Jestliže je cílem teroristů rozsévat strach a nutit lidi ke změně jejich každodenních rutin, pak by naší reakcí na násilné činy v naší blízkosti neměly být vystrašené akce, které se snaží navodit pocit falešného bezpečí nebo stav trvalého ozbrojeného konfliktu. Takovým přístupem bychom s teroristy spolupracovali na dosažení jejich záměrů. Spíše bychom se měli vážně zabývat vlastními strachy a tím, jak zvyšují pravděpodobnost opakování podobných násilných aktů.
Nenávistné reakce činí naši každodennost nebezpečnější
Řada mých evropských kamarádů či jejich předků se narodila mimo Evropu. Pro svou barvu pleti a způsob oblékání mají po každém teroristickém útoku značné obavy vycházet na ulici. Na sociálních sítích sdílejí další a další případy toho, jak byli sami nebo někdo z jejich okolí verbálně či fyzicky napadeni. Lidé hlásící se k židokřesťanským evropským hodnotám si na nich vylévají veškerou svou vnitřní nejistotu, nenávist a strach.
Ve světle nelidského zacházení, které se našim příchozím dostává, mi přijde jako zázrak, že jsme byli v posledních letech v Evropě svědky pouze několika málo teroristických útoků. Že nebylo v našich zemích zabito více lidí, zatímco se našinci přímo či nepřímo podílejí na vraždění o poznání většího počtu ne-Evropanů.
Připadá mi, že spíše než z cizinců-teroristů bychom měli mít strach z nás samých.
Víra v technická opatření symbolického charakteru
V souvislosti s pařížskými útoky se v médiích objevují úvahy o tom, zda a jak zvýšená bezpečnostní opatření pomohla snížit počet možných obětí. To je nepochybně dobře. Chybí však analýzy toho, co jsme udělali špatně ne na poli technických opatření, ale na úrovni celospolečenského nastavení, které vede některé mladé lidi k tomu, že se v naší společnosti cítí natolik špatně, že ji chtějí zničit. Chybí tázání se po tom, v čem francouzský model asimilace, segregace a ostrakizace imigrantů selhává. Chybí zkoumání vlivu systematického útlaku na příchozí v našich branách.
Místo otevřeného kritického zkoumání dáváme přednost přijímání symbolických opatření technického charakteru, jako jsou například všeliké bezpečnostní kontroly v různých oblastech naší každodennosti. Dosvědčujeme tak tezi, že víra neopustila evropský kontinent, neboť bez jakýchkoli důkazů přijímáme tvrzení o užitečnosti bezpečnostních opatření našich vůdců. Tedy alespoň do další nepříjemné události, která je opět následována odevzdáním dalšího kusu naší svobody.
Věrnost evropským a židokřesťanským hodnotám?
Velmi často se okolo nás v souvislosti s barbarskými činy objevují proklamace, že teroristé útočí na naši evropskou nebo křesťanskou kulturu, identitu či na naše hodnoty. Že se je snaží zničit a nahradit něčím jiným (například nějakou radikální formou islámu). Málo si však uvědomujeme, jak často svými reakcemi na teroristické útoky jednáme proti našim vlastním zásadám a jak se sami podílíme na demontování evropských výdobytků mnoha staletí.
Domnívám se, že pokud chceme zůstat věrni evropskému dědictví, měli bychom se dívat s podezřením na každého, kdo se snaží omezovat naše svobody. Měli bychom se tázat, zda jsou nově přijímaná bezpečnostní opatření přiměřená cílům, které mají sledovat, a zda jejich zavedení předcházela otevřená racionální diskuse prostá umělého vytváření strašáků.
A jestliže chceme být věrni hodnotám židokřesťanským, pak bychom se měli věnovat vdovám, sirotkům a příchozím, kteří se nacházejí v našich branách. Věnovat se jim takovým způsobem, aby se cítili vítanými a hodnotnými členy našich společností.
Daniel Bartoň je advokátem v Praze a odborným asistentem na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy. Dlouhodobě se zabývá otázkami náboženské svobody a mezináboženského dialogu.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.