Seznamka
Kubánská vlajka
Autor: Flickr.com / Stefano Liboni / Creative commons
Až papež František 19. září dorazí na Kubu, bude se ze všeho nejvíc mluvit o otevírání ostrova světu, případně o komplikovaných leč zlepšujících se vztazích „jeho“ katolické církve s kubánským režimem. Nefalšované náboženské obrození, jež ostrovní stát prožívá v souvislosti s již více než dvacet let trvajícím procesem uvolňování ateistického charakteru režimu, se však zdaleka nejvíc neprojevuje v katolické církvi. Skutečně dynamickou složkou kubánské společnosti jsou dnes její protestanti, především pak z letničních hnutí, kteří i bez vlivu papežů dávají svou přítomnost stále víc najevo.
Na začátek je třeba podotknout, že kvůli nedemokratickému a uzavřenému kubánskému zřízení nám chybí dlouhodobý výzkum v oblasti náboženských trendů na ostrově a musíme se spoléhat na odhady vědců, případně na statistiky jednotlivých náboženských skupin, jež počty svých příslušníků rády nadsazují. Kromě toho máme k dispozici alespoň odhady vedlejších produktů náboženských trendů, například počtů církví a náboženských hnutí v zemi působících, případně jejich chrámů a modlitebních domů. Velmi nedávno však proběhl unikátní průzkum společností Univision Noticias a Fusion, jenž nám umožňuje nahlédnout do současné situace, navíc bez obav ze zkreslování ze strany církví samotných či režimu. Z něj sice vyplynulo, že 82 % Kubánců vnímá pozitivně papeže Františka a celých 68 % katolickou církev jako instituci, přímo za katolíka se však označuje pouhých 27 % respondentů. 2 % se řadí k tradičním protestantským denominacím a celých 5 % k evangelikálnímu směru protestantství – což by dohromady zhruba odpovídalo desetiprocentním odhadům většiny antropologů a sociologů náboženství. Co je ještě důležitější než celková statistika je však pravidelnost návštěvy náboženských obřadů, v níž nedávno zřejmě protestanti v celkovém součtu poprvé překonali katolíky.
Odhadovaných 7-10 % protestantů může ve srovnání s jinými zeměmi Latinské Ameriky vypadat nepřesvědčivě; v Brazílii jejich počet přesáhl dvacet procent, v některých zemích Střední Ameriky už se dokonce protestantské denominace vcelku blíží polovině obyvatelstva. Vzhledem k naprosto majoritně katolické minulosti a útlaku náboženství je to ovšem úctyhodný výkon, zejména když vezmeme v potaz, že na začátku revoluce byl počet kubánských protestantů někde okolo 0,6 % a do začátku 80. let se dokonce snížil na polovinu. Teprve od uvolnění náboženských poměrů na konci 80. let a především s pádem Sovětského svazu se začal jejich počet vracet na původní hodnoty a dokonce narůstat – s tím rozdílem, že dnes se oproti stavu před revolucí drtivá většina protestantů hlásí k evangelikálním, především letničním denominacím.
Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Creative commons
Také kubánští protestanti si prožili období útlaku po začátku revoluce: řada pastorů především původem ze zahraničí byla přinucená k emigraci nebo deportovaná, na základě zákona neměli možnost dostat se do komunistické strany nebo státní správy, měli ztížený přístup do škol a do zaměstnání. Přesto se protestanti nikdy nestali takovým cílem systematické likvidace jako katolíci. Zaprvé samozřejmě z toho důvodu, že jich bylo příliš málo, aby mohli výrazně ohrozit režim. A zadruhé, což bylo ještě důležitější, část protestantů s revolucí otevřeně sympatizovala – bylo to dáno odporem vůči dominantní a často velmi nevybíravé katolické církvi a sociálním prostředím, ve kterém protestanti působili; mezi nejchudšími Kubánci v zemědělských oblastech, na předměstí velkých měst a na chudém východě ostrova. K revolučním myšlenkám tak měli logicky blíž.
Zneužítí ekumenické rady a kolaborace
Fidelu Castrovi se podařilo tuto blízkost zneužít, když ovládl ekumenickou Kubánskou radu církví (Consejo de Iglesias de Cuba, CIC), zřízenou ještě před začátkem revoluce, a vytvořil z ní prodlouženou ruku své moci. Loajální části celého protestantského spektra, od tradičních baptistů a metodistů až po některá starší letniční hnutí, byla přetvořena v jediné oficiální a tolerované reprezentanty protestanství na Kubě s vlastním povoleným seminářem a dokonce pravidelným rozhlasovým programem. Za to zaplatila přijetím zastřešující „kubánskou teologii osvobození“ odvolávající se na Marxe, Engelse a Lenina a podobnost jejich myšlenek s Kristovými, což ostatně rád zdůrazňuje i Fidel Castro.
Do kolaborující CIC se však nesdružily všechny kubánské protestantské církve a v některých případech vedl vstup do Kubánské rady církví k vnitřnímu rozštěpení; právě od 80. let rychle rostoucí poslední vlna letničních církví zůstává mimo oficiální struktury, což umožňuje i lokální a nehierarchizovaný charakter jednotlivých společenství. Od pádu Sovětského svazu se míra kontroly nad CIC a vůbec náboženským prostředím postupně snižuje a dává větší prostor k pololegálnímu působení. Nové či v CIC nesdružené církve sice nemohou stavět vlastní chrámy, obvykle jsou však tolerovány jejich aktivity v domácích modlitebnách a v omezené míře i ve veřejném prostoru – například ve formě koncertů, pouličních kázání, výjimečně i shromážděních na stadionech a podobně. Neznamená to nicméně, že by se jich netýkaly občasné vlny zatýkání a útoků na náboženskou svobodu ze strany režimu, právě naopak: i v epoše relativní náboženské tolerance se kubánské orgány občas odhodlají k demolici modlitebny, případně k vystěhování či zatčení příliš otevřeně hovořícího pastora, jako se to stalo baptistickému kazateli Mario Felixi Lleonartovi loni v říjnu. Panují obavy, že režimní sbližování s katolickou církví může paradoxně negativně dopadnout na ostatní skupiny.
Fidel Castro, 1. Máj 2005 v Havaně
Autor: Wikipedia.org / Volker Heuttig / Wikimedia Commons
Kubánci přicházejí protestanství na chuť
Vše každopádně nasvědčuje tomu, že dlouhá léta nábožensky vlažní Kubánci přicházejí protestanství na chuť. Blízký je jim styl vycházející vstříc afrokubánské tradici s důrazem na lokální hudbu, zpěv a tanec. Přitahovat je může i silné morální poselství. „Žijeme ve společnosti, která ztratila svoje hodnoty,“ prohlásil pastor Yoel Guevara pro britský The Guardian. „Kristus jí je navrací.“ Klíčovou událostí pro formulaci této krize hodnot byla zatím nejtvrdší krize ekonomická v 90. letech, která otřásla důvěrou ve fungování systému. Ztrátu materiálních jistot se řada Kubánců poprvé pokoušela nahradit na poli spirituálním, přičemž protestantské církve představovaly novou, neozkoušenou alternativu. Ovšem často i přímou naději na materiální zlepšení – poslední vlna letničních církví (někdy zvaných jako novoletniční) mimo jiné operuje s teologií prosperity, dávající prostřednictvím víry (a patřičných donací) možnost být úspěšnější v osobním životě.
To může být klíčová výhoda v soupeření o věřící s úplně jinou spiritualitou, jež ve skutečnosti na ostrově poráží ostatní náboženství na hlavu. Synkretická santería (česky také santérie), původem náboženství otroků dovezených z východu Afriky, je dnes praktikovaná až osmdesáti procenty všech Kubánců. Nejde jen o teologii prosperity – také zázraky a léčení prostřednictvím víry přítomné v nových letničních církvích mohou přímo konkurovat výměnnému pojetí v santeríi, kde se božstvům (orišům) přinášejí oběti v očekávání patřičného výsledku.
Co by mohlo mít v materialistické, půl století komunismem vychovávané společnosti větší úspěch?
Autor je doktorand antropologie náboženství. V současnosti pobývá a studuje v brazilském Sao Paulu.
