Seznamka
Bonhoeffer byl popraven o Velikonocích 9. dubna 1945
Autor: Random House / Joshua Zajdman
Životní příběh německého teologa Dietricha Bonhoeffera je znám asi každému člověku, který kdy ve svém životě přemýšlel o církvi, o teologii, o společnosti, o svobodě a o jejich často spletitém vztahu. Název životopisného filmu anglického režiséra Erica Tilla říká o tomto bohoslovci první půle 20. století to podstatné: Dietrich Bonhoeffer: Agent of Grace. Jenom být, sám pro sebe být a existovat, je nekonečně málo ve srovnání s životem žitým pro druhé. I v takovém životě má ale práce na sobě samém důležitý a snad i rozhodující význam. Nelze se jí vzdát. To Bonhoeffer dobře věděl a podle toho také žil. Latinské slůvko existere / ex-sistere napovídá, jak široký může být rozměr lidského života, za který člověk křesťanské nebo židovské orientace vděčí a svým životem a dílem děkuje svému dárci. Existovat, to znamená vystupovat a vynořovat se, vzcházet a vyrůstat, povstávat a stát. Myslím si, že každou z těchto podob Bonhoefferův život měl, a to jak ve svých hlubinných nárazech, tak tehdy, kdy se cítil být opravdu šťastný; kdy miloval a byl milován. Stávat se z teologa křesťanem, to byla nejen v jeho případě odvážná cesta k existenci, jejímž středobodem se stala oběť vlastního života. Ježíšovo Kázání na hoře přineslo Bonhoefferovi v nejtěžších chvílích jeho života osvobození a zároveň námět na celoživotní nepřetržitou teologickou práci, která skončila až jeho smrtí v koncentračním táboře Flossenbürg v r. 1945. Jeho Listy z vězení se záhy staly jedním z nejinspirativnějších čtení.
Podívejme se v drobném nástinu na jedno z Bonhoefferových témat, jež je aktuální i dnes a živým zůstane zřejmě napořád. Své přemýšlení, které je jednou z kapitol jeho knihy Následování, nazval sám autor Pravá cesta k bližnímu neboli Učedník a nevěřící. Ve výborném českém překladu Bohuslava Vika se s Bonhoefferovou stěžejní prací může seznámit díky nakladatelství Kalich kdokoli.
My a oni?
V reflexi sedmé kapitoly Matoušova evangelia si Bonhoeffer všímá vztahu učedníků vůči těm, ke kterým jsou učedníci Ježíšem posláni, nyní i pro futuro. Tím, že se Kristovi následovníci ocitli v mnoha ohledech mimo své domovské a tradiční společenství, kladli si otázku, zda jsou skrze Ježíšovo vyvolení nadáni nad jiné nějakou zvláštní autoritou a mocí a zda mají mezi sebou a druhými lidmi udělat i v každodenním životě určitou dělící čáru? Odpověď je nasnadě: ne. Rozdělení na my a oni je soudem, který by nakonec mohl odsoudit i samotné učedníky. Autorita a spravedlnost totiž nepochází z člověka, který uvěřil a věří. Není kvalitou ani ozdobou jeho osobnosti nebo jakousi jurisdikcí, skrze kterou by měl posuzovat druhé. Vše, čím Ježíšův následovník je, je plně vázáno na Krista. Mezi učedníkem – v dějinné aktualizaci bychom řekli mezi námi a druhými – nestojí naše pojetí spravedlnosti, správnosti, dobra a pravdy, nýbrž stojí tu skutečný Bůh, Boží syn. Člověk věřící v Boha, ať laik, ať kazatel, ať farář, biskup, presbyter nebo papež, ať žena nebo muž, ti všichni se ve svém povolání a službě setkávají s lidmi, za kterými v nich a s nimi přichází sám Ježíš. Z toho plyne nejen potřeba přátelského přijetí a přijímání, ale rovněž nabídka společenství, slovy Bonhoefferovými, „bez jakýchkoli výhrad“. Zatímco lidské posuzování druhých se děje většinou na základě vnějších znaků jejich osobnosti a děje se v odstupu pozorujícího, láska – a tedy právě Boží láska – dělá pravý opak. Je sama o sobě odsouzením hříchu. Bonhoeffer k tomu dodává, že milovat druhého místo toho, abych ho svýma očima a srdcem soudil, je tak veliká věc, že se člověk upatlaný každodenními projevy zla „této lásce nemůže bránit“.
Dietrich Bonhoeffer: Následování
Autor: Nakladatelství Kalich
Soudit druhého je snahou „být jako Bůh“
Souzení druhých je tragickým a někdy bohužel též komickým povědomím o tom, co je to dobro a zlo. Známe ze svých životů, jak neuvěřitelně snadno se může člověk mýlit v posuzování druhých a jak lehce může druhému také ublížit. Moderní komunikační a sdělovací prostředky, nabízející člověku anonymitu soudce nad kýmkoli, jsou toho nejlepším příkladem; a nebývá to leckdy hezké čtení. Kristus není měřítkem, které by bylo možné uplatňovat na druhé, neboť takové měřítko na prvním místě odhaluje a soudí mne samého. Řečeno jednou z nejsilnějších myšlenek celé statě o posuzování: „Bůh je jednomu každému takovým Bohem, v jakého věří.“ Je třeba si zas a znovu připomínat, že i navzdory tomu, jaké postavení zastávám a jak vzdělaný nebo nenahraditelný se cítím být, nemám ve vztahu „já – ty“ pravdu já ani ty, nýbrž jedině Bůh, o jehož lásce, naději, milosti a soudu vypovídám a zvěstuji. „Posuzování a soud,“ píše Bonhoeffer, „oslepují, ale láska otevírá oči.“ Není možné se oddávat sebeklamu, že Boží slovo pro mě platí jinak než pro kohokoli jiného. Lásku spatřuje náš agent milosrdenství v druhém člověku, jenž stojí pod křížem. Kdyby totiž mělo mít mé posuzování zla za následek jeho umenšování a ničení, pak bych ho rozhodně neměl hledat u druhých, ale výhradně tam, kde „mi opravdu hrozí, totiž u sebe samého“. Nikoli tedy můj přítel nebo kdosi hledající, ale já sám jsem sobě otázkou a hádankou, hrozbou, nebo nadějí, že moje srdce dojde obrácení. Soudit, to podle Bonhoeffera znamená „být slepý vůči svému vlastnímu zlu a vůči milosti, která se vztahuje na druhého.“ Tato slova bychom si měli často připomínat.
Zvěstování Slova není marketing
Evangelium není „idea“. Za ideou občas stojí i fanataci, zatímco za evangeliem mají stát učedníci, kteří s ním nezacházejí jako se zbožím nebo s kanónem, kterým se pomyslně střílí na jinověrce a naše přátele bez víry. I zvěstování Božího slova má své limity. Jestliže se mu nenaslouchá, mají učedníci (Mt 10) setřást prach ze svých nohou a odejít. S Božím slovem lze přijít i odejít, vstoupit i ustoupit a přijít zas nebo jít jinam. V tom je jeho velikost. Snaha vnucovat evangelium lidskými způsoby novodobého marketingu se zdá být až nebezpečná. Horlivost zvěstování má své meze, jinak se i učedníci mohou jevit jako „propagátoři nějaké ideje“. Boží Slovo se může ukázat zdánlivě jako slabé, nevyslyšené a třeba i vysmívané. Kdyby totiž mělo Slovo přijít v opravdu „nezastřené moci“, neporovnatelně silnější než jakákoli světelná reklama kdesi u dálnice, nastal by, jak připomíná Bonhoeffer, „soudný den“. Slabost Božího slova je tak paradoxně důkazem nezměrného Božího milosrdenství a lásky. K člověku, se kterým se setkávám jako křesťan, vede pouze a jen cesta modlitby. Vše ostatní, zvlášť soud a odpuštění, je ryze Boží věcí. Kristův učedník nemá nad Slovem žádnou moc a už vůbec s ním nemůže kouzlit, jako to někdy dělává s lidským slovem. V tom nejlepším případě se může stát jeho poslem a „agentem milosrdenství“. Dietrich Bonhoeffer dokázal, že to je možné.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
