Seznamka
Tizian: Kain a Ábel
Autor: Wikipedia.org / Creative commons
V jedné docela dobrodružné knize, plné roztodivných příběhů a dramatických zvratů, která se dočkala skoro neuvěřitelného počtu vydání a překladů do všelijakých jazyků a snad i do jazyka Elfů, se píše: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ Nejsem si úplně jistý, zda tím pokojem – mírem – blahem a harmonií rozumí lidé totéž a zda v podobném smyslu o pokoj a mír také usilují. Myslím si, vědom si toho, jak tahle společnost vypadá a jak se v ní jen pomalu rodí každodenní projevy bratrství a solidarity, že uskutečňování pokoje a klidu je zatím jen v jakémsi přípravném, teoretickém období – mezičasí. Řečeno s Vladimirem Solovjovem: co se týče lásky, „lidé dodnes zůstávají u jejích přírodních počátků“. Jinak si totiž nedovedu vysvětlit, proč někteří, kdo se na potkání představují jako boží učedníci, mají nutkavou potřebu používat jednotlivé biblické citáty nebo jejich zlomky jako kladivo, jako pouta či jako svěrací kazajku. Nemylte se: ne pro sebe a pro své vlastní obohacení, ale pro druhé a pro jejich zdánlivé dobro, jež skrze své hříchy prý už dávno nevidí. Mohl bych jmenovat desítky a stovky skutečností, pro které se i lidé křesťanské orientace hádají a přou jako na orientálním trhu, ale neudělám to. Rád bych napsal pár slov, která se týkají mých přátel, jichž si vážím a mám rád a kteří se některým exegetům biblického poselství jeví jako – jiní, zbloudilí, neukotvení, duchovně vykolejení, tělesně postižení nebo dokonce nebezpeční. Jde o ty mé přátele a přátele jejich přátel, stejně jako o ty, k jejichž dílu jsem vždycky vzhlížel s očekáváním a pokorou. Jde o lidi, kteří nadto, kým duchovně jsou a v koho věří a doufají, jsou lidmi homosexuální orientace, žijícími uvnitř církví nebo dobrovolně, či nedobrovolně na jejich okraji.
Nutkavá potřeba rákosky a poučování
Není v moci této kratičké glosy, abych tu i jen v náznacích ukázal na medicínské, antropologické, etnologické a teologické práce, které se týkají homosexuality, a to alespoň za poslední desetiletí. Jedna věc mne ale trápí. Ne kvůli mně, ale pro ty, kteří se sami bránit nemohou anebo už nechtějí. Není den, abych se nedoslechl nebo nedočetl o tom, jak se někdo až obsedantně snaží z biblických „překlado–překladů“, chápaných fundamentalisticky jako černobílé obrázky nebo jednoduché stavebnice pro děti, kde do sebe všechno skvěle zapadá, dokázat druhým, že jejich sexuální orientace je hříšná, špatná, deviantní a že tomu tak bylo na počátku věků, dnes a bude to tak i tehdy, kdy naposledy zatroubí andělé Knihy Zjevení. Anabáze těchto vykladačů křesťanské lásky k bližnímu je asi taková: Člověk bez ohledu na věk a sociální postavení, laik nebo někdo v duchovní službě, má spolu s uzavřenou a neprostupnou skupinou sobě podobných neodolatelnou chuť vysvětlovat druhým, že se svojí sexuální orientací a životem daleko nedojdou, neboť bible i Bůh, Bůh i bible, jejich jednání odsuzují a slibují za ně odměnu věru nehezkou. Občas se sice vzepnou ke konstatování, že milují hříšníka a jeho hřích nenávidí, ale vždycky, považte, hovoří jen o těch – druhých! Představte si, že píšete body scénáře a k němu si děláte režijní poznámky. Cesta od přemýšlení k realizaci pak může vypadat následovně.
Eticko-pedagogické motivy, které ukazují jen na druhé
Probudíte se a jste naplněni mírem a roztouženou a neutišitelnou touhou podělit se o své duchovní nebo teologické pojetí některého z prvků a vrstev sexuální etiky, jejíž pramen sledujete v božím zjevení tak, jak nám ho nabízejí biblické knihy Starého i Nového zákona. S ladností krasobruslaře minete podstatná témata, jakými jsou například Kázání na hoře nebo příběhy velkých podobenství – o lásce, o odpouštění, o pokoře, o přátelství. Jediná věc, která vás zajímá, a to nikoli ve vztahu k vám samým, k vašim nejbližším, dětem, životním partnerům, rodičům, prarodičům, přátelům a těm, kterým jste se stali třeba kmotry, je sexuální orientace a chování lidí, o kterých víte tak málo jako o mimozemských civilizacích nebo o životě a hnízdění moudivláčka. Na osobě druhého člověka se kdekterý zapálený exegeta, ať muž nebo žena, snaží dokázat, že očistec čeká v nejlepším případě toho, kdo se zřekne své lásky, své duše, svého ducha a svého těla, kdo začne sexuálně abstinovat a ideál celibátu, poeticky popisovaný na stránkách běloskvoucích knih a pastoračních brožur, se stane východiskem jeho života. Etika ložnice je tu na prvním místě. Exegetu nenapadne využít pedagogický motiv vlastního života, tedy vlastní sexuální a duchovní zkušenost se vším, co s ní souvisí. Nejde mu o to, aby na svém životním osudu ukázal, jak zachází s jedním z největších darů, se svou sexualitou. Nestojí mu za to odhalit a vysvětlit prameny svého duchovního zaměření, hodnotu své práce a služby a kvalitu vztahu se svými nejbližšími. Nezáleží mu na tom, aby na sobě samém, kterého přece zná ze všeho nejlépe, ukázal výšiny i hlubiny duchovního a z něho povstávajícího sexuálního života, které mohou potkat kohokoli jiného a kterému by mohly být ku pomoci. Ne. Vykladač jde dál, rozšiřuje exegetickou techniku a metody a v investované energii a času předčí celé biblické školy, od Jeruzaléma po Cambridge. Předmětem jeho zájmu není ani on, ani Bůh, ani nějaký kafkovský „Er“, člověk z přítmí, ani jeho vlastní běsy, jeho zranění a jeho úpěnlivé volání o pomoc. Předmětem zájmu je mu druhý konkrétní člověk. Řekni mi, jsi-li homosexuál, a já ti řeknu, kdo jsi a jak to s tebou zřejmě dopadne. Věta vystřižená jako z hororu, ale věta, která je leitmotivem tohoto druhu přemýšlení a chování. Svět, v němž prostá citace první kapitoly listu Římanům udělá z nevinného člověka štvanou zvěř.
Člověk není kusem hmoty ani otrokem svých pudů
Přes všechna tvrzení, že hříšníka, kterého vlastně vůbec nezná, miluje a je mu bratrem, se zaměřuje jen na povrchní deskripci jeho sexuální orientace a v osobité reflexi biblických textů mu jeho orientaci odhaluje jako žitou, praktikovanou, úděsnou pornografii a zvrácenost, aniž by i jen připustil, že texty vztahující se k „nepřirozenému styku a chování“ odhalují hlubinné vrstvy toho, co je společné nám všem bez ohledu na to, jaké orientace jsme. Tento exegetický výzkum krumpáčem a lopatou, kdy se na kost obnaží „překlad–překladu“ a za bernou minci se vezmou komentáře z poloviny 19. století, nemůže mít jiný výsledek než – nedorozumění, nepochopení a rozdělení. Lidé, kterým bylo dopřáno milovat druhé, ať jsou heterosexuály nebo homosexuály, nejsou těmi, za které je náš exegeta obyčejně pokládá. Jejich osobnost je nadmíru bohatější, než si náš odborník umí představit. Jejich láska se, světe div se, v naprosté většině případů projevuje intimitou, něžností, sou-bytím, laskavostí, přátelstvím, oddaností, ohleduplností, věrností, objetím, dotyky a všemi způsoby, kterými může člověk vyjádřit, že toho druhého miluje a má rád. Ani před sebou, ani před Bohem, ani před církví, ani před společností a lidmi z blízkého či širokého okolí se nikdo z nás nemůže dobrovolně vzdát lásky a její jedinečné řeči, a místo toho zůstat pro „blaho“ a dobrý pocit mravokárců z lidu jen osamělým poutníkem, čtenářem bible a duchovní poesie a doufat, že podmínečná láska, ořezaná na samotný kmen, bez větví, bez listí a bez plodů bude tím, za co nás Hospodin jednou poplácá po ramenou a řekne: „Dobře jsi udělal, ty sexuální abstinente.“ Ať muž miluje ženu a žena muže a jejich láska ať není letákovým, propagačním obrázkem lacině načrtnutých vzorců toho, jak má vypadat tzv. rodina a vztah dvou lidí. Ať spolu žijí pospolu ve svobodě božích dětí, ve vzájemné důstojnosti a respektu, a je-li jim dáno přivést na svět maličké, ať mu neodpírají lásku a jsou mu příkladem velkorysosti, statečnosti a svobody. A miluje-li muž muže a žena ženu, nechejme si pedagogicko-exegetické motivy biblických příběhů sami pro sebe a analyzujme jimi výhradně své jedinečné osudy a své soukromí. Radujme se z druhých životů, nakolik nám je dají poznat, a radujme se z jejich vzájemnosti, lásky, díla a práce, které jsou tím, co by nás na nich mělo hlavně zajímat. Inspirujme se tím, co lidé dělají, a nebuďme u vytržení, že se dva lidé drží za ruce, objímají se, líbají, naplňují svou přítomnost a plánují – ve víře v Boha a v myšlení – svoji budoucnost.
Projekce sebe sama do druhých, která člověka nakonec umoří
Je-li někdo v zajetí duchovní nepohody, disharmonie či bolestného hledání, ať neprojikuje své osobní nezdary, kterých máme každý dost a dost, do soukromého života lidí, kterým nerozumí a rozumět možná ani nechce. Působit pokoj nelze tak, že vykopeme propast mezi sebou a těmi, o kterých si myslíme, že jsou „jiní“. Ano, jsou jiní tím, že bývají stateční a silní, i když právě z mělkých kázání na téma sexuální etiky nejsou příliš šťastní. Ani já z toho nejsem šťastný a nejsem z toho ani moudrý. Zajímám se o člověka tehdy a tak, abych mu porozuměl a pomohl, abych mu nabídl to, co mohu a mám. Přicházet k němu a říkat mu, že si o něm bible a Bůh myslí, že to s ním asi nedopadne dobře, je jako chodit po ochozech katedrály a myslet si, že mám křídla a mohu se rozletět kázat o hříchu pobloudilcům, kteří si za svůj symbol zvolili barvu naděje – valéry duhy. Důstojností lásky a slovy jejího nenapodobitelného jazyka bychom měli poměřovat vše, s čím se setkáváme. Mám-li neovladatelné nutkání bojovat s hříchem a tím, co jsem v sobě rozsypal a poztrácel (třebaže ne jen vlastní vinou), musím začít vždy u sebe a u sebe také skončit. Souvislost mezi mou sexuální a duchovní orientací a orientací kohokoli druhého má jen jediný možný smysl – ve společném bratrství, vědomi si svých nedokonalostí, jít vstříc tomu, co nás čeká. Krumpáčem a lopatou lze vykopat nebo otevřít hrob. Nikdy ne lidská srdce a nikdy ne to, v čem je člověk Bohu podobný a jeho obrazem. Nedávné irské referendum ukázalo, že lidem jde vposledku o podobu a obraz, o lásku, rovnost a svobodu. To je zpráva, která dává určitou naději.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
