Jak dál po rozvodu

Hana Farná
Autor: archiv autorky

Synoda o rodině se zabývá několika okruhy závažných otázek. Protože církev nezavírá oči před žádným problémem, ať už je sebevíce ožehavý, jak se vyjádřil sekretář synody arcibiskup Bruno Forte. Každý z diskutovaných okruhů by si zasloužil samostatnou úvahu. Zaměřím se jen na jeden z nich, a to na přístup k rozvedeným, kteří uzavřeli nové, už jen civilní manželství.

Biskupská synoda není orgán vyslovující usnesení a rozhodnutí. Biskupové se scházejí k diskusi o aktuálních otázkách, aby mohli papeži pomáhat svou radou ve směřování Petrovy loďky. Proto je jasné, že nemůžeme očekávat okamžité řešení, zázračné rozuzlení typu „deus ex machina“.

Manželství je svátost. Ne proto, že se uzavírá v kostele. Stojí totiž na Božím úradku. Bůh stvořil člověka jako muže a ženu, aby se navzájem doplňovali. Jak známo (nebo spíš i mnohým katolíkům neznámo), je platné i manželství dvou nepokřtěných. Bůh to tak chtěl. A proto: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj.“

Ježíšovo učení o manželství je ideál, o který je nutno usilovat. V Ježíšově době stejně jako dnes. Málokdy si uvědomujeme, že ani tehdy to nebyla samozřejmost. Ježíš přišel s novým pohledem na manželství a jeho učedníkům se to zdálo zrovna tak obtížné jako nám. Tento ideál totiž v praxi narušují dvě těžkosti. Za prvé: jde o dva lidi, kteří se musí shodnout. Což někdy není jednoduché, protože nejde o jednorázovou dohodu.  V každodenním soužití je nezbytné se domlouvat průběžně a neustále, reagovat na vzniklé situace. Za druhé: dali se dohromady dva lidé, čili dva hříšníci. Z toho plyne, že ideální projekt je realizovatelný, ovšem z nedokonalých součástí. V manželském slibu nepřijímám anděla z nebe, nýbrž člověka, kterému se také já odevzdávám jako člověk. A člověk je tvor nedokonalý a hříšný. Ve svatební den sice tohle všechno můžeme tušit, ale jsme plni odhodlání překonat všechny překážky. Ovšem v manželství nás čekají různé životní okolnosti – starosti s dětmi, finanční propady, ztráta zaměstnání, nemoc, ať už vlastní nebo dítěte, péče o staré rodiče a další změny, které se musí neustále řešit, akceptovat a vyrovnávat. Je lidské si začít jít na nervy. Záleží pak na osobnostní zralosti, ochotě se dohodnout a dobré vůli ke společnému řešení nastalých problémů. Je smutné, když tato ochota někomu chybí. Pak se manželské soužití může stát očistcem, ne-li přímo peklem na zemi.

Právě zde je mimořádný prostor pro zneužití křesťanství, citové vydírání zahalené do nevhodné spiritualizace: „je to tvůj kříž, musíš ho nést“ nebo, „obětuj své trápení Bohu“. Falešnou spiritualitou může být poznamenán i postoj k tomu, co se tak výstižně nazývá průšvih. Ten totiž může potkat každého a manželství tím nutně končit nemusí. Je ovšem nutné, aby se pro to rozhodli oba. A tak průšvih všech průšvihů je, když v manželství chce pokračovat jen jeden. Dále jsou situace, kdy manželské soužití prostě nemůže pokračovat – nedá se žít s partnerem propadlým alkoholu, automatům, drogám nebo s domácím násilníkem. Potom některé rady, bohužel udělované někdy i knězem ve zpovědnici, jako „brali jste se v kostele, musíte vydržet“, jsou mírně řečeno naprosto vedle. Mimochodem: na domácí násilí se často „neslyší“ ani v církvi. Obětí bývá většinou žena. Je nabádána k trpělivosti, varována před pohoršením a vyzývána k modlitbě a pokoře.

V kostce řečeno, v manželství jde o vztahy. Vyjádřil to už Antoine de Saint-Exupéry: „Máš odpovědnost za svou růži.“ Ježíšův ideál je věrnost a odpovědnost: to znamená usilovat o takový stav, aby nikoho ani nenapadlo se rozvádět. V reálném životě jsou ovšem situace, kdy rozvod představuje jediné možné řešení. Není to nic nového pod sluncem. Takzvaný rozvod od stolu a lože je povolený dávno. Ovšem jde jen o rozluku, manželství stále trvá a mohlo by být kdykoli obnoveno. Jenomže v životě se to stává málokdy. Ve většině případů ten, kdo rozvod inicioval, už nemá zájem se vrátit. Manželství je neodvratně rozvráceno. Je otázka, co dál.

Jak známo: „není dobře člověku samotnému“. To se nemění ani po krachu manželství, člověk je disponován pořád stejně. A neplatí to jen pro mladé lidi. Ani starší člověk, který má už dospělé děti a nebude zakládat novou rodinu, se v mnohých případech necítí na život v celibátu. Jenomže podle „litery zákona“ nemá o čem přemýšlet. Je prostě povinen zůstat sám. Otázka typu „co je ti milejší – Pán Ježíš nebo nějaký člověk“ je sice formálně nenapadnutelná, přesto není ničím jiným než citovým vydíráním nejhoršího kalibru. A když navíc přidá i poučování o ovládání sexuality, je to recept na veliký malér. Rozvedeným, kteří vstoupili do nového, už jen civilního manželství, nejde v první řadě o sex. Chtěli vztah a rodinný život.  Proto je zraňující a mravně neomluvitelné nazývat druhé manželství konkubinátem a veřejným cizoložstvím. Pokud se k tomu přidá i odmítnutí křtu dítěti narozenému v tomto novém svazku, je neštěstí hotovo. Málokdo totiž unese argumentaci: „Jak může vychovávat dítě ve víře ten, kdo podle ní nežije?“

Rozvedení a znovu sezdaní nemají přístup ke svátostem. Formálně se nejedná o exkomunikaci, ale tento stav může být tak někdy vnímán. Farní společenství totiž někdy není schopné tyto rodiny integrovat.  Podle slov Benedikta XVI. na Světovém dni rodin 2012 jsou ovšem jednoznačná: „…musí být přijímáni, aby neměli pocit, že jsou mimo, třebaže nemohou přijmout rozhřešení a eucharistii.“

Právě uvolnění cesty ke svátostem se stalo symbolem celého problému. Jakoby přístup ke svatému přijímání byl jakýmsi potvrzením „kvality“ účastníka bohoslužby. Proto někdy vidíme až křečovitou snahu, jak tuhle překážku obejít. Spousta energie se věnuje i snaze dosáhnout uznání neplatnosti prvního manželství. Je někdy až komické pozorovat, jaké argumenty je někdo schopný „najít“. Přitom je to zbytečné vynakládání energie, která by byla spíš potřebná pro život z víry v náročné a ztížené situaci. K tomu samozřejmě je nezbytná podpora společenství. Je nesmírně těžké žít svou víru v osamění.

Jsem toho názoru, že by bylo dobré pustit tyto naše bližní k některým službám. Koho by mohlo pohoršit druhé civilní manželství, varhaníka nebo lektora? A proč by takový člověk nemohl být svatebním svědkem nebo kmotrem, když vede řádný rodinný život? Na rozdíl například od domácího tyrana, který drží svou rodinu pohromadě jen falešnou spiritualitou.

Autorka je lékařka