Seznamka
Nikolaj Berďajev
Autor: Wikipedia.org
Článek je součástí několikadílné série, první díl naleznete zde.
Terminologické nejasnosti spjaté s dvojím významem pojmu kultura – antropologickým a axiologickým – do jisté míry řeší koncepce rozlišující mezi kulturou a civilizací. Pojem civilizace se v evropském myšlení objevil v 18. století jako označení společnosti postavené na právu a rozumu. Později byl pojem použit pro popis materiálního základu společnosti, jeho organizačních principů a způsobů chování členů společnosti. V podstatě lze význam slova civilizace shrnout jako to, co umožňuje každodenní bezkonfliktní fungování komplexních, městských společností. Kultura pak existuje do jisté míry nezávisle vedle civilizace. Myslitelem, který toto pojetí rozpracoval a doplnil ještě o třetí stupeň - říši ducha a svobody – byl Nikolaj Alexandrovič Berďajev, ruský nábožensky a personalisticky orientovaný existencionalista žijící v letech 1874 – 1948.
Civilizace – řád rozumu a nápodoba
Civilizace je pro Berďajeva prostředkem osvobození člověka od zotročení přírodou. Zároveň však podle něho člověka svou vnějškovostí sama zotročuje. Používání technických prostředků i osvojení civilizovaných způsobů jsou jevy povýtce povrchní. Chceme-li řídit auto, sledovat televizi či pracovat s počítačem, nemusíme vůbec rozumět principům, na nichž jsou založeny ani znát jejich konstrukci. Stejně tak civilizované způsoby neovlivňují nitro či lidské srdce. Filozof Ivan Mucha hovoří o civilizačních symbolech, které vypovídají pouze o vnějších aspektech života svých nositelů. Civilizovanost je tedy pouhý háv, který lze snadno obléknout, ale stejně snadno svléknout a odhodit Propadu do barbarství, byla evropská společnost ve 20. století účastna hned dvakrát. Za každodenním fungováním civilizace stojí její tvůrci – technici, vědci, právníci, lékaři, ekonomové atd. - schopní geniálně a originálně využívat poznatky o světě k tvorbě racionálního řádu civilizace. Ve své tvorbě však nevyjadřují svou originalitu, individualitu, osobnost. To je podle Berďajeva vyhrazeno kultuře.
Kultura – tvůrčí čin a tradice
Kultura je tedy podle tohoto ruského filosofa vztažena k nitru člověka, k jeho individualitě a tvořivosti. Není, alespoň na první pohled, tak objektivizující jako civilizace. Kultura je pro Berďajeva spjata se všemi uměleckými obory. Kultura je tvůrčí čin, vyhrazený pouze úzké vrstvě populace. Jedná se o schopnost odstupu od každodenní reality. Berďajev si však uvědomuje, že kultura má ještě druhou stránku. Skutečně svobodný je pouze tvůrčí čin, ne však jeho objektivovaný výsledek. Kulturní prostředí, tradice, atmosféra jsou založeny na napodobování a povrchním osvojování stejně jako vnější stránka civilizace. Kulturní elita pociťuje před kulturou nábožnou úctu. Kultura se tak stává modlou, její uctívání modloslužbou a to vede k otroctví. Nemá na mysli něco obdobného Milan Kundera, když v románu Nesmrtelnost hovoří o hypertrofovaných duších posluchačů vážné hudby, jimž z kontextu vytržené první tóny skladby umlčují rozum i estetický soud? Je tedy třeba odlišovat kulturní tvorbu a kulturní tradici. První znamená vzmach a svobodu, druhé pád dolů a postupnou ztrátu svobody. Umělci však tvořit musí, nemohou se vyjádřit jinak než tvorbou uměleckých děl. Ta však nemohou existovat jinak než v čase a prostoru. Tvůrčí čin je, Berďajevovými slovy, výrazem touhy po transcendenci, výsledná kultura však člověka okouzluje imanentní dokonalostí. V tomto rozporu tkví tragédie tvůrce a vyvěrá z něho touha po dosažení skutečné svobody. Berďajev varuje před snahami hledat svobodu navrácením od kultury k jakémusi přirozenému stavu. Civilizace má sloužit osvobození člověka z moci přírody, kultura je pak ve službě duchovního života a jeho růstu – a z této již započaté cesty nelze sejít. Obojí se však proměnilo v samoúčel vládnoucí člověku.
Cesta do říše svobody
Reakcí na zotročující moc civilizace a kultury, na znásilňující časovost, v níž obě dlí, je v Berďajevově koncepci kontemplace. Ta umožňuje vystoupit z proudu času do sféry čistého ducha. Konečné osvobození je pak podle Berďajeva spjato s vítězstvím nad strachem a smrtí. Pro Berďajeva jako křesťana mají dějiny vyústit do království Božího. To je člověkem nejen očekáváno, ale též vytvářeno. Kontemplace a duchovní život tedy nemá být pasívní, ale má se vztahovat ke kultuře a civilizaci, které má pozvednout na vyšší úroveň a především vytrhnout ze spárů objektivace. Ve vztahu ke kultuře i k technice má být člověk pánem, nikoliv otrokem. Pozvedán k vyššímu stavu má být nejenom lidský svět, ale i příroda. To se může dít na praktické rovině, ale především, řečeno slovy kardinála Tomáše Špidlíka, má člověk svět dovést k dokonalému posvěcení.
Berďajevova trojice civilizace – kultura – říše ducha nejenom poměrně výstižně popisuje lidský svět, ale odpovídá i dvěma darům, které z člověka činí osobu a pozvedají ho nad jeho přirozenost. Civilizace odpovídá prvnímu z těchto darů, kterým je rozum – konkrétně je uspokojením touhy po řádu logicky vyplývajícím z přirozených zákonů. Kultura vyvěrá z daru svobody, z touhy po volbě dobra, krásy a lásky. Říše ducha je pak vyjádřením lidské sebetranscendence, neustálého sebepřekračování a vycházení ze sebe směrem ke světu, druhým lidem a k Bohu. A je místem, v němž jedině mohou být protiklady rozumu a svobody smířeny.
Článek je součástí několikadílné série, jejímž hlavním tématy jsou vztah kultury a teologie, moderní sakrální architektura či projevy náboženství v krajině.
Autor je kulturolog.
Zaujal Vás tento článek? Sdílejte ho a šiřte dál...
