Evangelická církev na rozcestí

Ilustrační foto - funkcionalistický evangelický kostel v Brně Židenicích
Autor: Ben Skála

V letošním roce končí volební období stávající synodní rady Českobratrské církve evangelické a již tento pátek synod této církve zvolí na šestileté období synodní radu novou. Synodní rada má podle řádů šest členů a jsou v ní rovnoměrně zastoupeni laici i duchovní, tak, jak to platí o všech orgánech evangelické církve od nejnižší až po nejvyšší úroveň. Také je třeba připomenout, že synodní rada je výkonný organ synodu, který zasedá jednou ročně a i synodní rada musí plnit rozhodnutí synodu a každoročně předkládat výčet ze své práce. Suverénem tedy není synodní rada, ale synod. Než ale k nové volbě dojde, pojďme se ohlédnout za uplynulými roky práce představitelů stávající synodní rady a reflektovat jejich úspěchy i zmínit některé věci, které se příliš nepovedly.

Hned na úvod si neodpustím zmínit kritiku nepříliš dobré informovanosti o dění v církvi. Dokumenty synodu jsou obtížně dohledatelné (Na portálu Evangnet jsou pod nejasnými odkazy - od dnešního dne je to díky správcům Evangnetu lepší - pod heslem ČCE - záložka: usnesení synodu - DOPLNĚNO) a zveřejňované zápisy z jednání synodní rady (na stránkách e-cirkev.cz) jsou často velmi strohé. Chybí závěrečné výstupy např. o prodeji budovy Evangelické teologické fakulty, budování některých investičních projektů (např. školka v Chebu) nebo o některých personálních otázkách (např. o změně správce či ředitele různých zařízení ve správě církve) a dalo by se dohledat i více věcí. Rozumím sice důvodům pro nezveřejňování personálních věcí v průběhu hledání řešení nebo ekonomických a hospodářských záležitostí z důvodu obchodního tajemství, nicméně závěrečné výstupy, které jsou již jasně dané, je vhodné zveřejňovat. Jsem zastánce zastupitelské, nikoliv přímé demokracie i pastýřského vedení, ale též mám rád transparentnost a dobrou informovanost. V roce, kdy si církev připomíná jubileum Jana Husa, s jeho důrazem na pravdu, by stálo za to reflektovat, jak jasné a transparentní výstupy ze své práce vedení církve předkládá.


Velký úspěch synodní rady - dořešení pokřiveného vztahu státu a církve

Současná synodní rada (spolu s představiteli ostatních církví) bude především spojena se zákonným dokončením pětadvacet let nedořešeného problému narovnání křiv, kterých se na církvích dopustil komunisticky režim, a s přijetím zákona o odluce církve od státu. Tento zákon zajistí v delším časovém horizontu finanční nezávislost církví na státu.

Přijetí zákona vyvolalo ve společnosti i v církvi velké kontroverze a vzbudilo vlnu emocí i nenávisti vůči „chamtivé“ církvi. Stačí si ale připomenout křivdy, pronásledování i smrt mnoha duchovních i prostých členů církví a odpůrci by měli spíše mlčet. Nedávno jsme si například připomněli 65. výročí tzv. Akce K, kdy komunistický režim přepadl a internoval tisíce řeholníků a řeholnic a začal likvidovat stovky klášterů. Toto bezpráví nemůže nikdy žádný zákon morálně zcela odčinit.

V evangelickém prostředí bylo též kritizováno, že nám vlastně nikdo skoro nic nevzal a na „finanční polštář“, který má zajistit mírnější přechod k samofinancování, nemáme nárok. Osobně si to nemyslím. Bezpráví a nemožnost realizace křesťanského lidu za komunistického režimu penězi nelze jistě vyčíslit a gesto, ze strany státu, zajišťující méně zlomové řešení finanční odluky, je na místě. Navíc je třeba zdůraznit, že nešlo o peníze, které by křesťanům nepatřily. Vyrovnání s nekatolickými církvemi bylo umožněno i vstřícností římskokatolické církve, která se zřekla části prostředků, které by měly připadnout jí. Považuji to za vstřícný a ekumenický krok, který symbolicky zohledňuje i pobělohorské křivdy na nekatolické části společnosti, které po tolika staletích již jistě nelze právně spravedlivě vyřešit.

Myslím tedy, že za dokončení tohoto letitého procesu patří současnému vedení církve veliký dík. Stovky hodin jednání, příprav i sladění rozmanitých představ a požadavků všech církví a Federace židovských obcí sdružených v Ekumenické radě se zástupci České biskupské konference nebyly jistě jednoduché.


Cesta k samofinancování? Spořit, nebo investovat do rozvoje a růstu křesťanských komunit?

Méně šťastné se již zdá nastavení a průběh diskuze, respektive její moderování, jak restituční prostředky využít, i když nelze upřít, že byly členům církve předloženy velmi obsáhlé a fundované materiály a různé varianty cest k přechodu církve na samofinancování. Nicméně se domnívám, že evangelíkům byla příliš tvrdě představena poněkud katastrofická vize, ve které jako by ze dne na den měli dát dohromady 300 tisíc Kč ročně navíc, k běžnému provozu sborů, aby zaplatili náklady na kazatelské místo. Přitom k takové situaci dojde až po 30 letech, tedy v horizontu, ve kterém nedokáže plánovat ani Evropská unie nebo komunisté blahé paměti se svými pětiletkami. (O tom nedávno kriticky psal pro časopis Český bratr 4/2015 i pražský senior Roman Mazur, který připomněl nejistotu dlouhodobého plánování, když upozornil, že za 30 let může být náš nestabilní svět zcela jiný). Diskuze byla tak možná více obrácená na finanční zajištění církve dovnitř, nikoliv směrem, jak by prostředky od státu mohly více posloužit k rozvoji křesťanského společenství evangelíků, místní ekuméně i pro službu společnosti. Neznamená to jen podlehnout stereotypním předsudkům velké části společnosti i populistických politiků, a prostředků, které jsme od státu po právu dostali, se vzdát a věnovat jejich velkou část např. do sociální oblasti na výstavbu hospiců a podobných projektů (Na výzvy, které opakovaně v toto směru předkládá prezident Zeman, reagoval nedávno kardinál Vlk s odkazem na to, že se církev na podpoře více jak 17 hospiců již léta angažuje). Stát se nemůže vzdát povinnosti sociálního a zdravotního zajištění svých občanů! Proti křiklavým a často překrouceným případům, které zaznívají v mediích (např. kauza sporu VZP s Diakonií v Sobotíně) nebo výhružkám krajů na snížení dotací pro církevní subjekty (vždyť jste dostali ty miliardy!) je třeba se ohradit. Restituční prostředky by měly posloužit i k rozvoji sborů a povzbuzení křesťanských komunit na mnoha místech po celé naší republice.

Evangelická církev na rozcestí

Ilustrační foto: Milíčova kaple v Praze - Malešicích při adventním rozsvícení Ochranovské hvězdy
Autor: https://www.facebook.com/milicovakaple

 

Složité hledání rozvojových projektů

Za konkrétní případ nešťastného investičního uvažování, které nebylo zrovna nastaveno citlivě pro rozvoj místní komunity, považuji plán, který byl nazván „investiční využití pozemku v Praze Malešicích“ na místě dlouhodobě nevyužívané budovy Milíčovy modlitebny. Projekt vyšel z dobré představy vhodně uložit peníze do nemovitosti a z jejího výnosu po čase hradit náklady na kazatelské platy. Nicméně se jednalo o ne příliš citlivý developerský projekt výstavby třípatrového bytového domu v zástavbě jednopodlažních rodinných domů, s kterým nebyla příliš spokojena část členů sboru na Jarově (předchozího vlastníka – ti původně chtěli ve spolupráci se synodní radou objekt spíše proměnit na komunitní centrum), stejně tak někteří místní občané, kteří se sdružili v občanském sdružení Kaple rektorská. Projekt opomíjel i to, že na místě stojí architektonicky velmi zajímavá stavba realizovaná v těžkých dobách komunismu a synodálům byl prezentován pod názvem „investiční využití pozemku“. Jako by na místě nic nestálo! Pro úplnost je třeba dodat, že se zvažovalo i vybudování studentské koleje, o kterou ale nakonec nebyl mezi studenty zájem. Naštěstí se nakonec podařilo do záchrany kaple zapojit renomovaného architekta a evangelíka Davida Vávru a ještě důležitější bylo, že se objevil subjekt a investor uvnitř církve - Ochranovský seniorát Jednoty bratrské integrovaný do ČCE, který se rozhodl objekt zakoupit a využít pro své potřeby i pro rozvoj místní občanské komunity. Na objekt, který byl původně určen k demolici, byla nakonec vypsaná celocírkevní velikonoční sbírka. Na světě je tak nový a odvážný rozvojový projekt, inspirativní pro celou církev. Je třeba ocenit odvahu malého sboru ochranovské Jednoty, která byla vypuzena ze své původní církve i budovy a našla dost sil pro nový misijní projekt. Jde o odvahu hodnou tradice staré Jednoty, která budovala celá nová města (např. v Lužici v okolí Herrnhutu) a dodnes misijně působí po celém světě.

Na celém případu lze ale také demonstrovat, jak složité může být hledání rozvojových projektů a protichůdnost různých zájmů. Nemám nic pro nákupu nemovitostí, do kterých by církev mohla investovat a zhodnotit tak část restitučních peněz (těch je v Praze i v jiných větších městech dost a vlastnictví činžovních domů evangelickými sbory je osvědčená tradice pro financování provozu již od první republiky), stejně tak proti citlivým novostavbám na zelené louce. Věřím, že s otevřenější infromovaností o projektu, větší ohleduplností  k místní komunitě, dědictví předků i trpělivému hledání Boží vůle, je možné se na dobrém řešení nakonec dohodnout. S tímto předporozumněním se mohlo ušetřit mnoho starostí i vyhnout se nepříjemným sporům.

Evangelická církev na rozcestí

Okno do budoucnosti evangelické církve (Brno Židenice)
Autor: Ben Skála

S podobným ne příliš citlivým uvažováním se jako předseda spolku Přátelé Herlíkovic potýkám již pět let při snaze o záchranu již téměř 25 let nevyužívaného objektu architektonicky hodnotné budovy původní krkonošské chalupy, která byla součástí rekreačního střediska evangelické církve Horský Domov. Objekt je cenný i kvůli významu, který představoval pro celé generace evangelíků. Je i svědkem zapomenutého německého osídlení oblasti. Nemohl jsem se smířit s představou, že by měl zaniknout z ekonomických důvodů a ustoupit tak tlaku, který představují ostatní budovy Horského domova, přestavěné v poněkud předimenzované a energeticky náročné podobě v dobách dobíhajícího socialistického způsobu závodní rekreace. To nepovažuji za správné a mrzelo mě i, že také zde byl opomíjen názor odborníků v oblastí lidové architektury a problém zlehčován odkazem na špatný technický stav objektu, podobně jako v Malešicích. I zde je prostor pro rozvojové projekty a strategické investice, např. na investice do energeticky úsporných opatření a to i do ostatních budov Horského domova, které se po čase církvi vrátí a středisko nebo jeho část může být prodáno až v době, kdy již církev nebude mít na svůj provoz žádný polštář k ulehčení života. Zde v pohraničí je situace složitější než v rozvíjející se oblasti Prahy a problémy izolovaných lokalit by neměly být církví opomíjeny. (O složité situaci dalších izolovaných evangelických sborů - např. Nového města pod Smrkem nebo Kralovic, jsem se snažil informovat i ve svém seriálu o moderní architektuře psaném pro časopis Český bratr.)

Nevyzývám k utracení většiny restitučních náhrad ani nechci předložit přesné procento na rozvojové a misijní cíle, které musí vyjít z koncenzu sborů a také by mělo reagovat na jasné a konkrétní projekty. Rozvojové projekty by měly mít i vícezdrojové financování. Je zde nepřeberné množství evropských dotačních titulů, fary nebo bytové domy lze zateplovat s podporou programu Zelená úsporám. Církev by mohla sama vypsat grantové výzvy nebo podpořit již zaběhlé programy (Jeronýmovu jednotu (program na rekonstrukce budov), odpustit část z odvodů na Personální fond nebo je delší dobu nezvyšovat (fond, z kterého se platí platy duchovních a každý sbor do fondu ročně odvádí téměř 100 tis Kč), aby si sbory sami mohly dovolit neodvedené peníze investovat do svého rozvoje, atd..) Důležitá by měla být spoluúčast každého sboru, z kterých musí vyjít iniciativa, co je vhodné a smysluplné na místě podpořit.

Senior jako pastýř církve

Omlouvám se čtenářům, že reflexe práce synodní rady byla uchopena možná až příliš materialisticky a rozvojové projekty prezentované často jen jako stavební. Možnosti pro rozvoj církve jsou jistě mnohem širší a zcela jsem opomenul i pastýřskou službu vedení církve. Civilní evangelická terminologie a názvy úřadů se mohou některým zdát poněkud komické a mnohým by na jazyku spíše místo seniora sedlo označení biskup, nemluvě o mediálně špatně prodejném termínu kurátor. Ale i to patří k pragmatickému protestantismu spíše reformovaného ražení s víceméně potlačenými luterskými prvky a s obtížným přijímáním katolické (ve smyslu všeobecné - ekumenické) liturgické i jiné tradice.

Na závěr je proto třeba ocenit službu dosluhujícího seniora Joela Rumla, který byl často na místech, kde to bylo potřeba (namátkou mohu jmenovat jeho časté cesty na Šluknovsko v době sociálních a rasových nepokojů, cestu na Kubu na podporu disidentů a místních církví i práci širšího týmu při organizaci tzv. Dní pro Kubu, nebo účast na demonstraci za přijetí uprchlíků i mnohá prohlášení a otevřená slova na podporu různých marginalizovaných skupin). Na jeho cestách ho pravidelně doprovázela i synodní kurátorka Lia Valková a demonstrovala tak i to, že církev dává velký důraz na aktivitu a rovnost laiků i mužů a žen. Najít ekumenicky otevřeného nástupce dobrého rétora Joela Rumla s „lidoveckou klidnou silou“ i celého týmu nové synodní rady nebude myslím jednoduché a evangelickému „konkláve“ popřejme šťastnou ruku.  

Autor je stavební inženýr, presbyter ČCE a redaktor portálu Christnet.eu. Článek vyjadřuje osobní názory autora a je pojat i jako příspěvěk k probíhající diskuzi o budoucnosti církve.