Seznamka
Ilustrační foto - Křest v církvi
Autor: Flickr.com / Prayitno
V osmdesátých letech se na členství ve sboru hledělo jako na veledůležitou věc. (Sbor je v evangelické terminologii na úrovni farnosti. Členství ve sboru může být variabilní: často velmi volné, jindy zase více svázané. Např. hlasovací právo nemusí mít člen, který neplatí příspěvky - pozn. red.) Byla téměř tak důležitá jako samotný křest. Členství ve sboru se někdy přirovnávalo k manželství a na přechod do sboru jiné denominace, byť věroučně velice blízké a formou zbožnosti srovnatelné, se nahlíželo málem jako na odpadnutí. Věrnost sboru a věrnost učení (doktríně) byly vysoce ceněné hodnoty. Pokud se někdo stěhoval do jiného města, většinou mu ani nepřišlo na mysl, že by mohl duchovně žít ve sboru jiné denominace než té, v níž byl pokřtěn a na niž byl zvyklý. Prakticky všechny církve ztotožňovaly křest se vstupem do sboru a myšlenka, že by někdo mohl být pokřtěn, aniž by se automaticky stal členem sboru, nepřipadala v úvahu.
Vztah ke sboru není manželství
Tehdy jsem proti přirovnávání členství ve sboru k manželství silně protestoval, čímž jsem si vysloužil nepřízeň některých denominačních vedoucích. A v Křesťanských společenstvích jsme od počátku razili tezi, že křest by měl být od členství ve sboru oddělen. Bylo to dáno především zkušeností pilotního sboru Křesťanských společenství, tj. bývalých „Manin“. Když se v osmdesátých letech lidé obraceli, často jim ve velké a do jisté míry anonymní Praze k víře posloužilo více lidí z různých církví – včetně římskokatolické. Dospěli jsme k závěru, že člověk, který přijal Ježíše Krista jako svého Spasitele a Pána, má „právo na křest“. Dávám tento výraz do uvozovek, protože ve skutečnosti vím, že jako křesťané žádná práva nemáme, ale přijímáme spásu a její znamení – tedy i křest – z milosti. Chci tím obratem pouze říci, že jsme neviděli důvod, proč by člověk, který činil pokání a vyznal Ježíše, nemohl být pokřtěn. Současně jsme ale cítili, že ač má v tomto smyslu „právo na křest“, nemá „povinnost“ vyznat se v množství církví, které v Praze působí. Tudíž jsme začali křtít lidi, o nichž jsme nevěděli, v které denominaci nakonec skončí, a pouze jsme je nabádali, aby si v horizontu několika měsíců našli nějaké společenství, které si zvolí za svůj domov.
V této věci jsem zatím nenašel důvod, proč svůj přístup revidovat. Nicméně dnes mám tak trochu chuť ono přirovnání vstupu do sboru k manželství alespoň zčásti rehabilitovat.
Jistě, zůstává zde jeden podstatný rozdíl. Manželství je do konce života, členství ve sboru nikoli, a mohou být naprosto legitimní důvody, proč člověk určitý sbor opustí a do jiného vstoupí. Nemám nyní na mysli důvody negativní, tj. že se někdo někde pohádá a není ochoten se smířit, nebo že hledá sbor, v němž je pomyslná „morální laťka“ nižší než v jeho sboru původním. (A s lítostí konstatuji, že morální laťka některých sborů je opravdu, ale opravdu hodně nízko.)
Lidé mohou mít k odmítání samotného konceptu členství ve sboru různé motivy, a já rozhodně nechci urazit někoho, kdo je přesvědčen, že ho k tomuto odmítání vedou motivy šlechetné. Mám ale obavy, že mnohdy je za názorem, že členství ve sboru není důležité, nikoli duch Kristův, ale duch doby, „Zeitgeist“, jak by řekli Němci. Žijeme přece v době nezávaznosti, „last minute“, hledání místa, „kde mi toho dají nejvíc“.
Dar společenství
Jedním z darů, který je nám spolu s církví dán, je hluboké obecenství. Možná namítnete: Ale k tomu přece nepotřebuji formální členství?! Zde je právě určitá paralela s manželstvím: U manželství přece také nejde primárně o formální stránku věci, tedy o to, že snoubenci uzavřou svatbu (ať už na úřadě nebo v církvi) a pak mají „papír“ na to, že už nejsou svobodní, ale manžel nebo manželka. Ano, formální stránka věci není ve vztahu manželů nejdůležitější – nejdůležitější je láska a oddanost. Ve své knize „Vztahy, sex, rodina“ ale přináším statistické důkazy, že lidé se chovají jinak, když tento „papír“ (míněn je oddací list) mají, než jak by se chovali, kdyby jej neměli.
Jde o to, že hluboké obecenství nevybudujete bez závaznosti. Jistě, znovu opakuji, nejde o závazek na celý život. Na druhé straně nemůžete své přátele a blízké lidi ze sboru měnit každé čtyři měsíce.
Rozhodně nedoporučuji formálně vstupovat do sboru, dokud nenavážete vztah s těmi, kteří už jeho členy jsou. Formální členství samo o sobě opravdu žádný význam nemá – podobně jako nemá smysl, aby se brali lidé, kteří spolu nechtějí žít, bydlet, vychovávat děti, trávit dovolenou apod. Formální vstup do sboru má smysl právě až tehdy, když s daným sborem žijete.
V naší denominaci vlastně ten, kdo do sboru vstoupí, žádná významná práva nezískává. Pravda, může volit členy mzdové nebo grantové komise (u nás se staršovstvo nevolí). Vstupem do sboru ale vyjadřuje: Našel jsem zde duchovní domov a přejímám za něj svůj díl zodpovědnosti; můžete se mnou počítat. V době, která trpí spíše bezbřehou nezávazností než přílišným formalismem, takový závazek rozhodně není bez významu. Ve skutečnosti je schopnost ho na sebe vzít dnes větší ctností, než tomu bylo v dobách, kdy ho všichni považovali za samozřejmost.
Mezititulky redakční.
Dan Drápal je teolog a překladatel. Otec - zakladatel Církve Křesťanská společenství (podle sčítání lidu z roku 2011 se k ní hlásí přes 9 tisíc lidí).
