Debata o tom, zda by se v církvi měly zavést konkrétní lhůty pro vykonávání církevních úřadů, které vzbudil článek Martina Vaňáče, ukazuje některá nepochopení, která se objevují u jistého typu věřících. Nejde přitom jen o vztah k církevním úřadům, ale o zdravý postoj k autoritám jako takový.
Z debaty je značně cítit odpor vůči demokracii, ke kterému mají někteří křesťané sklony. V katolické církvi je to znát třeba příklonem k různým formám autoritativních režimů od frankistického Španělska po Latinskou Ameriku. Nemusíme ani chodit tak daleko, někdejší trnavský arcibiskup Ján Sokol proslul oslavou vlády prezidenta Tisa na Slovensku a v roce 2006 prohlásil: „Ja si vážim pána prezidenta Tisu a veľmi vážim, lebo sa pamätám ako dieťa. My sme boli veľmi chudobní, a keď on bol, sme boli teda na úrovni. (...) Tu bol blahobyt. Nič nám tu nechýbalo, pritom bola vojna.“
Demokracie a různé její prvky, jako jsou například volby, kontrola moci a svoboda slova se mnoha lidem nelíbí, protože jim připadají málo vznešené, sekulární, neúčinné. Nic z toho není pravda, je to jen povrchní dojem, který plyne z toho, že v demokracii jsou prostě chyby více vidět, zatímco režimy hrající si různým způsobem na posvátnost těží z toho, že o pochybeních se neví, nebo se o nich nesmí mluvit.
Argument, kam demokracie dovedla národy ve 20. století, které bylo stoletím masových vražd a dvou světových válek (který také v debatě o dočasnosti církevních funkcí zazněl), je zavádějící. Předně obě světové války vyvolaly nedemokratické síly. Demokracie prokázala slabost v tom, že tomu nedokázala zabránit. Stejně tak ale válkám nedokázaly zabránit ani autoritativní monarchie, ani silně centralizovaná církev, která tehdy měla větší společenský vliv, než má dnes.
Ostatně nejde o demokracii, což si lidé někdy neuvědomují, jde o liberální společnost. Liberální společnost dává lidem svobodu, demokracie je jen nástroj, který může selhat, když existují demokratické struktury, ale chybí demokraté. V Íránu mají také volby, u kterých se předem neví, kdo bude zvolen. Jen ta společnost sama není liberální, protože není svobodná a konečné slovo mají nikým nevolení duchovní. Podle toho to tam také vypadá. Je jedno, jestli budou biskupové řídit diecéze doživotně, nebo jen několik let. Problém je v tom, jak to budou dělat, ale to je už jiné téma.
Touha a úzkosti
Psychologicky můžeme vysvětlit odpor ke změnám úzkostí a otřesením domnělých jistot. Upínání se k vnějším formám zakrývá slabost vnitřního přesvědčení, asi jako když se žárlivý partner dožaduje nových a nových důkazů věrnosti, které ovšem není možné nikdy zcela přesvědčivě podat. Proto také touha po tom, aby biskupové byli v úřadu doživotně, je především touhou po domněle zlatých dobách, kdy všechno v církvi kvetlo.
Je pravděpodobné, že v mnoha laicích, především u mužů, dříme jakýsi klerikální sen. Sami do semináře z nějakého důvodu nešli, ale představují si, jaké by to bylo usednout na biskupský trůn a už na něm sedět do skonání věků, tedy do skonu sešlostí věkem. Protože se jim to nemůže nikdy podařit, aspoň pod trůny sedí a sluní se v záři hierarchického slunce. Když si člověk nepřipadá sám o sobě moc významný (což také nikdo skutečně není), je třeba se přidat na správnou stranu. Tak jako diktatury seberou všelijaké bezvýznamné mužiky z ulice a dají jim uniformy a pocit významu, tak i tady má prosťáček pocit, že se účastní velkých dějin a dokonce dějin spásy, když políbil biskupův prsten, nesl nebesa a spílal se sobě podobnými modernistům, což jsou dnes kromě nich skoro všichni. Pocit významu je tak něčím odvozeným od idolu, modly, postavy, kterou je třeba vybavit přemrštěnými atributy, ať už jde o oděv, tituly nebo pravomoci.
Problém symbolů
Při praktických debatách se často špatně chápou některé pojmy, které jsou metaforické. Když se třeba řekne, že biskup je otec, je to míněno jako obraz, to znamená, že má některé rysy otce ve své službě, ale jinak samozřejmě otcem není. Stejně tak, když se řekne, že všichni křesťané jsou bratři a sestry neznamená, že se mohu ke komukoli vloudit do domu a dožadovat se práv, jaká mají pokrevní bratři a sestry. Paní, co chodí stejně jako já do kostela, je jistě sestrou v obrazném slova smyslu, ale když umře, nemohu přece přijít a právně se dožadovat podílu na dědictví, když jsem přece její bratr a ona byla bezdětná. Po smrti biskupa se také neseběhnou věřící a neptají se, kam zmizely zlaté prsteny, protože jako pozůstalí synové a dcery na ně mají nárok.
Míchat dohromady spiritualitu a právo nedělá dobrotu. Otázka výkonu funkce je ještě něco jiného než duchovní otcovství. Kdyby tomu tak nebylo, museli bychom novému biskupovi zabránit vykonávat úřad s odvoláním na to, že otec je přece jen jeden a nikdo ho nemůže nahradit. Snad je z toho jasné, jak slabé je argumentačně použít obraznou mluvu, když jde o konkrétní záležitosti. Pozemské záležitosti mají svou autonomii a je třeba ji respektovat, protože jinak nic nebude fungovat.
K symbolům patří i to, že mají více významů. To se týká i otcovství. Ke vztahu rodič – dítě patří nejen péče, ale také to, že od této péče se dítě jednou osvobodí. K tomu nedojde smrtí rodiče, ale tím, že dítě dozraje a přestane být dítětem. Tím se nechce – když to přeneseme do církevní oblasti – říci, že se křesťan jednoho dne osvobodí od svého biskupa (proč by taky měl, není přece vůči němu nesvobodný), ale že není třeba lpět na tom, aby diecézní či jinou církevní administrativu dělal pořád ten samý člověk. Pokud jde o duchovní stránku věci, ta není nijak narušena.
Více pracujících důchodců - biskupů
Pro emeritní biskupy je práce dost. Právě spojení zkušenosti a autority s „volnýma rukama“, což dává zbavení břemene každodenní správy, by poskytlo možnost využít takové lidi k novým službám. Žijeme v misijních oblastech, nikdo by jim neměl bránit stát se novými misionáři.
Bývali hodnostáři, kteří odešli po dovršení příslušného věku a jejich autoritě to nijak neuškodilo, třeba kardinál Francois Marty a další. V jistém slova smyslu by se dalo říci, že naopak více emeritních biskupů by mohlo církvi prospět.
Možná se dočkáme toho, že i emeritních papežů bude více než jeden. Pro některé lidi to bude léčba šokem, ale takový už je život.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Jan Jandourek je sociolog, publicista a starokatolický kněz.