě. Jak by mne mohlo nezajímat, jak se tam modlil a jak slavil svátky Ježíš?
Odkud se vzal v Evropě muslimský fanatismus a radikalismus?
Většinou z potřeby druhé generace přistěhovalců odlišit se od rodičů i okolní společnosti, v níž se necítí dostatečně přijati. Islám pro ně není víra, vztah k Bohu, nýbrž politická ideologie k obhajobě skupinové identity. Základním omylem evropského pohledu na „islámské teroristy“ je domněnka, že jde o silně věřící, kteří svou víru přehánějí. Ve skutečnosti mnozí z nich nejsou vůbec věřící v náboženském smyslu, neznají Korán ani islámskou kulturu, přijali politickou ideologii, která se zaštiťuje několika vytrženými větami z Koránu.
Setkal jste se s něčím podobným v křesťanství? Je možné to do budoucnosti považovat za překonané, nebo máme za dnešní bludaře považovat konspirátory, kteří se nejednou zašťiťují náboženstvím, ale v praxi nemají k radikálním kazatelům islámu příliš daleko?
Militantní podoba náboženství prostupuje prakticky celé dějiny křesťanství, často se k ní uchylují lidé slabé víry, kteří fanatismem překřikují vlastní pochyby. Naštěstí během dějin křesťanů tohoto typu ubývá a prakticky nikde na světě už po staletí nejsou v mocenské pozici, kde by mohli být reálnou agresivní hrozbou na způsob Islámského státu. Znám např. skupinu samozvaných řeckokatolických biskupů, nyní na Ukrajině, jejichž sekta – která má své příznivce i na Slovensku – se zabývá léta výhradně vylučováním z církve, přičemž nakonec vyloučili i papeže Benedikta a též po jeho smrti i svatého Jana Pavla II. – až konečně byli z církce vyloučeni sami. Takoví lidé se od muslimských fanatiků mentalitou příliš neliší, naštěstí nemají přístup k moci a zbraním. Z těchto kruhů se často rekrutují autoři paranoidních konspiračních teorií, které mohou být nebezpečné.
Vznikají kořeny radikálního islámu v Evropě v pocitu muslimů, že jsme je vlastně dostatečně nepřijali a někteří jednotlivci to vnímají jako křivdu, s kterou se, žel, chtějí vypořádat také prostřednictvím teroristických útoků?
Ano, tento pocit je častá příčina.
Je možné na druhé straně také pochopit obavy hnutí PEGIDA v Německu, jehož přívrženci se také cítí ohroženi?
Ne. Největší strach z muslimů je typicky tam, kde skoro žádní muslimové nejsou, v České republice a bývalé NDR. Je to strach z neznalosti. Tam, kde žijí s křesťany a ateisty miliony muslimů po generace, takový strach není. Nepřekvapilo mne, že se ze zakladatele Pegidy vyklubal sympatizant Hitlera s kriminální minulostí. Pegida – a její analogie v Čechách, hnutí „Islám v ČR nechceme“ - je jednoduchá, ale nereálná a zvrácená odpověď na reálné složité problémy.
Nedochází právě zde ke střetu kultur? Mohou být důsledky ještě horší?
V rámci nezadržitelného procesu globalizace dochází k prolínání kultur a záleží na mnoha faktorech, zda tento proces povede k vzájemnému obohacení nebo k vzájemnému zničení.
Měli by muslimové dodržovat pravidla většinové společnosti v hostitelské zemi? Je správné, aby toto dodržování pravidel bylo vynucované?
Vždy je rozumné a správné respektovat pravidla a zákony společnosti, v níž jsem se rozhodl žít. A vždy je trvalejší respekt získaný výchovou a posilovaný vlastní zkušenností než vynucený.
Je možné prostřednictvím mezináboženského dialogu dosáhnout jednou toho, aby například jezidé nebyli zabíjeni islamisty, nebo je to příliš idealistická představa?
Dialog je prevencí konfliktu a léčením jeho pozůstatků, není však řešením v případě, kdy se konflikt dostal do fáze násilí a nenávisti.
Jaké se pak nabízí řešení? Souhlasíte s nálety USA proti bojovníkům Islámského státu?
Podle mně dostupných informací je zde vojenské řešení nezbytné a oprávněné. Jakou má mít podobu, aby se dosáhlo potřebných výsledků s nejmenšími ztrátami, to musí zhodnotit vojenští experti. Bude-li Západ (a zde nelze nechat veškerou tíži jen na USA) to území bombardovat, měl by však také přijmout uprchlíky z té oblasti z řad civilního obyvatelstva, nebo apelovat na to, aby je přijaly okolní arabské země.
Převzato s laskavým souhlasem serveru Aktuality.sk a Tomáše Halíka. Otázky připravil Ján Debnár a do češtiny převedl -juml-
Rozhovor proběhl písemnou formou.
První část rozhovoru najdete zde
