Seznamka
Předseda ODS Petr Fiala
Autor: Flickr.com / Creative Commons
Můžete jako profesor politologie v kostce vysvětlit, proč je v demokratické společnosti potřebná silná pravicová strana?
V každém politickém systému se strany rozdělí na pravici a levici. Nikdy jsem nesouhlasil s těmi, kteří říkali, že to tak není či nebude, že se pravice a levice přežila. Není tomu tak. Představme si ideální politickou osu, na které si přiřadíme to, co charakterizuje pravici – svoboda, individualita, málo státu, a na druhé straně máme levici s důrazem na solidaritu, na roli státu, větší sociální rovnost atp. V konkrétních systémech různých zemí může docházet k jistým posunům – to, co je v jedné zemi považováno za pravici, může být jinde reprezentovat středovou levici. Ale to nic nemění na tom, že v každém systému se dá říci: Tito jsou více nalevo, dávají důraz na roli státu, ti zase napravo – jsou pro větší svobodu atp. Pravice a levice k demokracii patří, ukazují ideové rozdíly mezi soupeřícími stranami. Není to nic přežitého, je to naopak dobré a zdravé. Já samozřejmě zastávám názor, že pravice má lepší pohled na svět. Pravici potřebujeme proto, že jinak bychom nežili ve svobodě, byli bychom mnohem více kontrolováni státem, neměli bychom úctu k tradicím, k hodnotám, ze kterých jsme vzešli. Žili bychom ve světě, který je popisován u řady autorů jako například u George Orwella. Stručně řečeno: Bez pravice bychom neměli dobrou demokracii.
ODS se charakterizuje jako liberálně-konzervativní strana. Co tato charakteristika znamená, není to protimluv?
Ne, není. Moderní pravice je jak konzervativní, tak liberální. Velké pravicové strany – a ODS je svým založením, svou minulostí a jsem si jist, že i budoucností, velká strana – v sobě obsahují jak konzervativní, tak liberální prvky. Není to jenom tak, že pravicové strany jsou konzervativní, pokud jde o hodnoty, a liberální v ekonomické oblasti. Vidíme to třeba u německých křesťanských demokratů nebo u španělských lidovců, které sdružují jak lidi, kteří mají i liberální představu o organizaci společnosti, tak i konzervativnější členy. Co ale všechny propojuje, jak liberálně, tak konzervativně uvažující lidi, je vztah ke státu a vztah ke svobodě, který je u obou v mnoha směrech hodně podobný. Naopak je může rozlišovat například pohled na rodinný život a jeho význam a etické záležitosti. Ale v tomto se Občanská demokratická strana nijak neliší od velkých pravicových stran západní Evropy, má v sobě oba proudy. V Německu opakovaně probíhá tzv. debata o „C“, tedy nakolik označení CDU/CSU – christlich (křesťanský) je vlastně ještě platné, co to znamená atd. I tam vidíme spojení konzervativního a liberálního proudu. Řekl bych, že v dnešní době je to pro politickou stranu výhoda. Často říkám kolegům uvnitř ODS: „Pokud máme nějaký rozpor uvnitř strany, který má být vidět navenek, tak to smí být jediný – střet mezi konzervativci a liberály.“ To je pro politickou stranu dobře, a naopak, konflikty jiného typu jsou špatnou cestou.
Zmínil jste CDU/CSU a španělské lidovce. Jaký je poměr ODS k těmto stranám?
Dlouhodobě si myslím, že v mnoha směrech máme leccos podobného, i když tyto dvě strany jsou rozdílné. Španělští lidovci nejsou primárně křesťanskodemokratická strana, zatímco německé sesterské strany ano. Španělský politický systém vůbec nemá křesťanskodemokratickou stranu. V Německu jsou pravicové, liberální a křesťanskodemokratické síly zahrnuty v bloku CDU/CSU. Česká realita je jiná, protože u nás je tradičně silná středová křesťanskodemokratická strana KDU-ČSL. Ale – to je třeba zmínit – také ODS má v sobě křesťanskodemokratický proud, který vzešel z úspěšné integrace s Křesťanskodemokratickou stranou. Ale v politickém systému Španělska a Německa tyto strany plní obdobou funkci a stejnou pozici, jako u nás měla, má a bude mít ODS. Jsou tu ale rozdíly dané tradicí. Jedním z významných rozdílů je třeba vztah k evropské integraci a Evropské unii. Proto se někdy může zdát, že my jako ODS máme k CDU/CSU velmi vzdálenou vazbu, protože i v rámci Evropského parlamentu jsme v rozdílných politických klubech. Ale když se na to podíváme zdravým rozumem a z hlediska fungování těchto stran a ideového směřování v daných politických systémech, tak ona vzdálenost až tak velká není.
Petr Fiala ve své kanceláři
Autor: Christnet.cz
Zůstaňme u Evropské unie. Jak se díváte na její rozšíření o Turecko? Známe postoj zahraničního experta ODS Jana Zahradila, podle nějž by „EU neměla zůstat křesťanským klubem.“
Zahraničně-politických názorů i aktivit pana prvního místopředsedy Zahradila si vážím. Připomenu jenom to, že on má významný podíl na tom, že jsme spoluzakladatelé a významná síla ve frakci Evropských konzervativců a reformistů. Zpočátku tato frakce vypadala jako naivní projekt a byla i vysmívána. Dnes je třetí největší frakcí v Evropském parlamentu a to ODS poskytuje – navzdory volebním ztrátám – vliv na evropskou politiku. Nicméně v této věci mám dlouhodobě jiný názor. Dovolte malý exkurs. Jsem přesvědčen, že pro jakýkoli politický projekt je podstatná i historická infrastruktura, jak to označuji (existuje k tomu i řada studií). Jak se vyvíjela společnost v uplynulých staletích, jaké vlivy ji utvářely, jak se vytvářela sociální struktura – horizontálně, vertikálně apod. – to vše má vliv na současnou politiku. Z tohoto hlediska jsem přesvědčen, že nebylo vhodné rozšiřovat Evropskou unii za hranice zemí, které v minulosti byly formovány katolicismem nebo protestantismem. Už země s převážně pravoslavnou tradicí – natož s tradicí muslimskou – jsou v některých věcech významně jiné. A to způsobuje problémy. Dnes se ukazuje, že problémy způsobuje i soužití jižních zemí s těmi severními a že historické tradice, kulturní zvyklosti, jiné chápaní práva a řada dalších věcí má vliv na to, co se děje dnes, i když to mnozí popírali. Z těchto důvodů nejsem stoupencem dalšího rozšiřování EU. Navíc ještě tvrdím, že nelze dělat současně dvě věci: prohlubovat a rozšiřovat. A o to se Evropa opakovaně snaží, což je podle mne fatální chyba. Některé kroky v rámci politické integrace nevedou ani k lepší kondici Evropy, ani k větší identifikaci občanů s Evropou. Naopak, spíše je to škodlivé a má to i jistá rizika pro demokracii, protože neznáme demokracii mimo národní stát. Není to míněno ve smyslu etnickém nebo nacionálním, ale ve smyslu politického národa. Demokracie funguje jenom v rámci národního státu. A obávám se, že to, co se opakovaně odehrává na evropské úrovni, může zpětně oslabovat a narušovat demokracii na národní úrovni. A toho bych se nechtěl dožít. Proto bojuji proti všemu, co ji narušuje, a dokonce to je jeden z důvodů, proč jsem v politice – mám obavy z ohrožení demokracie.
Pojďme na domácí půdu. Jak ODS vidí roli církví ve společnosti, jaký model soužití zastává – odluku, či kooperaci? Zmíním v této souvislosti příslovečnou větu Václava Klause z devadesátých let, že církve jsou něco jako spolek zahrádkářů. Jaký je váš názor?
Tato otázka není úplně jednoduchá, protože v každé společnosti v důsledku historického vývoje je formální postavení církví trochu odlišné – a až tak moc na tom nezáleží. Dokonce uspořádání vlastnických poměrů církevního majetku může být na území jednoho státu odlišné podle daných historických tradic, například v Itálii. Jsem přesvědčen, že pro země, jako je Česká republika, která se vyznačuje jedním z nejvyšších stupňů sekularizace a ateizace ze všech zemí světa, je správný model odluky církve od státu. A to jak pro stát, tak pro církve. Je třeba si uvědomit, že to, co vidíme v České republice ve vztahu k náboženství, je trochu výjimka. Napsal jsem knihu s názvem Laboratoř sekularizace, v níž předvídám, že to, co se děje tady, se bude dít i v jiných evropských zemích, kde to zatím brzdí historické a kontinuální procesy a vazby společnosti na církev, které u nás nejsou, byly narušeny. Proto u nás tyto procesy jsou tak rychlé a extrémní – jsme srovnatelní jenom s Estonskem nebo s východními oblastmi Německa. Ale jinde ve světě jsme naopak svědky – a někteří sociologové jako Gilles Kepel to předvídali již před mnoha lety – rozšiřování náboženství, posilování náboženství a dokonce růst jeho významu pro politiku a společnost. Bohužel jsme toho svědky i Evropě, ale ne ve vztahu ke křesťanství a našim tradicím, ale ve vztahu k islámu a k muslimům, kteří jsou již občany evropských zemí. Situace je v různých zemích různá, ale pro Českou republiku považuji princip odluky církve od státu za správný. A teď se vrátím k větě, kterou jste zmínil. V zemích, jako je Česká republika, jsou opravdu církve – z mnoha důvodů – zájmovými skupinami. Ale pozor: Ne jako svaz zahrádkářů, ne jako třeba myslivci, ale jsou to zájmové skupiny sui generis, které mají specifické postavení, specifickou úlohu, a podle toho s nimi také stát jedná. Na zájmové skupině nevidím nic negativního. Ale přiznávám, že je to postoj politologa a člověka, který o otázce vztahů státu a církve mnoho přečetl a mnoho napsal. Nechci, aby to od politika vyznělo nepatřičně, ale považuji za správné, že jsme v České republice dospěli k odluce církve od státu.
Jak si tedy v rámci odluky představujete financování sociálních služeb, charit, diakonií, církevního školství atd.? Dívá se na to ODS jinak než současná vláda, kdy státní a krajská zařízení jsou preferována před církevními?
Vidím to diametrálně odlišně než současná vláda. Začnu církevními školami, protože jsem byl ministrem školství. Dnes je to tak, že když provozujete církevní školu, tak dostáváte 100% státního příspěvku – stejně jako veřejná škola, zatímco soukromá škola dostává 60-90%, podle kvality. Objevuje se legitimní úvaha, že ve chvíli, kdy církve nebudou financovány státem, dojde fakticky k ekonomické odluce a církevní školy spadnou do stejného režimu jako školy soukromé. Tato úvaha je naprosto správná, ale – a to je velký rozdíl oproti socialistům a jim podobným – pokud soukromý vlastník školy nebo církev dělá stejnou službu jako veřejná nebo státní škola, tak má mít také stejné peníze od státu. Toto se týká vzdělávání do úrovně střední školy – vysoká škola je jiná otázka. Příspěvek státu bych tedy naopak navýšil na 100% všem soukromým a církevním subjektům, pokud konají stejnou službu jako veřejná škola. To je naprosto oprávněné. Tím se dostávám i k otázce charit a diakonií. Máme zprávy například z Ústeckého kraje, kdy najednou vlivem koalice socialistů s komunisty – a scestné socialistické a komunistické představy, že církev je něco špatného – vidíme, že tyto služby jsou finančně znevýhodněny. Krajské instituce a ty, které se líbí vedení kraje, mají dostatek peněz, a za stejný či lepší výkon se charity, diakonie a spolky dostávají do finančních problémů. To je nepřijatelné. I tady musí platit stejný princip: Pokud stát chce po někom nějakou službu, tak ji má platit stejně. A je od státu a samospráv hloupé a nepochopitelné, že ti, kdo z ideových důvodů, z přesvědčení a často dobrovolně něco dělají, jsou diskriminováni. K tomu není žádný důvod. Ale i tak jsou tyto instituce znevýhodněny. Když má kraj svoje zařízení, tak mu zaplatí budovy, investice a pak ještě provoz. A v případě církevních či občanských aktivit jde jen o peníze na výkon dané služby – a vše ostatní si ti lidé zařídí sami. Státu se to přitom mnohonásobně vyplatí. Jenom to nechce mít na očích ideologické klapky a myslet si, že když je něco soukromé či církevní, tak je to podezřelé. Bohužel jsme svědky toho, že takto uvažuje současná politická levicová elita, která je u moci jak na celostátní úrovni, tak v krajích. Proto se mi na vaši otázku odpovídá velmi jednoduše: Ano, máme úplně jiný názor než sociální demokracie.
Druhou část rozhovoru, která se bude týkat zejména církevně-společenských a náboženských témat, přineseme ve čtvrtek.
