Seznamka
Scéna z filmu Zločin v Polné
Autor: ceskatelevize.cz
Kdyby maturant měl zodpovědět otázku, k jakému žánru by zařadil film Zločin v Polné, pravděpodobně by zaváhal. Mohl by tipovat: thriller, horor, detektivka s otevřeným koncem. Já mám po zhlédnutí obou dílů jasno: je to dokument, přes svůj historický rámec nanejvýš aktuální. Už úvodní titulek nenechal nikoho na pochybách, že se nejedná o fabulaci.
"Vše, co v tomto příběhu mělo širší než rodinný rozměr, se skutečně stalo. Většina vět pronesených v soudních síních byla řečena doslovně."
V celém filmu nebylo jediné hluché místo, divák byl doslova vtažen do děje. Scénáři ani ztvárnění postav se nedá vytknout naprosto nic. Tvůrcům se podařilo vykouzlit i nostalgický půvab přelomu "dlouhého" devatenáctého století. Zahrálo si i plzeňské Hlavní nádraží, pro svou netknutou secesní atmosféru. I když je Plzeň od Vysočiny vzdálena, autenticitu příběhu to nijak nenarušilo. Na Vysočině se v klidných hladinách rybníků zrcadlí nebe. Ovšem také se tam rychle mění počasí: najednou se rozpoutá bouře a na hladinu vyvře bahno. A právě to se stalo roku 1898, kdy začíná první dějství tragédie rozměrů přímo antických.
Černobílé scény evokují staré detektivky: z lesního porostu se vyřítí nezřetelná silueta vraha, jeho oběť padá k zemi a prohrává svůj smrtelný zápas. V duchu podobných příběhů bychom nyní očekávali Sherlocka Holmese. Samozřejmě, venkovský četník byl poněkud menší formát, ovšem je s podivem, jak bylo celé vyšetřování vedeno naprosto neprofesionálně. K tomu nešťastná shoda okolností: zavražděná dívka byla objevena na Bílou sobotu, netypická poloha mrtvoly, množství krve neodpovídající předpokládané krevní ztrátě a jedna z ran na krku oběti, evokující podříznutí. A když kohosi napadlo nešťastné přirovnání: "jako zakošerovaná", odstartoval horor.
Stačilo pár poznámek na adresu židovské komunity v Polné a rozjetý vlak se už nezastavil. Za chvíli si už celý kraj vyprávěl o tajemných židovských zvycích. Tím spíše, že toho roku se kryly křesťanské a židovské Velikonoce - pesach. A rázem ožila pověra o krvi křesťanských panen, která má být "účinnější" než někdejší krev obětovaných beránků na veřejích dveří před odchodem z Egypta. Fáma začala žít svým vlastním životem a jako sněhová koule na sebe nabalovala další a další podrobnosti.
Smutný hrdina tragického příběhu, Leopold Hilsner, byl ve filmu podán asi sympatičtěji, než odpovídalo skutečnosti. Ovšem je možné, že to byl záměr – aby bylo možné ve zkratce zachytit proces jeho přeměny z flákače a pobudy v tragickou postavu. Židovský mladík, který nepřičichl k žádné práci, zcela samozřejmě se nechal živit matkou, povaleč a tulák, zvaný svou komunitou šnorer, rozhodně nepředstavoval typ sympaťáka. Proto jedním z kamenů úrazu byl tak řečený ďáblův efekt: nesympatickému podezřelému se velmi snadno přiřkne vina. A na druhé straně: smrt mladé dívky vždycky dojme, tím více smrt násilná. A tak Anežka Hrůzová, docela obyčejné děvče, se jen "díky" svému krutému konci, rázem stala "pannou a mučednicí". Černé a bílé figurky byly rozestaveny na pomyslné šachovnici a obludná hra mohla začít. Na poklidnou hladinu se vyvalilo bahno antisemitismu.
Dlouho jsem nemohla pochopit, kde se vzal křesťanský antisemitismus, když křesťané mají vrcholnou úctu pro Žida a Židovku – Ježíše a Marii. (Ponechávám stranou scestný názor, že oba byli, podobně jako Adam a Eva, bez národnosti.) Původně šlo ovšem o antijudaismus, což je rozdíl: modlitba za "proradné Židy" v předkoncilní velkopáteční liturgii je antijudaistická, ne však antisemitská. Pokud se totiž za někoho modlíme, považujeme ho za normálního člověka. Ovšem hranice mezi antijudaismem antisemitismem je velmi vágní. Jak známo, prvním rasovým antisemitismem byla nedůvěra vůči pokřtěným Židům ve Španělsku po reconquistě. V lidových vrstvách šlo a jde o jakousi kolektivní obranu, vymezení se proti cizorodému a tedy přinejmenším podezřelému: „Židi ukřižovali Pána Ježíše“, „jednou je to židák… cikán... Arab..., černá huba..." Dosadit se dá prakticky cokoli. V minulých dnech to vystihl Marek Orko Vácha:
"Xenofobními postoji se probouzí démoni národa."
V Polné jsem kdysi byla a zarazila mě tam jedna věc: domněnka o Hilsnerově vině a rituální vraždě není tak docela mrtvá. V jedné rodině se tradovalo, že některým Židům není co věřit, že měli svoje utajené obřady a čas od času záhadně zmizelo nějaké křesťanské dítě. Na můj údiv se mi dostalo poučení: „Prababička sloužila u Židů, a tak to musela vědět.“
Vražda v Polné odstartovala davovou psychózu, vzbudila jakousi scestnou sounáležitost "národa". V ovzduší nenávistné hysterie se lámaly i tříbily charaktery. Co si můžeme myslet o novináři, kterému sice bylo jasné, kde je pravda, nicméně se to neodvážil napsat. Nebo o lékaři obávajícím se navštěvovat svého pacienta v domě jeho syna, Hilsnerova advokáta Zdeno Auředníčka. S nimi zdatně držely krok dámy městské honorace, opatrně se odtahující od Anny Auředníčkové, a to nejen pro jejího manžela, ale i pro její židovské předky. Situaci neustála ani služka, která den ze dne zmizela z domácnosti Auředníčkových. A jak je možné hodnotit agresi, dokonce i fyzickou, vůči T. G. Masarykovi. Zlé je, že zde se nechali strhnout jeho studenti. Naplno přejali teorii o židovském spiknutí, jakési siónské mafii, která lobuje za své zájmy a snaží se ovládnout svět. Neuvěřitelné je, jak se "vyznamenal" někdejší neohrožený advokát Omladiny Dr. Baxa, který bezskrupulózně vyšel vstříc hlasu lidu, aby si zajistil svou příští hvězdnou kariéru.
Film přímo neukazuje, jak ostudně se zachovala i část římskokatolické církve, snad jen ve zmínkách o klerikálním tisku. Ale tato smutná skutečnost vyplývá z celého kontextu.
Lid si v rozjitřeném, hysterickém ovzduší žádal pro Hilsnera šibenici. Porota této společenské objednávce vyhověla. Naštěstí císař František Josef projevil tolik zdravého rozumu, že odsouzenci udělil milost. Což ovšem neznamená ani zdaleka happy end. V tomto příběhu dobro nezvítězilo. Leopold Hilsner byl sice propuštěn z věznice po další císařské milosti, tentokrát císaře Karla, ale až do své předčasné smrti zůstal odsouzeným vrahem a nikdy nebyl rehabilitován. Po své nesmyslné, kruté smrti nenašla klid ani Anežka Hrůzová. opr.Její skutečný vrah nebyl nikdy objeven a u jejího symbolického hrobu v lese Březina si dávají dostaveníčko nepoučitelní. Příběh starý více než sto let je pořád vysoce aktuální. Protože „démoni národa“ se mohou probudit kdykoli.
Hana Farná je lékařka, stálá spolupracovnice Magazínu Christnet.eu.
