Film o Janu Husovi pohledem historika

Matěj Hádek jako Jan Hus v novém filmovém zpracování České televize
Autor: Česká televize

Nejsem filmovým kritikem a uznávám, že málokterý historický film uspokojí kritické oko historika. Na druhou stranu ani historik nemůže popřít vliv, jaký na povědomí lidí o minulosti mají filmová a televizní zpracování historických témat. Vždyť představu o Janu Husovi na několik generací výrazně formoval film Otakara Vávry (1911-2011) z roku 1954 více než publikovaná literatura a dobové prameny. Ani jsem neměl v úmyslu nové zpracování Husova příběhu od režiséra Jiřího Svobody (nar. 1945) sledovat celé. Zvlášť když jsem se dozvěděl, že zabere tři večery a celkově čtyři hodiny. Pouze jsme s desetiletým synem, který zrovna Jana Husa probíral ve škole a chystal si referát, sledovali závěrečný díl, tj. Husův proces v Kostnici, jeho odsouzení a popravu.* Ne, nejde mi o morbidní zálibu v utrpení lidí, ostatně toho je dost v každodenním zpravodajství. Jsem však přesvědčen, že vrcholným okamžikem Husova života je právě jeho smrt pro své přesvědčení. Ztvárnění tohoto okamžiku zřejmě prozradí mnohé o úmyslech tvůrců a jejich věrnosti historickým pramenům.

Husova pravda nebyla obecná, ale pravdou evangelia

Na již zmíněném Vávrově Husovi, v podání herce Zdeňka Štěpánka (1896-1968), si tuto skutečnost můžeme pěkně ukázat. Na jednu stranu film prokazuje věrnost takovým maličkostem, jako např. tlesknutí říšského maršálka Hoppeho z Pappenheimu, kterým dal pokyn v pokračování popravy poté, co Hus naposledy odmítl odvolat. Na stranu druhou z Husa i v této chvíli dělá „sociálního reformátora“, když mu ve chvíli popravy vkládá do úst slova: „Já jen kázal, že zlou a špatnou vrchnost, ať církevní, ať světskou, nemáte a nesmíte poslouchat.“ A hlavně: „Chtěl jsem pro lidi spravedlivý řád /!/ a na té pravdě, kterou jsem učil, psal i kázal chci rád umřít.“ Přímý svědek těchto událostí, Petr z Mladoňovic, však zaznamenal tato Husova slova: „Předním úmyslem mého kázání a všech jiných mých skutků nebo písem bylo, abych jen mohl lidi zachrániti od hříchů. V té pak pravdě evangelia /!/, kterou jsem psal, učil a kázal ze slov a výkladů svatých doktorů, dnes vesele chci umříti.“ Tedy vynecháním zmínky o „pravdě evangelia“ si může každý autor dosadit tu svoji „pravdu“. Na hranici už Vávrův Hus mlčí, ačkoliv podle svědectví Petra z Mladoňovic do poslední chvíle zpíval modlitbu. Přesto i v době komunistické totality 50. let se alespoň cestou na popraviště Vávrův Hus modlí slova žalmů.

Zklámání ze ztvárnění Husovy smrti

Svobodovo ztvárnění Husovy smrti pro mne bylo velkým zklamáním. Poslední slova, která od Jana Husa ve filmu zazní (při obřadu odsvěcování: „Pro jméno Kristovo toto rouhání trpělivě snáším, on ode mne kalich svého vykoupení neodejme, nýbrž pevně doufám, že ještě dnes v jeho království jej budu píti.“), jsou sice podle Petra z Mladoňovic autentická, ale zdaleka ne poslední. Zatímco Hus v podání Matěje Hádka (nar. 1975) už dále jen mlčí, podle Petra z Mladoňovic se brání nařčení, komentuje probíhající děj (např. když se biskupové nemohou shodnout, jakým způsobem poruší jeho tonzuru), cestou na popraviště oslovuje přihlížející a modlí se, což dělá i po zapálení hranice. Autorovi nevytýkám Husův závěrečný výkřik, který ostatně zaznamenal jiný svědek, kostnický kronikář Ulrich Richental (podle něj „Hus začal hrozně křičet a zakrátko shořel“), který byl na rozdíl od Petra z Mladoňovic přesvědčen o Husově vině a neměl v úmyslu z něj dělat mučedníka a jeho smrt připodobňovat ke Kristově smrti. Ve filmu si pro jistotu zakřičel i Jeroným Pražský v kostnickém vězení. Vadí mi především Husovo odevzdané mlčení, ale i podle mne nevkusná scéna s hysterickým Štěpánem z Pálče nebo neautentická přítomnost císaře Zikmunda a Husových soudců při popravě. Ostatně absence obyčejných lidí je kapitolou sama pro sebe, jak při popravě (ty byly vždy především divadlem pro lid) nebo při příjezdu Husa do Kostnice (se ženami se na ulicích baví hned několik kardinálů atd.), tak třeba i dříve v Betlémské kapli (ve skutečnosti to byl prostor až pro 2.000 lidí). Přitom Kostnice v době koncilu hostila téměř desetinásobek počtu svých obyvatel, kterých bylo v běžných dobách přibližně 10 tisíc a zdaleka se nejednalo jen o duchovní (např. papeže Jana XXIII. doprovázelo kolem 1500 lidí, podobně početný byl doprovod císaře Zikmunda atd.). Když jsem po shlédnutí filmu synovi raději přečetl pasáž z textu Petra z Mladoňovic, tak jsem si všimnul jiné drobné nesrovnalosti, tj. že „svazky dříví promíšené slámou obložili kolem jeho těla tak stojícího až po bradu.“ Od zkušenějších lidí mi však bylo vysvětleno, že Hus obložený až po bradu by byl málo fotogenický nejen pro kameru, ale i pro starší vyobrazení, která se tohoto popisu rovněž nedržela.

Průnik subjektivních zkušeností režiséra a scenáristky do výsledného díla?

Přemýšlím, zda absence Husových slov, kterými podle Petra z Mladoňovic shrnul své celoživotní působení, tj. „abych jen mohl lidi zachrániti od hříchů“, je jen drobným detailem, nebo opomenutím něčeho podstatného, bez čeho Husovu příběhu těžko porozumíme. Nešlo autorovi zdlouhavého a nákladného filmu vlastně jen o zobrazení konfliktu osobního přesvědčení se zkaženou a špatnou autoritou? Ať už v postavě Jana Husa, který přes zradu, opuštění a věznění „obstál“ nebo v postavě Štěpána z Pálče, který pod hrozbou mučení a na základě utrpení ve vězení „podlehl“ a přistoupil na spolupráci, spojenou se zradou dlouholetého přítele. Tedy o motivy, které aktuálně prožívala autorka předlohy Eva Kantůrková (nar. 1930) v 80. letech 20. století, kdy napsala svou knihu o Husovi (kniha vyšla v samizdatu v roce 1986, dva roky po autobiografické knize z prostředí vězení s názvem Přítelkyně z domu smutku, zfilmované Hynkem Bočanem). Podle mne byl tento psychologický motiv vykreslen na pozadí příliš zjednodušeného klišé o „zkažené a špatné církvi“, který je přes všechny výhrady k tehdejší církvi historicky neudržitelný. Otázkou rovněž je, nakolik se autoři nechali ovlivnit hluboce zakořeněnými proticírkevními náladami, které se opět vynořily v souvislosti s diskusemi o církevním majetku po schválení tzv. majetkového vyrovnání (listopad 2012). Ostatně Jiří Svoboda se k tomuto tématu opakovaně vyjádřil kriticky.

Zbytečné historické nepřesnosti

V titulcích se uvádí, že „film není přesnou rekonstrukcí událostí, i když jeho tvůrci čerpali z historických pramenů“. Na druhou stranu se dočteme, že na filmu spolupracovalo hned několik odborných poradců. Proto nerozumím, proč film obsahuje tolik zbytečných nepřesností v drobnostech. Např. volba papeže Jana XXIII. neproběhla v Pise, jak uvádí popisek, ale v Bologni, kde sídlil. Proč je prostřih na tuto událost (z května 1410) ve filmu uveden bezprostředně po smrti pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hazmburka (v září 1411), ačkoliv se odehrála více než rok předtím, taky netuším. Nebo vylákání Husa kvůli jeho zatčení v Kostnici neprovedl kostnický biskup, ale biskupové augsburský a tridentský spolu s kostnickým purkmistrem. Ostatně úřad kostnického biskupa byl v té době v držení mladého 27letého Otto III. von Hachberg (1388-1451, biskupem v Kostnici 1410-1434), který zřejmě nikdy nepřijal biskupské svěcení, tj. nemohl nosit biskupské insignie. Ve filmu ho hraje 46letý herec (Adrian Jastraban). Vím, že je to drobnost. Vzpomněl jsem si na ni, když v jednom rozhovoru režisér Svoboda tvrdil, že jeho Hus je reálnější, protože je zobrazen mladší než v případě Husa ve filmu Otakara Vávry. Pravdou je, že Husovi bylo v době smrti kolem 45 let (přesný rok narození není znám). Přesto si myslím, že 58letý Zdeněk Štěpánek vykazoval větší vitalitu než rezignovaně působící 39letý Matěj Hádek. Stranou ponechávám smyšlený platonický vztah mezi Janem Husem a královnou Žofií i Husovu zálibu v šachách, kterými podle svého tvrzení marnil čas před svým svěcením (1400). Chápu, že autoři museli dlouhé dialogy a chvíle mlčení zřejmě něčím „zlidštit“. Nedokážu posoudit, jak se v celém ději orientoval člověk, který Husův příběh a jeho aktéry neznal. Troufám si tvrdit, že to nebylo zrovna snadné.

Film se nestane srovnatelným dílem klasika

Jak jsem již uvedl v úvodu, nejsem filmový kritik a netroufám si zhodnotit kameru, hudbu, výkony herců nebo estetický zážitek. Jistě by se našlo leccos pozitivního a záleží rovněž na individuálním vkusu. Nepochybně by mě méně provokovalo, kdyby se jednalo o zcela smyšlený příběh, třeba o nějakou novou pohádku. Navíc nejde jen o ztvárnění Husova příběhu, ale i o to, že od té doby režisér Jiří Svoboda opakovaně vystupoval v médiích v podstatě jako odborník na téma Jan Hus a tehdejší (případně i dnešní) církev. Jeho projevy jsou plné jak drobných chyb (např. zmínil Jana Pavla XXIII.), tak neznalostí (např. tvrzení, že se katolická církev za smrt Jana Husa neomluvila; samozřejmě jinou věcí je, pokud někomu opakované vyjádření lítosti nad Husovou smrtí připadá nedostatečné). Zřejmě vystupování takového „specialisty“ mi vadí víc než samotný film. Myslím si, že vzhledem k jeho délce a nedostatku akčního děje jeho vliv nebude srovnatelný s dílem Otakara Vávry. Navíc zájemce o skutečný život a dílo Jana Husa má k dispozici celou řadu kvalitních a zajímavých knih, ať už z pera historiků (např. Františka Šmahela nebo Pavla Soukupa) nebo teologů (např. Ctirada Václava Pospíšila nebo Martina Chadimy).

 (* Kvůli napsání tohoto článku jsem později shlédl i první dva díly na internetu. Film můžete posoudit sami, všechny tři části jsou volně dostupné on - line , ale jen do konce června).

Mezititulky redakční

Autor je teolog a církevní historik. Vyučuje na Institutu ekumenických studií  ETF UK.