Nihil est innoxium

Hana Farná
Autor: Christnet.eu

Doba postní byla uvedena formulí: Prach jsi a v prach se obrátíš. Popel je brán jako symbol pomíjivosti lidského bytí. Vždyť i jméno Adam je označením pro člověka: hebrejské hádámá znamená země, půda, hlína. Člověk z ní vzešel a opět se do ní navrátí. Popelec je připomínkou, že lidský syn nemůže podle své libovůle ignorovat Boží zákony. A snad proto mně právě teď, v postním období, přichází na mysl jedna z proseb k Duchu svatému: sine tuo numine nihil est in homine, nihil est innoxium – člověk bez tvé pomoci slábne a je bez moci, vše mu může ublížit. 

Sekvence Veni sancte Spiritus je sice svatodušní, ale od postu není nijak odlehlá. V tomto liturgickém období si totiž můžeme plně uvědomit, jak bez Boží milosti nejsme nic, jen prach a popel. Myslím na to právě teď, kdy se pouštím do velmi citlivého tématu, o kterém jsem se na těchto stránkách už před časem zmínila (Černá sanitka a havlíčkobrodský skandál).

Původně jsem se k tomu nechtěla vracet. Ke změně postoje mě přiměla až diskuse pod zprávou o verdiktu havlíčkobrodského soudu. Nemám v úmyslu rozebírat nechutné praktiky jednoho nešťastného kněze. Jde mi o přístup k jeho dospělým obětem. Zneužití nezletilých dívek je velmi smutné, ovšem lidsky i právně jednoznačné a zákon hovoří jasně. Dívky se dostanou do péče dětského psychologa, budou mít (snad!) podporu širší rodiny a nikdo jim nebude nic dávat za vinu. A pokud se připojí (můžeme jen doufat, že ano) i podpora farního společenství, mají naději projít touto nepěknou zkušeností bez větších šrámů na duši a bez ztráty víry.

S dospělými ženami to bude horší. To se týká především té statečné ženy, která se odhodlala protnout bludný kruh vydírání a perverzit. Věděla, že stín hanby padne i na ni. Přesto sebrala odvahu, aby zamezila řetězícímu se zlu. Aby odhalila odvrácenou tvář vyhledávaného zpovědníka a ohnivého kazatele, charismatického kněze. Tento termín se může zdát nemístný, ovšem nesmíme zapomínat, že charisma se může stát i negativním. A to právě tehdy, kdy obdarovaný zapomene, že bez pomoci Ducha svatého „nihil est in homine“ - v člověku není nic. A „nihil est innoxium“ – vše může uškodit.

V první řadě je třeba si ujasnit samotný pojem znásilnění. Tento čin nemusí vždy znamenat hrubé fyzické násilí. Pachatel nemusí vzít svou oběť pod krkem a zalehnout ji. Může využít i její bezbrannosti. Z části sem patří i „obyčejné“ vydírání, kdy násilník například vyhrožuje vyzrazením důvěrných informací a oběť za jeho mlčení platí vynucenou sexuální spoluprací. Silnější kalibr je zneužití závislého postavení. Zde je nutno podotknout, že termín „osoba svěřená“ se netýká jen nezletilých, ale jde o všechny vztahy, kde se předpokládá právo a povinnost mít nad druhou osobou dohled a bdít nad ní. Nejznámějším příkladem je vztah lékař – pacient. Podobně je to mezi psychoterapeutem a klientem. A samozřejmě vztah zpovědník – penitent. A v širším měřítku i obecný vztah kněz – laik. Tento vztah už ze své podstaty nemůže být zcela rovný. Mohu jít s knězem na kávu nebo na zmrzlinu, ale mezi námi je hranice. Protože ze svátostného kněžství plyne moc, kterou já coby laik nedisponuji. Svatá Kateřina Sienská to vyjádřila slovy: „Kdybych potkala anděla a kněze, nejdříve bych pozdravila kněze.“ Tím je řečeno vše podstatné.

Ke knězi tedy máme zpravidla důvěru. Větší či menší, záleží i na jeho osobnosti, nejen na skutečnosti, že byl vysvěcen. Ovšem už samotné slovo „kněz“ v nás budí asociaci na slovo „důvěra“. A naprostá většina kněží si je toho vědoma.

A to už se dostáváme k otázce, která mnohokrát padla v diskusi pod zprávou o odsouzeném knězi: „Proč si dospělá žena pouštěla do bytu někoho, kdo ji psychicky a pak i fyzicky deptal?“ Odpověď zní: Právě proto, že na něm byla psychicky závislá. Byl pro ni více než zpovědník, byl to její duchovní vůdce, přímo k této úloze pověřený. Byl totiž určen za spirituála zasvěcených panen. Mladá žena k němu měla důvěru. Selhání v sexuální oblasti je vždy smutné. Ovšem u kněze je mimořádně závažné. Je to zrada svátostného kněžství. A pokud je ve spojení s nátlakem a manipulací, znamená to zneužití kněžské moci a pošlapání důvěry. Proto je zranění oběti tak hluboké, že se dá srovnat jen s incestem v rodině. (A je zraňující a navíc poněkud primitivní předhazovat jí příklad svaté Marie Goretti).

Napadá mě otázka, jak je možné, že Erik Tvrdoň vůbec mohl přijmout kněžské svěcení. Netuším, kdo byl jeho spirituál v semináři. Je mi záhadou, proč mu jeden z kandidátů kněžství nebyl něčím nápadný. Vždyť mnohé povahové rysy člověk nese už od dospívání. Ovšem původně tady opravdu mohla být vroucí zbožnost. Nebo snad něco, co on sám za horoucí víru považoval. Mohl prožít mystické stavy.

Mystika ovšem není totéž co víra a navíc ani nemá jednotnou definici. Snad nejvýstižněji ji charakterizuje Tomáš Akvinský: jako poznání Boha, které jde za hranici rozumového poznání a nebojí se využít ani změněných stavů vědomí.

Mystika ovšem není vlastní jen křesťanství, ba ani víře v Boha. Snad každý člověk prožil stav mysli, který se nedá popsat slovy. Není náhoda, že pojem „malá smrt“ označuje extázi i orgasmus. Tyto stavy jsou totiž dvě strany téže mince, identická dvojčata. Je ovšem rozdíl mezi hrubým smyslovým vytržením a čistým manželským objetím. Zrovna tak se od sebe liší „zření na Boha“ a falešná mystika. Tohle znali už židovští mudrci a dávní teologové. Příznačné je, že na sklonku středověku, po Tridentském koncilu, církevní autority zakazovaly laikům číst Píseň písní, pro její citový náboj, erotický jazyk a obraznost. Píseň písní je jak úvodem do teologie těla, tak i vyjádřením touhy po splynutí duše a Boha. Právě proto je těžce hříšné, když někdo, a zvláště kněz, manipulativně využije právě mystiku.

Je zarážející, že kanonické právo klade větší důraz na ochranu obviněného kněze než na jeho oběti. Domnívám se, že církev má pořád ještě dluh v následné péči o oběť. Jistě je možno namítnout, že se předpokládá pastorační péče ve farnosti, ale ta v reálu ne vždy funguje. Navíc dodnes přetrvává pštrosí praxe: nevidět, neslyšet, strčit hlavu do písku.

V případě statečné oběti, která se rozhodla skoncovat se zlem, jde ještě o něco dalšího, zásadního: ona se odhodlala vystoupit z anonymity. „Poutnice Nikola z Pardubicka“ poskytla cenné svědectví, ale této zkoušky byla ušetřena. Na rozdíl od Petry nemusí čelit útokům odevšad: od pohoršených zbožných duší a některých církevních autorit až po sekulární společnost, dychtící po senzaci. Musí to být vážně povzbuzující, poslouchat poučky typu: „tak vidíš, to je ta tvoje církev“.

Proto prosím o podporu pro Petru a další oběti. Moc bych si přála, aby naše církev byla domem ze skla a ne nějakým temným, studeným, kamenným hradem. Proto se obracím i na Otce biskupy a prosím je, aby promluvili! 

Poznámka redakce: Rozsudek ve výše zmíněné kauze není pravomocný.

Hana Farná je lékařka.