Seznamka
Jan Jandourek
Autor: Archiv autora
Mluvit o sobě je vždycky rizikové. Ale jak píše rabín Lionel Blue, „kážu jen o tom, co znám z vlastní zkušenosti“. Když čtu tzv. duchovní debaty, objevují se tam pořád pojmy jako magisterium a „oficiální stanovisko“ a „dokument“ a „prohlášení“. Jedni jsou provoněni kadidlem, ti druzí sedí na židličkách z bílé umělé hmoty u kafe. Jedni padají na zem, druzí se strašně dlouho modlí vlastními slovy. Pak se divte, že náboženství je pravda, která vyděsí.
Nechce se mi účastnit ničeho z toho. Jsou hry, které už nehraji. Protože už nejsou ani poučné, ani zábavné. To si pak člověk moc nepohraje. Zbude kult nebo schůze.
Ale pořád ještě mluvím a píšu. Přiznám se, že tak asi dvacet let se mi to nechce dělat, ale „nejsou lidi“, jak se říkalo za socialismu. Jsem tázán na duchovní věci, tak odpovídám. Nenechte se mýlit tím, že se u toho usmívám a dělám vtipy. Práce jako každá jiná. Slušný kuchař neodevzdá strávníkovi syrové maso.
Ale pořád se někdo ptá. I na témata, která přesahují jednotlivé úzké konfesní otázky. Nakolik má člověk právo se vyslovovat k věcem v jiných církvích?
Dá se na to odpovědět poměrně jednoduše v několika bodech. Ten první je věc přirozená, že člověk má právo se vyslovovat ke všemu, a může se dokonce vyslovovat i k věcem, kterým vůbec nerozumí. Může se chovat hloupě a mluvit nevhodně. Neměl by jen vystupovat neslušně, ale i něco takového se může stát, byť to není správné. Jsme stvořeni jako bytosti svobodné a současně narušené.
Dalším bodem je, že církev sestává z pokřtěných vodou nebo na základě křtu touhy, jak tomu říkávali staří teologové. Nejde o to, že se někdo vyslovuje k tomu, co se děje v některé z křesťanských církví různého vyznání, říká svůj názor jako křesťan ke křesťanům. Právní otázka příslušnosti tady nehraje roli. Stejně tak by se mohlo říci, že se jezuita nemá vyslovovat k tomu, co se děje u dominikánů, a někdo z hradeckého biskupství nesmí nic komentovat z dění v arcibiskupství olomouckém.
Vzhledem k tomu, že jsem duchovní starokatolické církve a původně vysvěcený jako římskokatolický kněz, čtu často námitku, že se mám zabývat vlastní denominací a nemíchat se do toho, po čem mi nic není.
Ty první body jsem již uvedl, k nim přidám další. Moje formální příslušnost k jinému obřadu a jinému pojetí křesťanství je něco jiného než obecná otázka lidských práv. V římskokatolické větvi katolické církve zůstala řada mých přátel a známých a také nepřátel. (Křesťan prý nemá nepřátele, říká jeden výrok. Tak je to pochopitelně ideál.)
Jsou to lidé, kteří nějakým způsobem trpí, a považuji za dobré se jich zastat. Dělám to ale i vzhledem k mé profesi, protože jsem sociologický publicista. Dívám se i na věci, které se dějí v Praze nebo v Jižní Africe, to je celkem jedno. Jde o to, jestli je popisujeme pravdivým způsobem. Pravda, jak víme, je soulad poznání a skutečnosti. O víc nejde. Samozřejmě je možné říkat pravdu se špatnými úmysly a lež s dobrými úmysly, ale to je jiné téma.
Zabývat se poměry v jiných komunitách, ačkoliv nejsem jejich členem, je věcí je zcela normální a v 21. prvním století by mělo být samozřejmé, že se to nikomu nemá upírat. S trochou ironie bych mohl říci, že katolíci se velmi často vyjadřují k tomu, co se děje v církvích ortodoxních nebo protestantských a ještě více se vyjadřují k tomu, co se děje ve světě islámu, ačkoliv zřejmě muslimové nejsou. (Což neznamená, že se někdy nechovají jako islámští fundamentalisté, čímž nemyslíme přímo teroristické vraždění, ale určitý způsob přístupu ke svět fundamentalistický výklad pramenů, očerňování protivníků, výzvy k násilí a podobně.)
Někdy se dočtu, že já (a další) skončíme v pekle. To je samozřejmě možné. Nebe a peklo je ovšem prodloužením momentálního stavu, pokud v něm setrváme. Někdy jsme v nebi, někdy v pekle, vystřídá se to během jednoho dne. Nezáleží to ale na tom, co říkají druzí o nás. Někdy je nejhorším peklem zbožné mluvení druhých. „Budou vás pronásledovat a ještě si myslet, že slouží Bohu.“
Tohle všechno není „Apologia Pro Vita Sua“. Je to sdílení zkušenosti pro lidi s podobnou zkušeností. Ne pro sebeujišťování, ale pro sdělení, že někdo má nějaký prožitek a má k němu dobrý důvod.
My konvertité jsme dvojího druhu. Jedni konvertovali, protože v životě hledají jistotu a nenávidí všechno, co ji narušuje a to do posledního detailu. Chápu to, člověk se neobrátí, aby žil v nejistotě. Jiní lidé konvertovali, aby hledali obraz světa, který bude takový, jaký ten svět je. „Naším Bohem je pravda,“ říká židovské přísloví. Takovým pak vadí, když jim na cestě někdo říká: „Teď musíš metr doprava, teď třicet centimetrů doleva. Ne! Blbě! Neumíš se pohybovat po kolenou?“
Mnohomluvnost je prý hřích. Tak stručně: „Může si člověk říkat, co chce?
Nemůže. Musí. Má snad říkat, co nechce?
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Jan Jandourek je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
