Seznamka
Ilustrační foto - funkcionalistický evangelický kostel v Brně Židenicích
Autor: Ben Skála
V letošním roce končí volební období stávající synodní rady Českobratrské církve evangelické a již tento pátek synod této církve zvolí na šestileté období synodní radu novou. Synodní rada má podle řádů šest členů a jsou v ní rovnoměrně zastoupeni laici i duchovní, tak, jak to platí o všech orgánech evangelické církve od nejnižší až po nejvyšší úroveň. Synodní rada je výkonný organ synodu, který zasedá jednou ročně a i synodní rada musí plnit rozhodnutí synodu a každoročně předkládat výčet ze své práce. Suverénem tedy není synodní rada, ale synod. Než ale k nové volbě dojde, pojďme se ohlédnout za uplynulými roky práce představitelů stávající synodní rady a reflektovat jejich úspěchy i zmínit některé věci, které se příliš nepovedly.
Hned na úvod si neodpustím zmínit kritiku nepříliš dobré informovanosti o dění v církvi. Dokumenty synodu jsou obtížně dohledatelné (Na portálu Evangnet jsou pod nejasnými odkazy - od dnešního dne je to díky správcům Evangnetu lepší - pod heslem ČCE - záložka: usnesení synodu ) a zveřejňované zápisy z jednání synodní rady (na stránkách e-cirkev.cz) jsou často velmi strohé. Chybí závěrečné výstupy např. o prodeji budovy Evangelické teologické fakulty, budování některých investičních projektů (např. školka v Chebu) nebo o některých personálních otázkách (např. o změně správce či ředitele různých zařízení ve správě církve) a dalo by se dohledat i více věcí. Rozumím důvodům pro nezveřejňování personálních věcí v průběhu hledání řešení nebo ekonomických a hospodářských záležitostí z důvodu obchodního tajemství, nicméně závěrečné výstupy je vhodné zveřejňovat. Jsem zastánce zastupitelské, nikoliv přímé demokracie, ale též mám rád transparentnost a dobrou informovanost. V roce, kdy si církev připomíná jubileum Jana Husa, s jeho důrazem na pravdu, by stálo za to reflektovat, jak jasné a transparentní výstupy ze své práce vedení církve předkládá.
Velký úspěch synodní rady - dořešení pokřiveného vztahu státu a církve
Současná synodní rada (spolu s představiteli ostatních církví) bude především spojena se zákonným dokončením pětadvacet let nedořešeného problému narovnání křiv, kterých se na církvích dopustil komunisticky režim, a s přijetím zákona o odluce církve od státu. Tento zákon zajistí v delším časovém horizontu finanční nezávislost církví na státu.
Přijetí zákona vyvolalo ve společnosti i v církvi velké kontroverze a vzbudilo vlnu emocí i nenávisti vůči „chamtivé“ církvi. Stačí si ale připomenout křivdy, pronásledování i smrt mnoha duchovních i prostých členů církví a odpůrci by měli spíše mlčet. Nedávno jsme si například připomněli 65. výročí tzv. Akce K, kdy komunistický režim přepadl a internoval tisíce řeholníků a řeholnic a začal likvidovat stovky klášterů. Toto bezpráví nemůže nikdy žádný zákon morálně zcela odčinit.
V evangelickém prostředí bylo též kritizováno, že nám vlastně nikdo skoro nic nevzal a na „finanční polštář“, který má zajistit mírnější přechod k samofinancování, nemáme nárok. Osobně si to nemyslím. Bezpráví a nemožnost realizace křesťanského lidu za komunistického režimu penězi nelze jistě vyčíslit a gesto, ze strany státu, zajišťující méně zlomové řešení finanční odluky, je na místě. Navíc je třeba zdůraznit, že nešlo o peníze, které by křesťanům nepatřily. Vyrovnání s nekatolickými církvemi bylo umožněno i vstřícností římskokatolické církve, která se zřekla části prostředků, které by měly připadnout jí. Krok, který symbolicky zohledňuje i pobělohorské křivdy na nekatolické části společnosti.
Za dokončení tohoto letitého procesu je třeba současné vedení církve ocenit. Stovky hodin jednání, příprav i sladění rozmanitých představ a požadavků všech církví a Federace židovských obcí sdružených v Ekumenické radě se zástupci České biskupské konference nebyly jistě jednoduché.
Cesta k samofinancování? Spořit, nebo investovat do rozvoje a růstu křesťanských komunit?
Méně šťastné se zdá nastavení a průběh diskuze, respektive její moderování, jak restituční prostředky využít, i když nelze upřít, že byly členům církve předloženy velmi obsáhlé a fundované materiály a varianty cest k přechodu církve na samofinancování. Zdá se, že evangelíkům byla příliš tvrdě představena poněkud katastrofická vize, ve které jako by ze dne na den měli dát dohromady 300 tisíc Kč ročně navíc, k běžnému provozu sborů, aby zaplatili náklady na kazatelské místo. Přitom k takové situaci dojde až po 30 letech, tedy v horizontu, ve kterém nedokáže plánovat ani Evropská unie nebo komunisté blahé paměti se svými pětiletkami. (O tom nedávno kriticky psal pro časopis Český bratr 4/2015 i pražský senior Roman Mazur, který připomněl nejistotu dlouhodobého plánování, když upozornil, že za 30 let může být náš nestabilní svět zcela jiný). Diskuze se zdá být obrácená na finanční zajištění církve dovnitř, nikoliv směrem, jak by prostředky od státu mohly více posloužit k rozvoji společenství evangelíků, místní ekuméně i pro službu společnosti. Neznamená to jen podlehnout stereotypním předsudkům velké části veřejnosti i populistických politiků, a prostředků, které jsme od státu po právu dostali, se vzdát a věnovat jejich velkou část např. do sociální oblasti na výstavbu hospiců a podobných projektů (Na výzvy, které opakovaně v toto směru předkládá prezident Zeman, reagoval nedávno kardinál Vlk s odkazem na to, že se církev na podpoře více jak 17 hospiců již léta angažuje). Stát se nemůže vzdát povinnosti sociálního a zdravotního zajištění svých občanů. Proti křiklavým a často překrouceným případům, které zaznívají v mediích (např. kauza sporu VZP s Diakonií v Sobotíně) nebo výhružkám krajů na snížení dotací pro církevní subjekty (vždyť jste dostali ty miliardy!) je třeba se ohradit. Restituční prostředky by měly posloužit i k rozvoji sborů a povzbuzení křesťanských komunit na mnoha místech po celé naší republice.
Milíčova kaple v Praze - Malešicích při adventním rozsvícení Ochranovské hvězdy
Autor: https://www.facebook.com/milicovakaple
Složité hledání rozvojových projektů
Za konkrétní případ nešťastného investičního uvažování, které nebylo zrovna nastaveno citlivě pro rozvoj místní komunity, považuji plán, který byl nazván „investiční využití pozemku v Praze Malešicích“ na místě dlouhodobě nevyužívané budovy Milíčovy modlitebny. Projekt vyšel z dobré představy vhodně uložit peníze do nemovitosti a z jejího výnosu po čase hradit náklady na kazatelské platy. Nicméně se jednalo o málo citlivý developerský projekt výstavby třípatrového bytového domu v zástavbě jednopodlažních rodinných domů, s kterým nebyla příliš spokojena část členů sboru na Jarově (předchozího vlastníka – ti původně chtěli ve spolupráci se synodní radou objekt spíše proměnit na komunitní centrum), stejně tak někteří místní občané, kteří se sdružili v občanském sdružení Kaple rektorská. Projekt opomíjel i to, že na místě stojí architektonicky velmi zajímavá stavba realizovaná v těžkých dobách komunismu a synodálům byl prezentován pod názvem „investiční využití pozemku“. Jako by na místě nic nestálo!
Pro úplnost je třeba dodat, že se zvažovalo i vybudování studentské koleje, o kterou ale nakonec nebyl mezi studenty zájem. Nakonec se podařilo do záchrany kaple zapojit renomovaného architekta a evangelíka Davida Vávru a ještě důležitější bylo, že se objevil subjekt a investor uvnitř církve - Ochranovský seniorát Jednoty bratrské integrovaný do ČCE, který se rozhodl objekt zakoupit a využít pro své potřeby i pro rozvoj místní občanské komunity. Na objekt, který byl původně určen k demolici, byla nakonec vypsaná celocírkevní velikonoční sbírka. Na světě je tak nový a odvážný rozvojový projekt, inspirativní pro celou církev. Je třeba ocenit odvahu malého sboru ochranovské Jednoty, která byla vypuzena ze své původní církve i budovy a našla dost sil pro nový misijní projekt. Jde o odvahu hodnou tradice staré Jednoty, která budovala celá nová města (např. v Lužici v okolí Herrnhutu) a dodnes misijně působí po celém světě.
Na celém případu lze ale také demonstrovat, jak složité může být hledání rozvojových projektů a protichůdnost různých zájmů. Nemám nic pro nákupu nemovitostí, do kterých by církev mohla investovat a zhodnotit tak část restitučních peněz (těch je v Praze i v jiných větších městech dost a vlastnictví činžovních domů evangelickými sbory je osvědčená tradice pro podporu financování provozu již od první republiky), stejně tak proti citlivým novostavbám na zelené louce. S otevřenější informovaností o projektu, větší ohleduplností k místní komunitě nebo zajímavé architektuře, je možné se na dobrém řešení nakonec dohodnout. S tímto předporozuměním se mohlo ušetřit mnoho starostí i vyhnout se nepříjemným sporům.
Okno do budoucnosti evangelické církve (Brno Židenice)
Autor: Ben Skála
S podobným ne příliš citlivým uvažováním se jako předseda spolku Přátelé Herlíkovic potýkám již pět let při snaze o záchranu již téměř 25 let nevyužívaného objektu architektonicky hodnotné budovy původní krkonošské chalupy, která byla součástí rekreačního střediska evangelické církve Horský Domov. Objekt je cenný i kvůli významu, který představoval pro celé generace evangelíků. Je i svědkem zapomenutého německého osídlení oblasti. Nemohli jsme se smířit s představou, že by měl zaniknout z ekonomických důvodů a ustoupit tak tlaku, který představují ostatní budovy Horského domova, přestavěné v poněkud předimenzované a energeticky náročné podobě v dobách dobíhajícího socialistického způsobu závodní rekreace. Bohužel byl opomíjen názor odborníků v oblastí lidové architektury a problém zlehčován odkazem na špatný technický stav objektu, podobně jako v Malešicích. I zde je prostor pro rozvojové projekty a strategické investice, např. na investice do energeticky úsporných opatření a to i do ostatních budov Horského domova. Ty se po čase církvi vrátí a středisko nebo jeho část může být prodáno až v době, kdy již církev nebude mít na svůj provoz žádný polštář k ulehčení života. V pohraničí je ovšem situace složitější než v rozvíjející se oblasti Prahy a problémy izolovaných lokalit by neměly být církví opomíjeny. (O ještě složitéjši situaci dalších odlehlých evangelických sborů - např. Nového města pod Smrkem nebo Kralovic, jsem se snažil informovat i ve svém seriálu o moderní architektuře psaném pro časopis Český bratr.)
Poměr restitučních náhrad, určených na rozvojové a misijní cíle, by měl reagovat na jasné a konkrétní projekty, které mohou mít i vícezdrojové financování. Pravidelně jsou vyhlašováný evropské dotační tituly, fary nebo bytové domy lze zateplovat s podporou programu Zelená úsporám. Církev může sama vypsat grantové výzvy nebo podpořit již zaběhlé programy - například Jeronýmovu jednotu (program na rekonstrukce budov). Lze zvážit mírnější zvyšování Personálního fondu (částka, z které se platí platy duchovních a každý sbor do fondu ročně odvádí téměř 100 tis Kč), aby si sbory sami mohly dovolit nvestovat do svého rozvoje, atd..). Od místních sborů by měla vyjít iniciativa, co je vhodné a smysluplné na místě podpořit. Projekty může hodnotit vybraný kontrolní orgán.
Senior jako pastýř církve
Civilní evangelická terminologie a názvy úřadů se mohou zdát poněkud komické a mnohým by na jazyku spíše místo seniora sedlo označení biskup, nemluvě o mediálně špatně prodejném termínu kurátor. Ale i to patří k pragmatickému protestantismu spíše reformovaného ražení s víceméně potlačenými luterskými prvky a s obtížným přijímáním katolické (ve smyslu všeobecné - ekumenické) liturgické i jiné tradice.
Na závěr je třeba ocenit službu dosluhujícího seniora Joela Rumla, který byl často na místech, kde to bylo potřeba (namátkou mohu jmenovat jeho časté cesty na Šluknovsko v době sociálních a rasových nepokojů, cestu na Kubu na podporu disidentů a místních církví i práci širšího týmu při organizaci tzv. Dní pro Kubu, nebo účast na demonstraci za přijetí uprchlíků i mnohá prohlášení a otevřená slova na podporu různých marginalizovaných skupin). Na jeho cestách ho pravidelně doprovázela i synodní kurátorka Lia Valková a demonstrovala tak i to, že církev dává velký důraz na aktivitu a rovnost laiků i mužů a žen. Najít ekumenicky otevřeného nástupce dobrého rétora Joela Rumla s „lidoveckou klidnou silou“ i celého týmu nové synodní rady nebude myslím jednoduché a evangelickému „konkláve“ popřejme šťastnou ruku.
Autor je stavební inženýr, presbyter ČCE a redaktor portálu Christnet.eu. Článek vyjadřuje osobní názory autora a je pojat i jako příspěvek k probíhající diskuzi o budoucnosti církve.
