Seznamka
Kříž - ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Creative Commons
Lze dávat pojmům nové, lepší obsahy? A lze naopak zprznit krásný jazyk, vzletné ideje, věrnou symboliku či přesnou liturgii obsahy temnými a falešnými? Otázky zdánlivě kavárenské, důsledky jejich odpovědí však zásadní.
Když jsem před lety konvertoval k (radikálně-protestantskému) křesťanství, nevědomky jsem přijal vzorce chování pro taková společenství charakteristické. Jedním z oněch vzorců byl i protestantský názor, že sofistikovaná katolická liturgie zamlžuje (už z definice) přechod od starozákonního symbolismu k novozákonní podstatě. Jinak řečeno, zastírá cestu od forem k obsahům, od stínů ke skutečnosti. Pročež jsem povšechně inklinoval k závěru, že katolicismus je ideově defektní, tudíž z principu podezřelý: katolík asi nemůže porozumět Božím tajemstvím, nemůže nalézat cestu z vnitřní deprivace, není s to zakoušet lásku k bližnímu tolik, co protestant. Nemá smysl to rozvádět do jednotlivostí: celou historií církve se vinou jako červená nit spory o přesnost učení.
Nejde samozřejmě jen o církev. Politické ideologie se vymezují jedna proti druhé, diskuse slušných lidí bývají někdy nesmyslně divoké, mnozí lidé dobré vůle se vymezují jeden proti druhému. A pravda je přitom tam někde venku, řečeno klasikem.
Ne, určitě nechci říct, že ideologie nemají své praktické důsledky, že se politické teze neodráží v ekonomické praxi, že Mein Kampf je v dobrých rukou neškodná příručka, nebo že uvažování brutálního manžela nepovede samo o sobě k násilí vůči jeho ženě. Co to má společného s islámem v Evropě? Velká část polarizovaných debat se totiž týká toho, co přesně učil Mohamed, co je pravověrné, čeho se máme bát. Část těchto debat je oprávněných, neboť mnozí muslimové dávají radikálním pojmům záměrně stejné (či spíše velmi podobné) obsahy a konotace, jako jejich autoři v Koránu, hadísech a sírách. Někdy však podezíráme muslimy ze schvalování násilnických prvků Koránu, přestože oni je vědomě neschvalují, ale spíše vnímají jako mýtus. Podobně francouzského obchodníka netřeba se bát neb má v krámku sošku Napoleona, mongolského kočovníka, že nás vítá v Ulánbátaru na Čingischánově letišti, ruského vlastence, že má v Moskvě na kremelské věži pěticípou hvězdu či českého patriota, že si za pátého velikána mezi svými (v soutěži o největšího Čecha) zvolil Žižku. Ožijí-li však staré mýty původními obsahy, je potřeba se začít bát. Bohužel se tak v případě mnoha muslimů děje, a v daných situacích recepty níže naznačené nefungují.
Někdo říká konceptu vědomých posunů významu „vnitřní misie“, jiný by jej pejorativně nazval „ideologická tuneláž“. Dubčekovi a Gorbačovovi se podařilo „vytunelovat“ pojem komunismu, súfistům se částečně podařilo re-konotovat pojem islámu. Ne každý posun významu je ovšem činěn z ušlechtilých pohnutek: vzpomeňme na kolaborantskou skupinu Pacem in Terris, kde se československým komunistům podařilo řízeně re-symbolizovat chápání katolicismu. Rovněž platí, že sami vzývači nebezpečných démonů minulosti se leckdy nezmohou na víc než na okázalé vyvyšování pouhých symbolů a mýtů: proto blahosklonně tolerujeme nácky v pop kultuře či na náměstích. A pro úplnost budiž dodáno, že se i ušlechtilá symbolika a krásná slova občas stávají v něčích očích nic neříkajícími pojmy, ne-li přímo karikaturami („sluníčkáři“, „pravdoláskaři“). Shrnuto: slovo (či symbol) lze re-konotovat jak pozitivním směrem, tak negativním směrem. Lze jej zdiskreditovat, anebo naopak můžeme jeho obsah infiltrovat do jiného symbolu. V neposlední řadě je možno nový, dosud nepojmenovaný, jev rozpoznat a přiřadit mu jméno (symbol).
Co tedy lze udělat s islámem? Můžeme jej infiltrovat novým obsahem (jak dnes činí kupříkladu podzemní insiders movement), můžeme jet radikálně odmítnout (jak činí nejen xenofobové, ale legitimně i klasičtí západní konzervativci). A naopak, islám sám se může ofenzivně infiltrovat do západních idejí a myšlenkových vzorců.
Za pozoruhodného popularizátora pozitivní re-konotace lze považovat Karla Rahnera. Tento jezuitský „kněz II. Vatikánského koncilu“ kdysi rozpracoval učení o tzv. „anonymních křesťanech“ (v souladu s tím, jak pojmu „křesťan“ sám rozuměl, jakožto ztělesnění nositele Božského dobra). Uvedený koncept nás učí, řečeno s Ježíšem, soudit nikoliv podle zdání, ale spravedlivě. Tedy dívat se za kulisy, symboliku a jazyk, které jsou mnohdy tak „babylónsky“ zavádějící. Podle Rahnerova učení může být člověk křesťanem, byť o tom vnitřně neví (třeba proto, že o křesťanství ve svém životě nikdy neslyšel), ba dokonce to popírá (kupříkladu z důvodu svého špatného chápání podstaty křesťanství). Je-li tomu ovšem tak, proč se tedy vlastně vzájemně přesvědčujeme o idejích? A proč církev vůbec provádí misii jinou než sociální? Odpověď může být pro leckoho znepokojivá: Neboť nejenže je anonymních křesťanů jako šafránu, podobně málo je „křesťanů“ (ztělesnění Božského dobra) i mezi křesťany „vyznavačskými“.
Zbývá odpovědět na otázku, byť s islámem už přímo nesouvisející: odkud se bere neustálá naléhavost zachraňovat obsahy před zdiskreditovaným jazykem? Odkud tato babylonská energie zmatení jazyků plyne? Psychoterapeutka a duchovní Leanne Payneová ve svých knihách (v češtině vydávané nakladatelstvím Návrat domů, pozn. aut.) psala o našem neustávajícím úkolu provádět vnitřní re-symbolizaci. Člověk nevědomky a rigidně ulpívá na pojmech a ikonách z pouhé lenivosti, hříchu a mnoha dalších nectností. Nedostatek osvícené imaginace mu pak brání pochopit barevné spektrum skutečnosti, a způsobuje (část) nedorozumění mezi lidmi.
Kousek naděje pro polarizovanou Evropu tedy spočívá v odbourání balastu sporů o slova. Je to naděje v demohamedizaci, v „ušlechtilé krádeži“ islámských mýtů (tedy alespoň na naší straně stále rostoucí barikády), schopnosti se dorozumět i přes zmatení jazyka. Příchozí migranti však musí své výzvy k ušlechtilosti objevit sami – chtějí-li, aby se obraz o nich v očích Evropanových alespoň částečně změnil.
Autor píše blog Prameny na poušti.
