Seznamka
Jakub S. Trojan
Autor: Wikipedia.org / Ben Skála / Creative commons
Už kdysi v biblickém dávnověku Hospodin napjatě čekal, jak člověk nazve každého živého tvora a svoji vlastní ženu. Věděl, že jméno je srdcem života a že zakládá vztah. Bylo třeba přemýšlet a bylo třeba poznat, kdo kým je, odkud jde, kam míří, za kým jde a jde-li někdo s ním. Bylo třeba přijít na to, že jméno má zvíře i člověka činit zjevným, autentickým, bezpečným a krásným. Jedině ve společenství přátel mají jména svůj význam. Povedlo se to prvnímu z lidí? Zdá se, že určité rezervy by tu byly. Řekové měli svoji fóné a svůj logos. Věděli, že v rozmyslu vychází z lidských úst slovo, které spolutvoří, slouží a má naději být věčné. Věděli, že bez rozmyslu vyjde jen zvuk, skřek a chaotická změť polorozpadlých tónů. Věděli, že osud slova bude napříště osudem celého světa. I proto milovali básníky. Slova, která prvně spatřila světlo světa, upomínala na svět počátečního lidského údivu a tázání a dávala tušit tajemství. Básník býval knězem. Je dobře, že tomu tak bylo. A je dobře, že tomu tak ještě někde je.
I bez velkých gest lze říci to podstatné
„Jsem tu, každý kdo na mě hledí ví co jsem zač,“ říká ve své básni Každodenní pozvánka teolog, evangelický farář a kazatel, svého času disident a po r. 1989 děkan Evangelické teologické fakulty v Praze, Jakub S. Trojan. Jeho poslední básnická sbírka Adorace na výzvy, vydaná nakladatelstvím SUSA, je plná pojmenovávání, života a vztahů. Nenajdete v ní špetku duchovní ornamentality ani náznak religiózního patosu. Trojanovy verše jsou civilní a prosté; snad ještě o trochu víc než všechny předchozí. Ve svrchní vrstvě jeho básní byste marně hledali rozmáchlá náboženská gesta nebo dokonce nějaký poetický překlad kázání či homilií, jak se to občas někomu stává... Přesto jde o verše bytostně věrné a náboženské. Religio se zde odhaluje jako spojování dávno rozpojeného a jako nalézání toho, co už není dobře patrné a co chybí. Druhé, třetí a další pohledy na jeho poiésis vás o tom přesvědčí. Jedna skutečnost v autorových básních vyniká. Je jí pohyb. Teolog Jakub S. Trojan si tu jako básník nabírá z docela jiných kapes boží milosti a imaginace, aby pověděl to, co povědět chce a musí. Svět, který má své zakotvení, ale který se nikdy nemůže zcela vyhnout vnitřnímu a vnějšímu rozechvívání, je světem nepřetržitého pohybu a pohybování. Trojan není statickým pozorovatelem z bezpečných, ohražených míst. Vchází in medias res. Nenechá se vláčet pohybem ani časem. On je ten pohyb. On je tím, kdo času vrací jeho důstojnost a krásu.
Nebýt jen divákem, nýbrž jít
Lidé, věci, naděje, očekávání a sny tu: plynou, přicházejí, pronikají, plachtí, vzmáhají se, přibíhají, volají, plujou, stoupají, vábí, mizí, otevírají se, cloumají, víří a hledají. Nikdo a nic tu spokojeně nesedí jako na židli u kamen nebo jako na vyhlídce někde na stráni. Básník zde není pasivním divákem ubíhajícího bytí, které je ponecháno v režii Druhého a druhých. On v čase, o němž tak často píše, skutečně putuje, myslí a tvoří, rozkládá v něm svoji ex-istenci, by-je v něm. V ročních obdobích, která je mu dáno prožívat ve městě i v přírodě, je zas a znovu chodcem / peripatetikem. Uvědomuje si a (znovu) poznává to, co již přestává být zřetelné a důležité. Že nad hlavou ještě visí obloha. Že i ve městě svítí slunce a že prší. Že nastalo nové ráno, že pod rukama a v práci hoří den a že se schyluje k večeru, kdy se vkrádají myšlenky, před nimiž se nelze schovat. Uvědomuje si, že člověk stárne a že porozumění je nade všechnu formalistní učenost. Tu a tam se mu – jak by také ne – nechce ven mezi lidi, do hluku ulice na nábřeží. Vždy se ale rozhodne jít. Jen ten, kdo se vydá na cestu, může zažít potěchu z návratů.
Jakub S. Trojan: Adorace na výzvy
Autor: SUSA
Je jenom jeden čas
Čas je tématem Trojanových básní. Vším, co sám dělá, posvěcuje hodiny, minuty a vteřiny, které odpočítává chronos. Nepatří mezi ty, kteří trpně očekávají budoucí kairos – čas příležitosti, čas příhodný, čas posvěcení, aby do něj opatrně a váhavě vstoupili a rozhlíželi se, kam dál a co tam. Oba časy tu nestojí proti sobě. Jde o jeden společný proud; a za oba tu lze cítit radost a vděk. Básník Trojan posvěcuje čas, o kterém my ostatní už možná nevíme vůbec nic. Nečeká na něco, až to něco přijde, nebo půjde náhodou kolem. Jde mu v ústrety. Má strach z toho, co přichází a přijde? Nasvědčují tomu verše jeho poslední básnické sbírky? Nemyslím si to. Ten, kdo je v opravdovém fyzickém a myšlenkovém pohybu a pro koho je tento pohyb součástí jeho duchovních nádechů, ten se jistě – jako každý z nás – může zachvět a občas mít pochybnosti, ale strach nemá. Z čeho také? „Odpovědnost s pravdou – naděje s otevřenou myslí / V žádném případě mrzutost – mentalita syslí!“
Ještě jsou slyšet ozvěny
Hospodin opět napjatě čeká, jak básník Adorace výzev napříště pojmenuje věci, lidi, vztahy i to, co se dalo ukázat jen a pouze jemu. Co myslíte? Nalezl pro to Jakub S. Trojan ve své nové básnické sbírce správnou fóné a správný logos? Zdá se mi, že nalezl a že ve svém tvoření není zdaleka u konce. V pohybu se znovu pokouší objevit pro sebe a pro druhé ještě kousek času navíc. Jeho Chvála pokusů je toho nejlepším důkazem. Vyslovte byť jediné slůvko a uslyšíte jeho ozvěnu. To je dnes vzácné. „Jsem tu a slibuji – O to se pokusím! … Nezapřít úkol! Znovu je třeba se ptát / odpověď vábit ať zápor či klad / V pohybu stále! Když nikdo neporadí / sám v klubku ústřední vyhledat nit.“
Ukázka z knihy:
Co si nevymyslíš
Pak náhle přišel nápad
Jiskry s ním a zážeh
Odkud? A co nám sdělí?
Kdo to ví –
Ten přepad ze zálohy!
Rozkmitán
proniká do všech skulin
mysli srdce údů
A roj dějů s ním
pomalu stoupá –
Už je tu
náhlý vzestup vod
Blahoslavená záplava!
Chvála rozhodnosti
Věděl jsem že jednou se do toho pustím
Ale dlouho jsem otálel Stále Ne a ne!
Pak jsem se začal v duchu přemlouvat Co s tím?
Nechám to prostě běžet Nic se snad nestane
Jenže jsem stále viděl prst s gestem zvacím
Neotálej! Bojuj! Zažeň všechny pochyby
Občas se k té výzvě ve vzpomínce vracím
Vábí mne! A stav beztíže se mi nelíbí
Tak jsem si řekl zpřetrhám všechna pouta
Váhavost dostala dvojitého nelsona
Rozhodnosti patří vavřín! Ta vše spoutá
Páka a chvat! – vítězství její pak dokoná
Poklony patří ctnostem Nikdy jich není dost
Před námi čin. Obstát! I sobě pro radost
Zase jedna patálie
Zkušenost mám – Když propukne náhle vzrušení
vábení s ním jde Ten uhrančivý hrot
noří se v naše nitro My víme – to není
nepřítel – důvod proč nestavíme plot!
Přilnavý pohled vane mu vstříc Chcem otevřít!
Radostně spěcháme – a bez váhání
Na čele máme pot A krev v žilách začne vřít
Zastavit? Kdo by chtěl? Odvahu vhání
zběsilost vášně – zatím ještě na řetězu –
cloumá už! Nedá se snadno uvěznit
Ve vůni jež vytryskla k ní jak v máji z bezu
okovy kázně trhá jak tenkou nit
Nadělení Jak tomu citu čelit? Víte?
Rozum do hrsti! Víc nám nepovíte?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
