Seznamka
Mikuláš Puchner: Svatá Anežka ošetřuje chorého
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
Článek je součástí třídílné série, druhý díl naleznete zde.
Právě v rozvíjejících se městech se znovu vrací problém radikální chudoby, kdy lidé z nějakého důvodu neschopní se o sebe postarat nemají oporu v příbuzenských vazbách či sousedské pospolitosti. Mezi chudé nepochybně patřili lidé, kteří byli závislí na podpoře církve, zbožných bratrstev, venkovských či městských samospráv. Nejhůře na tom byli lidé odkázaní na žebrotu, zvláště potulní almužníci, jejichž počet se zvyšoval v době válek a hospodářských krizí. Velmi omezená solidarita pak platila vůči kočovným skupinám obyvatelstva, které si zvolily potulku jako styl života. Zatímco lidé odkázaní na pomoc druhých a stabilně usazení v městech a vesnicích mohli počítat s účinnou pomocí, lidé migrující se vystavovali podezření z přenášení nemocí, krádeží či dokonce výzvědné činnosti.
Díky zbožným darům a odkazům postupně narůstá majetek církve užívaný i pro charitní péči.[1] Středověké špitály stavěné ve stylu velkých kaplí jsou spíše starobince nebo dobové léčebny dlouhodobě nemocných, ovšem pouze těch, o které se nemohla postarat rodina.[2] Normální měšťané byli zajištěni i formami sociální svépomoci obchodnických gild, řemeslných cechů a náboženských bratrstev. Sociálním problémem byla především masa nádeníků, která přichází do měst z venkova, zbavena všech tradičních opor. Ve chvíli úrazu, nezaměstnanosti, staroby bez dětí, osiření či nemoci se ocitali v bezprostředním ohrožení radikální bídou, takže se vytváří skupina osob odkázaných na žebrotu a almužnu.
Radikálně chudí, žebráci a sociálně deklasované vrstvy společnosti ve středověké společnosti měli své vymezené a dané místo, ale měli ho. Společenské elity se na ně dívaly s paternalismem, často s podezřením či pohrdáním, ale nevzdávaly se své odpovědnosti za základní lidské potřeby těchto chudých. Středověká společnost neznala krajní sociální vyloučení moderního typu. Lidé k sobě měli blízko, a to i fyzicky, středověká města byla malá a spíše s menším počtem obyvatel, nebylo prostoru pro radikální anonymitu.
Mezi ty, kteří se ocitali na samém dně společnosti, patřili určitě lidé nevyléčitelně nemocní. Především lepra jako prakticky nevyléčitelná, viditelná a nakažlivá choroba vyřazovala člověka ze společnosti, a to sociálně, ekonomicky i prostorově.[3] Nemocní leprou žili v komunitách vzdálených od lidských sídel a společnost jim opět především skrze církevní instituce zajišťovala základní potraviny a potřeby. Jistý „strach z chudých“ vznikal kromě možného přenosu nemocí také kvůli tomu, že radikální bída nejednou vedla ke kriminálnímu jednání a míra násilí ve středověké společnosti byla výrazně vyšší než dnes. I středověká města a městečka se snažila předcházet sociálním bouřím kvůli nezaměstnanosti či drahotě pomocí pevných cen, trestání lichvářů či sváděním viny na přivandrovalce a židovské obyvatelstvo. I ve středověku byla masa chudých nájemných dělníků snadno manipulovatelná a nebezpečná. I ve středověkých a novověkých městech končily zchudlé dívky a ženy u prostituce, která je dále sociální deklasovala.[4]
Masa chudých a příklad evangelií
Společnost se učila zvládat masu chudých ve městech, ale přelom 12. a 13. století přinesl ještě jeden výrazný posun. Díky síti městských škol a rozvoji univerzit se křesťanství vrcholného středověku prohloubilo a zvnitřnilo. Kromě vzdělaných mnichů a kněží se objeví i nová vrstva vzdělaných městských laiků, pro které vznikají první překlady evangelií do národních jazyků. Právě v tomto prostředí obnoveného náboženského života se objeví nový pohled na problém chudoby, na postavení a hodnocení chudých a na jejich roli ve společnosti, který radikálně překročí dosavadní paternalistický, povýšený přístup k těmto lidem.[5]
Mezi bohaté vzdělané laiky patřil i Francesco z významné obchodní rodiny v Assisi. Přišel s myšlenou, že se nestačí dělit s nuzáky o přebytky, aby člověk utišil své svědomí, a odkazovat je na odměnu ve věčném životě. František chtěl následovat Ježíše, který sdílel s chudými jejich životní podmínky.[6] Nové hnutí a později řád, který založil, chtěl žít chudě s chudáky po vzoru Krista z nádenické, příležitostné práce a z almužen, na počátku dokonce bez příbytků, zcela odkázán na pomoc druhých a zcela vydán nejistotě a bídě. I své kláštery zakládali na okrajích měst blízko chudinských čtvrtí, a samotný styl svého života vetkli i do názvu žebravých řádů, které se začnou rychle rozrůstat. František vystihl téma doby a nalezl pro ně adekvátní řešení.[7]
Život v chudobě a s chudými
Odmítal přijímat pozemkový majetek nebo zajištění, které by přinášelo výnos. Chtěl zakoušet stejnou existenční nejistotu jako chudí jeho doby. Proto odmítal, aby se příslušníci řádu stávali kněžími nebo přijímali univerzitní posty. Toužil zůstat „minore“, což přesně odpovídá evangelijnímu pojmů chudých, lidí bez moci, majetku, zajištění, dobrého původu. I na založení řádu přistoupil až několik let před svou smrtí a spíše z poslušnosti. Chuďas Boží, „Poverello“, se stal vzorem pro mnohé laiky, kteří vstupovali do třetího řádu a přáli si být pohřbeni v prostém hábitu jeho řádu. I mnozí duchovní opouštěli své prebendy a vstupovali k nim.[8] František nebyl zdaleka jediný, vyvolal celé hnutí různých dalších řádů, z nichž jen některé se udržely a rozvinuly.
Svatý František z Assisi
Autor: Wikipedia.org / Jusepe de Ribera
Život v chudobě a s chudými, zvolený z lásky k chudému Kristu, se stal ideálem křesťanské společnosti vrcholného středověku. Služba „sestře chudobě“ šla napříč sociálními vrstvami a zvláště oslovila ženy z mocných rodin. Za všechny jmenujme Anežku Českou, která opustila svět velké dynastické politiky a vstoupila do řádu klarisek, ženské odnože františkánského hnutí.[9] Jejich život byl životem krajního odříkání, které doprovázela účinná a velkorysá podpora charitativními dílu. Založila proto špitál a rovnou celé špitální bratrstvo, ze kterého vznikl jediný český mužský řeholní řád.[10] Podobné příklady bychom našli po celé Evropě, od sv. Alžběty Durynské přes sv. Hedviku až po sv. Zdislavu. Ani muži samozřejmě nezůstali stranou, jak dokazuje příklad francouzského krále sv. Ludvíka.
Přelom můžeme nalézt i ve spiritualitě a umění vrcholného středověku. Raný středověk oslavuje Krista Pantokratora, věčného mocného vládce, naopak vrcholný středověk objevuje Krista trpícího na křížové cestě, stiženého nespravedlností a zlovůlí mocných.[11] Obnovená, či spíše znovuzrozená citlivost pro chudého Krista a pro chudé vůbec vedla i křesťanské panovníky k étosu rytířství, ochraně slabých a bezbranných, k větší sociální spravedlnosti a dodržování práv a dohod. Právě sv. Ludvík nejen zakládá různé charitativní instituce a štědře je odměňuje, ale rovněž se snaží vynucovat spravedlnost a trestat svévoli velmožů a bohatých. Svým životním stylem, prostotou a nenáročností se stal ideálním panovníkem 13. století.[12] Tito vladaři chápali svoji roli jako naplnění poslání budovat již na zemi Boží království.
Jedna ohromná vlna evangelijního vzepětí šla celým středověkým křesťanstvím a vedla k novému pohledu na chudobu. Ta již není vnímána jako samozřejmá a obtížná součást života, kterou si dotyční „nějak“ sami zasloužili a kterou ve své velkorysosti dobrý křesťan pomáhá odpomoci. Chudí jsou nyní vnímáni jako praví evangelijní maličtí, ve kterých se člověk setkává s Kristem, protože oni jsou mu zvláště blízko. Sloužit jim je Bohu milé a zvolit si chudobu v žebravém řádu jako životní styl je nejspolehlivější cesta, jak dojít spásy v Božím království. Jistě ne každý se stal františkánem, ale mnoho lidí té doby pokládá za samozřejmé přispívat na charitativní díla, dávat almužnu žebrákům u chrámových dveří, podporovat ty nejzbídačenější v leprosáriích.
Lepší přijímání chudých a chudoby
Kořeny dnešního přístupu západní společnosti, že nikdo nemá být ponechán svému osudu a extrémní chudobě, se rodí právě tady. Nelze to vysvětlit jenom sociohistoricky nebo nějakou módní vlnou proměny mentality. Společnost prosperovala, vznikají města, univerzity, začínají se stavět katedrály. Souběžně s tím společnost probouzí svoji citlivost a odpovědnost za ty, kteří se na úspěchu nepodílejí. Západní civilizace je jistě založena na respektu k soukromému vlastnictví, ale církev vytrvale připomínala věřícím, že jejich majetek, byť tvrdě vydělaný či právoplatně zděděný, není tak úplně jenom jejich a že i z nakládání s ním budou jednou vydávat počet.[13] Ne náhodou zařazovala církev lakotu mezi smrtelné hříchy. Tato změna mentality se odrazila i v oficiálních církevních dokumentech, které zdůrazňují odpovědnost panovníků, biskupů, opatů a měst za své chudé, ve kterých mají vidět druhého Krista.
Sledovali jsme některé linie vývoje, které vedly k lepšímu přijímání chudých a chudoby ve společnosti a k lepší péči o potřebné. Ale dějiny jsou dynamický, nelineární, neukončený proces, který zná i své propady a úpadky. V dějinách nelze nic prohlásit za definitivně uzavřené, byť po různých formách „konečného řešení“ problémů lidé často touží. Dějiny mají podobu procesu, kde stále probíhal a bude probíhat zápas o podobu společnosti, o míru její lidskosti a solidarity.
Prvním velkým testem, kterým prošla pozdně středověká společnost, byla morová epidemie a její důsledky. Náhlé úmrtí zhruba třetiny Evropanů na začátku druhé poloviny 14. století na krutou, nevyléčitelnou a nakažlivou chorobu vedlo k rozvrácení společnosti a zesurovění mravů.[14] Morová epidemie a radikální zchudnutí a zesurovění společnosti nemohlo zůstat bez důsledků na kvalitu charitativní péče, na kterou je méně prostředků a personálu. Společnost se polarizovala a poptávka po pracovní síle například činila ze všech viditelně zdravých žebráků osoby štítící se práce a parazitující na společnosti.[15] Ani žebráky a obecně chudé středověku si nesmíme idealizovat a představovat pouze jako oběti uspořádání společnosti. Měli své nástroje, jak si vynutit základní zaopatření, jsou zaznamenány případy, kdy hrubě odmítnutý žebrák vyloupil domácnost nebo se pomstil zapálením domu.16 Docházelo k útokům na lichváře či úředníky. V novověké společnosti docházelo k násilným konfrontacím mezi potulnou chudinou a usedlými hospodáři, často se smrtelnými incidenty.[17]
I v novověku pokračuje církevní péče o potřebné, která má podobu především nových řeholních kongregací, které se přednostně věnují péči o potřebné. V 17. století Vincent z Pauly zahajuje svoje sociálně-charitativní dílo díky své pastorační zkušenosti s bídou, která ničí člověka v samotných základech jeho lidství. Svou osobností dokázal strhnout bohaté dámy, aby se nejen finančně, ale rovněž přímou péčí o nemocné zapojily do jeho díla. Kladl důraz na to, aby pomoc byla konána „affectivement et effectivement“, tedy nejen účinně, ale rovněž s osobním nasazením a emočním zaujetím.[18] Novověký étos vytrvalé, usilovné práce udělal z chudoby morální otázku. Lidé neznali nebo nechtěli vidět strukturální příčiny chudoby, a tak obviňovali nezaměstnané a chudé z lenosti, zahálčivosti, nerozumných výdajů, brzkých sňatků a dalších morálních defektů. Rovněž tvrdé podmínky života vedly k tomu, že se rodiny z nižších vrstev společnosti o své postižené či dlouhodobě nemocné nemohly postarat, protože by to hospodářsky neutáhly. V novověku se objeví fenomén masového odkládání dětí, které jejich rodiče či neprovdaná matka nejsou schopni uživit. Trvalá nelidská bída námezdních dělníků, pachtýřů či lidí bez pomoci se v Evropě objevuje zvláště s příchodem technologických inovací, s industrializací a urbanizací konce 18. a v 19. století.[19]
Historik a katolický teolog Doc. Tomáš Petráček
Autor: Christnet.cz / Tomáš Chlouba
Z transkulturního hlediska je chudoba vázána na sociální a ekonomický rozvoj společnosti a její chápání se posuzuje velmi subjektivně. Co se jeví jako chudoba modernímu člověku, by středověký nezaměstnaný pokládal za naplnění svých tajných tužeb. Přes veškerý technologický pokrok, který odstranil z Evropy nejkřiklavější formy chudoby, zůstává chudoba trvalou hrozbou značné části společnosti. Za chudého se i v dějinách nepokládal jen ten, kdo si nemohl vlastními silami opatřit pokrm, bydlení a ošacení, ale i ten, kdo nemohl žít tak, jak by si představoval za odpovídající. I v dějinách chudobu lépe snášeli ti, kdo se do ní narodili, než ti, kteří do ní upadli. Ale vždy byla přítomna snaha po postupném zlepšování vlastního sociálního postavení. Nikoliv absolutní míra chudoby určovala základní pocit člověka, nýbrž přítomnost naděje na zlepšování své individuální situace rozhodovalo, zda člověk propadá zoufalství.
Vnímání chudoby a péče o potřebné také silně závisí na sociální a ekonomické kondici společnosti. Pokud se většina společnosti pokládá za ekonomicky úspěšnou s dobrými vyhlídkami, je otevřená citlivému vnímání chudoby a připravená dělit se s potřebnými se značnou velkorysostí. Jakékoliv zhoršení životních podmínek, byť třeba jen subjektivní, nebo ohrožení vyhlídky na postupné zlepšování svého hospodářského postavení snižuje toleranci vůči chudobě a ochotu sdílet své hmotné statky. Ale člověk není zcela podřízen ekonomickým kalkulacím, a právě v minulosti Evropané dokázali překonat spontánní sklony k omezení míry altruismu a solidarity a vytvořili struktury, které potřeby chudých dokázaly saturovat. Podstatou je pevný a inteligentní hodnotový rámec, který si středověká společnost uměla vytvořit.
Text je úryvkem z knihy Adaptace, rezistence, rezignace, která je zadarmo ke stažení zde.
Autor je církevní historik. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové, kde je vedoucím Katedry kulturních a náboženských studií. Ta v současné době zajišťuje dva bakalářské obory – Transkulturní Komunikaci a Náboženskou výchovu – a podílí se na výuce pro obor Sociální a charitativní práce.
[1] Messina, op. cit., s. 87–95.
[2] Srov. Seibt, op. cit., s. 259–261.
[3] Srov. B. Geremek, „Člověk na okraji společnosti“, in: J. Le Goff, Středověký člověk a jeho svět, Praha 2003, s. 308–309.
[4] Doklady podává M. Rheinheimer, Chudáci, žebráci a vaganti. Lidé na okraji společnosti 1450–1850, Praha 2003, s. 56–60.
[5] Přehled různých osobností připravujících tento přerod podávají Pety – Lorenzato, op. cit., s. 111–118.
[6] Srov. Ducourneau, op. cit., s. 51–56.
[7] Srov. Duby, Unseren Ängsten..., Köln 1996, s. 25, 36.
[8] Rozpracování teologie chudoby u osobností, jako byli Tomáš Akvinský, Mistr Eckhard či Albert Veliký, podává Pety – Lorenzato, op. cit., Paris 2008, s. 118–127.
[9] K tomu viz Ch.-F. Felskau, „Agnes und die anderen: Der Anteil der Frauen am evangelischen Aufbruch in Böhmen und Mähren der ersten Hälfte des 13. Jahrhunderts“, in: P. Polehla – J. Hojda, Církev, žena a společnost ve středověku. Sv. Anežka Česká a její doba, Ústí nad Orlicí 2010, s. 21–42.
[10] K tomu naposledy M. Pučalík, „Sv. Anežka Přemyslovna (1211–1282), zakladatelka řádu křižovníků v červenou hvězdou“, in: Polehla – Hojda, op. cit., s. 43–49.
[11] Srov. Seibt, op. cit., s. 261–262.
[12] Srov. Ducourneau, op. cit., s. 87, 91.
[13] Srov. R. Pipes, Vlastnictví a svoboda, Praha 2008, s. 107–128.
[14] K sociálním důsledkům moru stručně K. Bergdolt, Černá smrt v Evropě. Velký mor a konec středověku, Praha 2002, s. 158–171.
[15] Srov. Pety – Lorenzato, op. cit., s. 137–144.
[16] Příklady několika střetů nabízí Geremek, op. cit., s. 297–301.
[17] Srov. Rheinheimer, op. cit., s. 10–11.
[18] Srov. Ducourneau, op. cit., s. 97–113.
[19] Srov. Rheinheimer, op. cit., s. 24, 39, 40, 62–73.
