Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Víra a nostalgie. Víra a její reflexe, kritické myšlení a rozvaha nad věcmi malými i velkými, mají svůj smysl jen díky času přicházejícímu z budoucnosti. Jen díky přítomnosti, v níž svým dílem napomáháme příchodu budoucího, mají věci dávno minulé naději nebýt zapomenuty. Hejdánkovské téma, nemyslíte? Nostalgie, to je zvláštní druh utrpení, návrat k bolesti. Je to iracionální touha trpět nenávratností minulého a toužit po něm skoro až k zemdlení. Nostalgie může být i životním programem, který z vás učiní lidi osmého, třináctého, devatenáctého století. Vyberte si.
Nostalgie je přísně ohraničená víra, že člověk kdysi, jednou a provždycky vyřešil zásadní otázky své existence i celého všehomíra. Že jim dal svůj řád, punc, pojmenoval je a uzavřel do desek normativního, napořád platného výkladu a jazyka. Nostalgie je chorobným steskem po ideálu, který sotva kdy opravdu existoval. Je to nemoc, která si nás chce zabavit pro sebe a tu a tam se jí to i podaří. Znám to. Je jen na nás, kolik jí ze sebe dáme k dispozici. Nostalgie duchovního charakteru je tak trochu koncem světa, který nyní, v 21. století, ne a nepřichází. Bůh je milostivý. Dává nám čas.
Viděli jste někdy v evangeliích nostalgického Ježíše? Pravda, na některých obrazech z konce 19. století mu malíři propůjčili ten dobře známý skelný pohled kuřáka opia, anebo tvář rytíře / krále, který bude středověk posouvat mečem tak dlouho, aby byl, od počátku až do příchodu Páně, stále – uprostřed. Ale nostalgický Kristus? Bývá smutný, vášnivý. Známe ho plného života i skleslého. Vidíme ho energicky jednat, i jen tiše procházejícího opodál. Ale nostalgický Bůh? A víra? Lze v lidských dějinách a životě nalézt něco anti-nostalgičtějšího? A modlitba, naše dýchání věčného?
Občas se v české církevní krajině objevuje žehrání na přítomnost, strach z budoucnosti a nostalgie po časech, nad kterými mávli rukou už naši pradědové. Iluze o zlatých letech našich předků vzaly za své. Teze o mravném venkovu a zpustlém městě, o Francii jako příkladu nového obrácení celého národa nebo o vysoké kulturnosti některých civilizací jsou tatam. Hmatatelné důkazy nelze obejít a živé dílo živých tvůrčích a myslících lidí teprve ne. Téměř zmizely tiáry, koruny, hermelínové pláště. Skoro není slyšet o pánech a poddaných, o služebnictvu v předklonu, o duchovních knížatech, o nichž kriticky psal už Bernhard Häring ve své knize Jde to i jinak. Pokud vám dnes dá někdo k líbání prsten nebo dokonce špičku boty, uvede vás tím spíš do rozpaků, neboť takové intimní vyznání lásky se už nevidí... A pokud si z vás chce někdo udělat robotníka, jenž nadto chodí večer dolévat olej do robotní lampy, máte alespoň nějakou šanci se soudně bránit. Možná nevyhrajete, ale za pokus to stojí. Doba institucionalizované nostalgie je pryč. Čas vyrovnaných řad uniforem, uniformního myšlení, nostalgických návratů a správy společnosti v poměru jeden pán ku zbytku ostatních pomalu pomíjí. Církev není výjimkou.
Mám rád svět Claudelův, Bergsonův, Psichariho, Renaudové, Maritainův, Jammesův, Gionův, Péguyho, Bernanose, D´Aurevillyho a mnoha dalších. Miluji ho, těším se jím, beru si z něj, ctím ho. Vím ale, že jako Francie žije svým nynějším životem, žije jím i země, která je mým domovem. Tvůrci, kterým se obdivuji, nebyli nostalgičtí. Ukazovali do budoucnosti, tvořili ji, dávali smysl přítomnosti a osmyslňovali věci dávno zapomenuté. Byli v hloubce toho slova moderní. V životě i práci tíhli spíš k dobrovolné skromnosti, k jednoduchosti, ke krajině, k tichu, ale nikdy nebyli nostalgičtí. Ani jejich následovníci nemohou být jiní, pokud chtějí, aby se jejich slovům naslouchalo.
Když se dovídám o všelijakých církevních synodách a shromážděních, na nichž se zjevuje poněkud zvetšelý duch kardinála Richelieu (pan vévoda promine), říkám si, že nostalgie zas jednou vyhrála nad koinónií. Touha po kolektivním ústupu do minulosti předčila možnou radost z toho být na světě alespoň párkrát za život užitečný. Snad se už docela zapomnělo, nebo vůbec nevzpomnělo, že i u takových shromáždění může být vprostřed sám Bůh. Bůh, který není nostalgický, protože sám moc dobře ví, co je to utrpení, co je to láska, co je to bratrství, co je to služba a co je to věčnost. Nostalgie je potvora. Jak si vám přisedne za krk, běháte kafkovsky po ulicích a nevíte, co s ní. Jediným možným lékem je snaha žít v přítomnosti, neboť právě v ní, řečeno se Charlesem Péguy, se vstupuje do ráje.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
