Peřiny a chléb

Obálka knihy z nakladatelství Torst
Autor: www.kosmas.cz

O době tak zvané normalizace bylo napsáno už mnoho a někdy se nám může zdát, že všechno podstatné už bylo řečeno. Navíc mnohé osobní zkušenosti mohou být nesdělitelné. I já jsem zastávala toto přesvědčení. Marně jsem se totiž snažila vysvětlit svému potomkovi, že studium na vysoké škole je hodnota, které je třeba si vážit. Jen bez většího zájmu potřásal hlavou, když jsem vylovila ze svého archivu zažloutlý dopis obsahující neprůstřelnou frázi o “nevyhovění podmínkám” a navíc ještě nic neříkající ujištění o “komplexním zvážení všech okolností”.

Nápadu na sepsání svých vzpomínek jsem se už dávno vzdala. Hrála v tom roli i určitá únava z celého množství přečtených svědectví, v jádru variace na jediné téma. Všechny ty příběhy se sobě více či méně podobají.

Mohlo by se zdát, že už není možné sdělit něco nového. Faktograficky možná opravdu ne. Avšak literární debut Romany Křenkové Peřiny a chléb zřetelně vybočuje z řady obvyklých svědectví, a to nejen stupněm své autenticity, ale i existenciálním rozměrem. Autorka vládne jazykem a vypravěčským uměním, čímž své čtenáře přímo vtahuje proti proudu času do období zvaného normalizace a vede ho k zamyšlení, které tuto epochu přesahuje. Pozorný čtenář si musí klást otázky o smyslu samotného lidského bytí. Předznamenáním celého díla je první kapitola: šestileté dítě poprvé v životě pocítí strach z nicoty, z nepředstavitelného nebytí. S hrůzou poslouchá tatínkovo sdělení, že Slunce jednou zhasne a naše Země prostě zanikne a nebude nic.

Sluneční soustava ovšem zanikne až za miliardy let. Naproti tomu lidské hodnoty se mohou vytratit zcela nečekaně. A právě s touto nicotou je autorka konfrontována v dalších létech. Právě v době, kdy mladý člověk hledá svou identitu, se pro dospívající dívku všechno změnilo. Období po roce 1968 nebylo příznivé pro hledání sama sebe a svého místa ve světě. Dívka zvaná Julie ztratila svou prvotní jistotu už rozvodem rodičů a brzy na to přišel otřes osmašedesátého roku. A pak už nastoupila „nenormální normalizace“, což je název třetí kapitoly.

Snad nikdo nemůže pochybovat o tom, že popírání holokaustu má být trestné. Jenomže odsouzeníhodné je i popírání normalizace. Je to sice subtilnější problém, ale ve svých důsledcích se dostává na stejnou úroveň: jak nás čas unáší dál a dál od minulosti, zapomínáme a retrospektivně můžeme vidět vše jinak. Že ono to nebylo až tak moc zlé. Kdo nezlobil, měl se dobře a mohl si žít svůj obyčejný život. Název knihy Peřiny a chléb může evokovat dvě pojetí našich jistot. Základem je to, co nikdo nepopírá: pokud máme kam složit hlavu a co jíst, máme šanci přežít všechny smršti a katastrofy. Ovšem v době Husákova bezčasí se bezpečí „peřin a chleba“, tedy domova, mnohdy přetavilo v něco jiného. Veřejný prostor se stal podezřelým a nebezpečným a vše se odehrávalo v nedobytné pevnosti soukromí. Autorka své čtenáře drsně vyvádí z iluzí o tomto soukromí, neboť režim svou vlezlostí si našel cestu až doprostřed lidských vztahů. Autenticky syrově uvádí na pravou míru obecnou představu o farním závětří, o harmonické rodině evangelického faráře. Mladé manželství je utloukáno frustrací – existenčními starostmi (mladá farářova žena nemůže sehnat kvalifikovanou práci), nedůvěrou spoluobčanů („oni jsou jiní“), očekáváním povolávacího rozkazu na dvouletou vojenskou službu a nakonec i obecnými absurditami tehdejší doby (týdny nefungující vodovod). Když mladému faráři vytečou nervy, dočká se odebrání státního souhlasu.

Tak zvaní normální lidé hájí klid svého domova jako nejvyšší hodnotu. Julie to poznává po zatčení svého muže, kdy si vychutná osamocenost, společenskou exkluzi, najednou je pro městečko neviditelná. A když se pokusí o zviditelnění, dočká se jen psího kousnutí. Hlídací pes je zde symbolem odmítnutí. Lidé jsou schopni až fyzického útoku, jen aby uhájili svůj klid.

Julie tedy opět ztrácí jistotu. A to ještě netuší, že přijde další dotek nicoty. Láska někdy nepřetrpí všechno. Vazba, soud a věznění vykonaly své. Manžel se z výkonu trestu vrátil jako zcela jiný člověk, se kterým už nelze najít společnou řeč. Mladé manželství, přes veškerou snahu, směřovalo k neodvratnému konci.

V kolotoči estébáckých výslechů, domovních prohlídek, nepřízni okolí, Julie se utíká do vzpomínek na svou babičku. Uvědomuje si odcházející babiččin svět. Všechno odnáší čas, nicméně zůstává babiččin odkaz: to, co je potřebné, jsou peřiny a chléb. Aby člověk měl co jíst a kde složit hlavu. Platí to i pro polistopadový vývoj, který není představován jako happy end.

Autorka mi svým stylem a viděním světa od prvních řádků velmi připomínala Franze Kafku. Nebyla jsem vůbec překvapená, když jsem dospěla ke kapitole, kdy se na něho odvolává a cítí se spřízněna s jeho smutným hrdinou povídky Proměna, Řehořem Samsou. V době, která láme charaktery a v orwellovském newspeaku vyprazdňuje základní pojmy, se osamělá mladá žena, nezakotvená ani v šedé zóně ani v disentu, stává pro tak řečené normální lidi obtížným hmyzem. A proto pozor na „popírání normalizace“. To zřejmě měla na mysli i Romana Křenková.