Seznamka
Chanukový svícen
Autor: Wikipedia.org / Dogor / Wikimedia Commons
Letošní advent je pro mě ve znamení světla. Nejen ze čtyř svíček adventního věnce, ale i z osmiramenného svícnu chanukija.
Až doposud jsem si pletla sedmiramenný svícen zvaný menora s chanukijí. Domnívala jsem se, že je to jedno a totéž. A rozdíl mezi pojmy chanuka a chanukija jsem už vůbec neznala. Musíme ale začít „od Adama“, přesněji před Adamem. Nejlépe spolu se Spirituál kvintetem. „Náš svět ještě není, jen vody se pění, duch Boží vznáší se v tmách. Vtom Slovo se stane a bílá zář vzplane, v ní vznáší se zem ve vlnách.“ Fiat lux, budiž světlo! Bůh viděl, že světlo je dobré a oddělil světlo od tmy.
Každý, kdo hledá Boha, jde cestou ozářenou symbolickým světlem menory, chrámového svícnu. Tento svícen neměl ozařovat vnitřek svatostánku, to není třeba – vždyť Hospodin sám je tvůrcem světla. To naznačovala i samotná architektura Šalamounova chrámu: okna svatyně se rozšiřovala směrem ven, aby Hospodinovo světlo vyzařovalo do světa.
Bůh oddělil světlo od tmy, postavil je do protikladu. Kdo chodí ve tmě, ten bloudí. Chodit ve tmě znamená narážet do věcí, vydávat se v nebezpečí. Tma zakryje i nepravosti všeho druhu. Ve světle se nic neutají, všechno se ukáže ve své skutečné podobě. I naše životní cesta. V době, kdy Judská říše pod vládou krále Achaze neměla budoucnost, prorok Izajáš pronáší tato slova: „Lid, který chodí v temnotách, uvidí velké světlo“. Tím světlem je očekávaný Mesiáš.
Od začátku prosince je vidět za mnohými okny sedmiramenný svícen. To je ale pouhá dekorace, jen volně inspirovaná menorou a chanukijí. Menora, sedmiramenný svícen, se rozsvítila poprvé ve stanu setkávání, na poušti (kniha Exodus). Všech sedm svící je v jedné řadě a symbolizují sedm dnů stvoření. Chanukový svícen je osmiramenný a původně se nazýval menora chanuka, později se ustálil název chanukija.
Chanuka jako nejmladší židovský svátek
Chanuka je nejmladším židovským svátkem. Datuje se od tak zvané doby Makkabejské. Po vítězství nad syrským králem Antiochem bylo nutno vyčistit znesvěcený chrám. Na místě Diovy sochy se opět rozžehnul sedmiramenný svícen. Talmud o tom vypráví zajímavou legendu: po vyrabování Jeruzaléma byl nedostatek olivového oleje. Zbyla jediná konvička, a ta by vystačila na pouhý den. Chrámová menora ovšem měla hořet nepřetržitě (ner tamid – věčné světlo). K vylisování a přípravě nového oleje bylo zapotřebí osm dní. A stal se div – menora vydržela hořet právě těch osm dní.
Chanuka se v zásadě podobá šabatu, je ovšem delší, slavnostnější, uvolněnější a doplněná o další rituály a požehnání. Slaví se osm dní a na rozdíl od šabatu neukládá žádné omezení denní činnosti. Mohou se používat svíce nebo olejové lampičky. Zapalují se po soumraku, každý večer o jednu víc, až jich hoří všech osm. Chanukija má ještě devátou svíci, zvanou sluha – šamaš. Ta se zapaluje každý den, protože teprve od ní mohou být zapáleny chanukové svíce: tím způsobem jim předává „obyčejné“ světlo, aby se stalo svatým a zářilo jen k Boží slávě.
Oslava Chanuky v arcibiskupském paláci
Chanuka je pohyblivý svátek. Kryje se s naším adventem nebo může vyjít i přímo na Vánoce. I židovské děti dostávají dárky. Jsou to vlastně „židovské Vánoce“ a podle mě to není pouhá náhoda. Dá se soudit, že je to Boží záměr. Hospodin má totiž smysl pro humor, jak říkával nezapomenutelný P. Jiří Reinsberg. Vždyť my i naši „starší bratři“ jdeme k témuž Světlu. To jsem si naplno uvědomila na chanukovém setkání v neděli 13. prosince. Bylo pozoruhodné a symbolické i tím, že se konalo v arcibiskupském paláci. Výjimečnost okamžiku zde přímo vyzařovala židovské kořeny naší víry a kultury a hlubokou pravdivost výroku „duchovně jsme Semité“. Naplno jsem pocítila, jak moc je primitivní, zlovolné a nejvýš nebezpečné tuto pravdu zpochybňovat. Chápu, že básník Svatopluk Čech je nám už poněkud vzdálený, ale tyto jeho verše by se měly povinně učit nazpaměť: „Což plémě židovské můž´ hrdě čelo nad všechny tupící jej rody pnout, neb všechny je svým duchem obestřelo a dechem svým prodchnulo každý země kout“ (Palestinské sny).
Setkání organizovala Operace Ester. Je to občanské sdružení, které už od r. 1991 představuje židovskou tradici a kulturu většinové společnosti, pořádá židovské svátky a pomáhá hledat židovské kořeny všem těm, kdo si je uvědomují. Seznámila jsem se i s komunitou Bnej Israel (děti Izraele) a připila si arménským granátovým vínem s rabínem Davidem Bohmotem. A objevila jsem další neznámou pevninu: brněnský hudební soubor Ha Chucpa. Musím aspoň krátce vysvětlit, že je to mladý soubor navazující na židovské hudební tradice v Brně. Chucpa znamená v jidiš drzost – je to roztomilé synonymum pro odvahu, nutnou k navázání a pokračování v něčem, co bylo násilně přerušeno. Ráda bych si ty „drzouny“ poslechla znovu!
Vzácným zážitkem bylo autorské čtení paní Rut Sidonové. Její povídky ze současné židovské Prahy mě zaujaly a okouzlily, i proto, že mám židovské příbuzné (a tak jsem aspoň nepokrevně spřízněná s Pánem Ježíšem). Dotkla se i tématu ne snad popírání, ale zlehčování holokaustu – i někteří mladí Židé o něm slyší neradi. To je ovšem chyba. A velmi nebezpečná. Protože pouze paměť národa může být zárukou, že se něco tak hrůzného už nebude opakovat. Důležitá byla i připomínka polozapomenuté genocidy Arménů.
Náš adventní věnec je jakýmsi vzdáleným příbuzným chanukije. V neděli si zapálíme už čtvrtou svíčku a můžeme si zazpívat: „ Pán určitě přijde, nač tmy se bát? Nech svoje světlo vstříc mu plát.“
Související zpráva: Židům začaly osmidenní svátky Chanuka
