Seznamka
Šalamounův chrám, v současnosti největší církevní stavba Brazílie
Autor: Universal.org
Těžko říct, jak ta stavba působí na náhodného turistu. Je to obří aquapark? Poněkud nepovedená historická replika? Šalamounův chrám, jak se nazývá v současnosti největší církevní stavba Brazílie, která se nachází v São Paulu, totiž určitě nevypadá jako jakýkoli křesťanský svatostánek. A upřímně řečeno ani jako synagoga, i když k ní má blízko – pokud totiž onen náhodný turista přijde ve správný čas (a dostatečně slušně oblečen, jinak není vpuštěn dovnitř), může se stát, že uvnitř spatří důstojně vypadajícího muže s dlouhým plnovousem, jarmulkou na temeni hlavy a talitem přehozeným přes ramena. Není to ovšem rabín, jak by se mohlo zdát, ale samozvaný biskup Edir Macedo z Univerzální církve království Božího (Igreja Universal do Reino de Deus; IURD), jedné z největších letničních církví Brazílie.
Macedo se v posledních několika letech spíše než do role hlavy protestantské církve stylizuje jako židovský velekněz z biblických časů. Do chrámů IURD nechal hromadně rozmístit sedmiramenné svícny a ozdobil je dalšími typicky židovskými symboly, jako je Davidova hvězda nebo citáty z Tóry přímo v hebrejštině. V některých modlitebnách je možné najít i roh šofar a kopie archy úmluvy. V roce 2007 dokonce duchovní vůdce IURD inicioval celonárodní kampaň s prodejem mezuzy, drobné schránky obsahující pergamen s pasážemi z Tóry, která se umisťuje na rám dveří v židovských domech. Vrcholem je ovšem samotná stavba „Šalamounova chrámu“, která má být přesnou kopií prvního jeruzalemského chrámu zničeného v době babylonského zajetí. Je to megalomanská budova postavená z kamenů dovezených přímo z Izraele, chlubící se prostorem pro nejméně deset tisíc věřících a rozlohou šestnácti fotbalových stadionů. Kromě samotné hlavní lodě je v ní 84 bytů pro biskupa Maceda, jeho rodinu a vysoce postavené členy církve nebo desítky místností pro biblickou výuku nejméně tisícovky dětí. To vše za cenu těžko uvěřitelných osmi miliard korun. Přestože se stále jedná o formálně křesťanský chrám, není v něm možné nalézt mnoho křesťanských symbolů – má totiž přesně odpovídat starozákonní stavbě, snad tedy s výjimkou klimatizace či třeba oněch luxusních bytů s vířivkou pro biskupa a jeho rodinu.
Megalomanská budova postavená z kamenů dovezených přímo z Izraele
Poté, co byl Šalamounův chrám slavnostně otevřen 13. července loňského roku, nenechala na sebe reakce ze strany „náboženské konkurence“ dlouho čekat. Téměř okamžitě promluvil například katolický biskup z Palmares Henrique Soares, který zesměšnil celý koncept Šalamounova chrámu: chrám takového názvu nejenže nikdy neexistoval, oba historické židovské chrámy byly navíc postaveny na Chrámové hoře a jejich přenesení do Brazílie nedává smysl. Smysl nemá ani celkový koncept židovského chrámu v křesťanské tradici a Macedova konstrukce podle Soarese jen dokazuje jeho diletantský přístup ke studiu bible. K celé záležitosti se překvapivě vyjádřilo jen nemnoho židovských organizací a reakcí byly spíše opatrné rozpaky. Kritiky se Univerzální církev dočkala jen ze strany několika ortodoxních rabínů, zděšených užíváním některých posvátných symbolů nebo varujících před možným zmatením věřících. Několik rabínů se naopak zúčastnilo inaugurační ceremonie a části komunity snad může imponovat, že dochází k tak velkému zviditelnění judaismu v Brazílii. Naopak ostře se ozvali představitelé některých dalších protestantských církví, například pastor Luiz César Nunes de Araújo z tradiční Křesťanské evangelické církve (Igreja Cristã Evangélica), autor článku s výmluvným názvem „Nebezpečí judaizace církve: Protestantské církve začínají přijímat židovské zvyky.“
Vnitřek Šalamounova chrámu Univerzální církve království Božího
Autor: Universal.org
Širší trend
Pastor Nunes svým článkem správně naznačuje, že případ IURD a jejího Šalamounova chrámu není v protestantském prostředí nijak ojedinělý – Edir Macedo pouze dotáhl k dokonalosti již mnoho let existující trend nejen v Brazílii. Židovské náboženské symboly a židovské tradice jsou stále populárnější součástí protestantských, především letničních církví – třeba deník The New York Times už v roce 2011 přinesl zajímavý článek o tom, jak se ketuba (malovaná svatební smlouva) stává běžnou součástí svatebních obřadů mezi americkými evangelikály. Řada dalších brazilských církví používá přinejmenším Davidovu hvězdu nebo sedmiramenný svícen a prakticky všechny organizují pravidelně cesty do Izraele.
Právě spojení s Izraelem nabízí jedno možné vysvětlení: řada dotyčných církví totiž navazuje na eschatologická hnutí z konce 19. a začátku 20. století a věří ve fyzický návrat Krista, pro nějž je důležité, aby nebyla Svatá země v rukou nevěřících; tato víra byla mimochodem rozšířená také v době křížových výprav. Udržení Státu Izrael je tak mnohdy vykládáno jako klíčová podmínka pro naplnění apokalypsy – od židů samotných se totiž očekává, že před koncem světa přijmou Krista jako mesiáše a vyhnou se tak zatracení. Tento pozitivní vztah k židovskému náboženství a rovněž k židovskému státu bezpochyby napomáhá transferu židovských vlivů přímo do křesťanských církví, které jsou tomu otevřené. Izrael s těmito církvemi udržuje velmi blízké spojení, což ostatně dokazují i pozitivní vyjádření jeho velvyslance v Brazílii na adresu Šalamounova chrámu. Mnozí badatelé jako profesorka Marta Francisca Topelová z Univerzity São Paulo (USP) však zdůrazňují, že by neměly být opomíjeny ani čistě estetické důvody tohoto příklonu, který často vychází od věřících samotných – právě inkorporace nádherných ketub je toho typickým příkladem. Výzdobou stěn židovskými symboly podle ní zase protestantské církve kompenzují tradičně strohé interiéry a vybavení náboženských prostor, aniž by se uchylovaly ke kritizované idolatrii.
Edir Macedo
Autor: Universal.org
Poněkud specifickou úlohu v rámci tohoto širšího trendu nakonec hrají brazilské letniční církve poslední vlny, tzv. novoletniční církve právě v čele s IURD. I když to nerady přiznávají, klíčovou součástí jejich historie počínající v 60. letech 20. století je náboženský synkretismus. Macedo a jeho předchůdci začali s využíváním rituálů a symbolů z afro-brazilské tradice, které úspěšně zařadili do podle jejich výkladu „čistého“ křesťanství, paradoxně se vymezujícího proti afro-brazilským církvím jako démonickým. IURD a další církve, například podobně mocná a populární Světová církev Boží moci, fakticky přejaly celý afro-brazilský panteon božstev, v jejich výkladu se ovšem jejich orišové stali démony zodpovědnými za různé konkrétní problémy v lidském životě a kariéře, které je nutné vymýtat. Do protestantství také prostřednictvím těchto církví vstoupily „magické“ praktiky ve stylu léčivého oleje a populárních ochranných amuletů.
Dalo by se tedy říct, že přejímání židovských tradic a symbolů a jejich přizpůsobení bombastickému charakteru nových letničních církví v Brazílii nijak nevybočuje z již zavedených praktik vyvěrajících ze samotné podstaty těchto církví. Jen těžko říct, co dalšího je po Šalamounově chrámu na řadě.
Autor je doktorand antropologie náboženství. V současnosti pobývá a studuje v brazilském Sao Paulu.
