Seznamka
Prior komunity v Taizé Alois Löser
Autor: Wikipedia.org / Sabine Leutenegger / Creative Commons
Bratr Alois (*1954) je převorem ekumenické komunity z Taizé ve francouzském Burgundsku. Jeho rodiče pocházeli z oblasti Sudet v bývalém Československu, odkud byli po druhé světové válce odsunuti a on vyrostl v německém Stuttgartu. V roce 1974 vstoupil do komunity Taizé, kde od té doby žije. Během 70. a 80. let minulého století podnikal četné cesty do zemí východní a střední Evropy. Několikrát navštívil i ČSSR. V roce 2005 se stal nástupcem bratra Rogera, zakladatelem komunity v Taizé. Bratr Alois je aktivní hudebník, složil několik kánonů z Taizé. V letošním roce si tamní ekumenická komunita připomíná dvě velká výročí – 100 let od narození svého zakladatele, bratra Rogera, a 75 let od založení komunity v roce 1940.
Komunita v Taizé letos slaví sto let od narození svého zakladatele, bratra Rogera. Od jeho násilné smrti v Taizé v létě 2005 navíc uplynulo 10 let. Jak na něj vzpomínáte?
Postrádáme ho. Byl pro nás klíčový. Tak vnímavý a tvořivý člověk. Násilná smrt bratra Rogera nás všechny silně zasáhla, ale bolest postupně odchází. Po 10 letech od jeho smrti jako bychom ještě jasněji viděli neuvěřitelnou vytrvalost, odvahu a urputnost bratra Rogera v tom, co si předsevzal. On prostě věřil, že se zdánlivě nemožné může stát skutečností.
Přišel sem, na kopec v Taizé ve věku 25 let a byl rozhodnutý založit komunitu. Začal spolu s ostatními bratřími reálně žít smíření mezi křesťany různých vyznání. Postupně taky přizpůsobovali liturgii a modlitby potřebám mladých lidí, kteří přijížděli v čím dál větším počtu. Náš dnešní život pořád stojí na těchto neuvěřitelně pevných základech.
Co konkrétně z dědictví bratra Rogera je pro vás aktuální i dnes?
Především význam smíření mezi křesťany. Nikdy není u konce, nikdy není úplné, dokonce ani uvnitř každé z církví. Různorodost je darem od Boha, ale neměla by nám překážet ve snaze o jednotu. Druhou důležitou věcí je blízkost chudým lidem. Na ni kladl bratr Roger velký důraz. Zatřetí je to naslouchání. Každý večer po modlitbě v Taizé zůstáváme v chrámu a jsme k dispozici těm, kteří se nám chtějí svěřit s otázkou, pochybností, radostí. Přestože jsou to často spontánní a radostná setkání, jsou v nich i bolest a zmatek. Mladí lidé potřebují někoho, kdo jim naslouchá. Bratr Roger to vycítil už dávno.
Během nedávného pražského setkání Taizé jste se po 25 letech vrátili do české metropole. Dají se ta dvě setkání (v roce 1990 a 2014) nějak srovnat?
Když se v Praze konalo v roce 1990 setkání poprvé, probíhaly v Československu dramatické politické a sociální změny. Rok po nezapomenutelné sametové revoluci panoval v zemi pořád zvláštní pocit svobody, ve kterém hranice nehrály velkou roli a davy mladých lidí ze západní Evropy byly konkrétním potvrzením naděje do budoucna.
Vzpomínka na tohle velké uvolnění je důležitá i dnes, kdy prožíváme řadu napětí. Vraceli jsme se k ní během přípravy na loňské setkání v Praze. Někdo z místních to velmi trefně popsal: “Před 25 lety přišlo setkání v pravý čas. Mohli jsme se s ostatními podělit o radost ze znovunabyté svobody. Dnes jsme trochu unavení a potřebujeme se k této radosti vrátit. Takže nové setkání přišlo zase ve správný čas.” Je jasné, že od roku 1990 se hodně věcí změnilo. Je složitější posilovat důvěru v Evropu a ve věci, které nás spojují. O to víc se ale snažíme mladé lidi na téhle pouti důvěry povzbuzovat.
Co se zůstalo jako poselství nejnovějšího pražského setkání?
Myslím, že je to apel ke smíření mezi různými křesťanskými společenstvími. K tomu, abychom byli vůči světu kolem věrohodní. Měli bychom se ptát: jak dokážeme skloubit snahu o jednotu s respektem k různosti? Nepřišel už čas, aby nás víc a viditelněji spojovala jednota společného křtu, tedy něco, co v Kristu sjednocuje všechna křesťanská vyznání? Nepřišel už čas, aby našly tyto církve společnou střechu dříve, než dokončí všechny teologické disputace? Do přípravy pražského setkání se aktivně zapojily všechny církve – protestantská, katolická i pravoslavná. Tohle společné úsilí mě velmi silně oslovilo.
Stalo se v Praze během setkání naopak něco, co vás překvapilo?
Spíš zasáhlo. Například společná modlitba křešťanů všech vyznání v chrámu sv. Víta byla nezapomenutelná. Velmi silné byly i momenty, kdy bratři, kteří připravovali setkání několik měsíců dopředu, mluvili o tom, jak silně je v pamětích lidí ještě první setkání Taizé z roku 1990.
Mně osobně je Česko velmi blízké. Navštívil jsem ho za totality několikrát ještě jako dobrovolník, před samotným vstupem do komunity Taizé. Bylo proto velmi krásné sejít se s některými starými přáteli. Třeba s pastorem Alfrédem Kocábem, prvním Čechem, který dorazil do Taizé se svou ženou Darjou v roce 1967. Komunistický režim mu dlouho zakazoval vykonávat duchovní činnost.
Druhé silné setkání byla naše společná návštěva s bratry u rodiny Kaplanových, odpoledne po samotném konci pražského setkání. Připravili si pro nás několik zpěvů, takže jsme se pak v Taizé učili českou koledu. V jejich pražském domě byla skvělá atmosféra. Byla to taky jedinečná příležitost poděkovat za toto dlouholeté přátelství a připomenout památku tolika českých a slovenských svědků víry, kteří usilovali o svobodu.
Jaký dojem jste měl po setkání v Praze z úrovně zdejší ekumenické spolupráce?
Když jsme v prosinci 2013 ohlašovali ve štrasburské katedrále, že další setkání Taizé bude v Praze, byli u toho osobně kardinál Dominik Duka i Daniel Fajfr, předseda české Ekumenické rady církví. Už tento moment byl potvrzením dobrých bratrských vztahů mezi českými církvemi.
Naši bratři mi taky vyprávěli, jak silná byla ekumenická bohuslužba v klášteře na Bílé hoře v listopadu 2014. Poprvé se jí aktivně zúčastnili křesťané všech vyznání. Na místě, poznamenaném tragickou historickou událostí, která silně poznamenala jednotu křesťanů v českých zemích.
V neposlední řadě si letos připomínáme život Mistra Jana Husa. Odpovědnost za rozdělení církve v 15. století nese určitě více stran, ale jeho osobnost i integrita nás vedou k prosbě o odpuštění a jednotu. Velmi mě potěšila zpráva, že papež František přijal nedávno českou ekumenickou delegaci a vzdal hold Husově památce.
Existují i přesto některé konkrétní ekumenické snahy, které by podle vás české křesťanské církve mohly víc rozvinout?
Jak už jsem řekl během modliteb na pražském setkání, křesťané jsou v českých zemích menšinou. Podobně jako je tomu v řadě dalších evropských zemí. Stejně na tom byli i první křesťané. Můžou ale zároveň být “solí země”. Neusilovat o moc, nevnucovat okolí násilně svůj pohled, ale být zdrojem naděje, pokoje a přispívat k sociální spravedlnosti v místech, kde žijí.
Nedávno jste navštívil s dalšími bratry Moskvu a Kyjev, které jsou ve velkém a emotivním konfliktu kvůli dění na Ukrajině. S jakými dojmy jste se z cesty vrátili?
Do Taizé nebo na evropská setkání mládeže přijíždí každý rok hodně mladých lidí z Ukrajiny, Běloruska a Ruska. Potřebují mít možnost se setkat a poslouchat se navzájem. Proto jsem taky na setkání v Praze oznámil naši pouť do těchto tří zemí během pravoslavných Velikonoc. Chtěli jsme navštívit tamní křesťany všech vyznání, modlit se s nimi a slavit s nimi tajemství Vzkříšení. Zvláštním důvodem k této návštěvě byl i konflikt na východní Ukrajině.
Během moskevské návštěvy, na pravoslavný Velký pátek, jsme navštívili vesnici, kde byl v září 1990 zavražděn otec Alexandr Meň. Pro mě, pro ostatní bratry i pro přibližně 100 mladých lidí, kteří jeli s námi, to byl velmi silný zážitek. Stejně jako samotné Velikonoce v Moskvě.
O několik dní později jsme se v Kyjevě modlili v kostelích a navštívili taky Majdan nezávislosti. Mladá pravoslavná žena, která se účastnila tamních demonstrací a jejíž přítel zemřel během masakru na Majdanu, nás doprovázela a ukázala nám klíčová místa. Šli jsme mlčky Instytutskou ulicí, na které zemřela většina obětí a podél níž jsou nyní vystavené fotografie všech obětí. Nahoře u ústí ulice jsme se pak u malé dřevěné kapličky pomodlili a zapálili svíce. V dalších dnech jsme byli na řadě jiných míst, v centrech pro uprchlíky z východu země nebo v nemocnicích, kde leží zranění vojáci z fronty.
Situace na Ukrajině je velmi dramatická a taky emocionálně vypjatá. Představitelé ukrajinské řeckokatolické církve v poslední době opakovaně vyzývají Vatikán, aby k tamní krizi zaujal jasnější stanovisko. Tedy aby uznal ruskou okupaci ukrajinského území a byl ve svých postojích zřetelnější. Je to výzva i pro vás? Jak kloubíte snahu o usmíření s pravdivostí vůči realitě na místě? Důvěra jedné nebo druhé strany konfliktu může být velmi křehká...
Ano, zvlášť v době, kdy stále probíhá válka a panuje násilí. Snažili jsme se všem našim přátelům sdělit, že na obou stranách jsou lidé, kteří usilují o mír. Nejsme ti, kteří můžou konflikt vyřešit, ale můžeme podpořit na obou soupeřících stranách ty, kteří o mír usilují. Můžeme se, často mlčky, modlit o smíření a mír v tomto regionu.
Jistě, ale je jasné, že viditelnější solidarita s obětmi na ukrajinské straně vám může zavírat dveře do Moskvy.
Nemyslím si to. My v tom konfliktu skutečně nehrajeme žádnou diplomatickou nebo politickou roli. Jsme malá ekumenická komunita s mnoha přáteli po celém světě, včetně Ukrajiny a Ruska. Naším úkolem je umožnit setkání, prohloubit přátelské vazby mezi oběma stranami. O to samé jsme se pokoušeli během konfliktu na Balkáně v devadesátých letech minulého století. Pro mladé Srby i Chorvaty byla v té době důležitá možnost setkání a dialogu během společné návštěvy Taizé.
Situace v Rusku je ale kvůli mezinárodnímu napětí čím dál složitější. Objevuje se tam čím dál víc hlasů, které volají po větším odstupu a izolaci od Evropy. Nebojíte se tohoto trendu?
V Taizé jsme byli vždy velmi vděční za návštěvy ruských pravoslavných, zvlášť s ohledem na to, čím prošli během nedávných 70 let komunistické totality v Rusku. Tuto otevřenost si chceme udržet. Jde velmi často o velmi pokorné lidi, kteří si navzdory obrovskému tlaku udrželi víru. Babičky tajně křtící vlastní vnuky. Ano, od tohoto pronásledování už uplynul nějaký čas, ale tato minulost – velmi odlišná od té naší – hraje mezi ruskými pravoslavnými pořád silnou roli. Komunita z Taizé jim chce být nablízku a sdílet s nimi jejich duchovní i liturgické bohatství. Zároveň každá církev, včetně ruské pravoslavné, musí hledat způsob, jak přesvědčivě žít víru v dramaticky se měnícím světě.
Co konkrétního tedy směrem na Východ plánujete v nejbližších měsících?
V červnu jsme v Taizé přivítali osm dětí z Ukrajiny ve věku od 8 do 14 let. Jejich rodiny musely opustit luhanský a doněcký region Ukrajiny a žijí dnes v okolí Kyjeva. Zůstaly s námi tři týdny. Bylo to velmi krásné setkání, obdivovali jsme jejich schopnost přizpůsobit se novým, nečekaným podmínkám. Na závěr pobytu nám připravily malý ukrajinský koncert. Bylo to opravdu dojemné.
Během léta budeme dál přijímat mladé z Východu. Nemůžeme dělat moc, ale chceme zároveň udělat všechno, co je v našich silách. Možná je naším zvláštním poslání překračovat bariéry i hranice a usilovat o jednotu mezi velmi odlišnými lidmi.
Autor je redaktorem České televize.
