Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Zdeněk A. Eminger
„Prosím vás, vždyť byli uznáni za svaté, kdo žili na sloupech a věřili, že tím slouží Bohu, zase jiní se nechali zaživa rozežírat hmyzem, a já nevím co ještě. V tom je právě nadhodnocení transcendentna; lidé chtějí Bohu sloužit něčím zvláštním a protipřirozeným – náboženská akrobatika!“ Tahle Masarykova slova zaznamenal kdysi Karel Čapek při jejich rozhovoru o náboženských otázkách. Domnívám se, že to, co jim předchází i to, co následuje, má dnešnímu člověku stále co říct.
Nesouladem mezi tím, čím věc je a tím, jak se jeví, trpíme všichni. Věci, tím spíš lidé. Přikrášlovat vnější znamení našich životů, aby z nich bylo možné usuzovat na krásný a ušlechtilý obsah vnitřního, je leitmotivem, který zůstává nepřekonán. Dobrovolná, civilní a nepatetická skromnost není rozhodně tím, na čem lze dnes postavit kariéru. Občanskou, nedejbůh církevní. Vítězí extrémy. Totální chudoba na hranici bídy vydávaná jako příklad zasvěceného života, na jehož konci se jde rovnýma nohama přímo do nebe. Anebo bohatství pohlcující další bohatství, které prý ukazuje na boží požehnání a člověka představuje jako dobrého hospodáře, jenž ví, co si počít se svěřenými hřivnami a hlavně s těmi cizími. Když se teolog Bernhard Häring pozastavoval nad tím, proč se ještě v druhé půli 20. století „chudým vštěpuje spolu s vděčností za almužny i falešné vědomí, jako by Bůh nepoměr mezi chudými a bohatými chtěl, jako by šlo o to, odevzdaně přijmout panující ‚řád“, věděl o sakralizaci moci několika vyvolených a o legendarizaci celých zástupů své. Ptal se pro nás, kvůli nám. Ostatně, nebyl první ani poslední, kdo na to doplatil.
Zdá se, jako by touha činit se lepšími nebo dokonce jinými, než jsme, byla čímsi trvalým. Vzpomínám si na vyprávění jedné ženy o jejím strýci. Po celá desetiletí se okolím nesly hymny oslavující jeho mimořádnou řemeslnou zručnost. Na co sáhl, to mu šlo. Leonardo da Vinci své doby. Nikdo si nedovolil pochybovat. Celá pokolení věřila. Tvořil, restauroval, vdechoval život dávno mrtvým věcem. Legendy o jeho šikovnosti by vydaly na román. Zlom nastal, když se s jeho prací setkal člověk tváří v tvář. Nejvyšší známky kvality a preciznosti spočívaly v tom, že na poličce, letmo sbité hřebíky určenými pro hrubou tesařinu, nevydržely stát ani věci hranaté a lepivé, neboť její křivost popírala veškeré fyzikální zákony o udržení se předmětu na nakloněné rovině. Téměř ve všem, co tento řemeslník / samouk vytvořil, hrál hlavní roli hřebík zatlučený tak, jak na něj napoprvé dopadlo obří kladivo. Pokud se hřebík ohnul, ohnul se. Když hrubé neohoblované prkno, toliko posvátná matérie jeho tvůrčí práce, prasklo, prasklo. Puklina není hanbou. Je dokladem originality. Když si však k dotyčnému pánovi dali lidé na inzerát restaurovat vzácný secesní psací stůl a on jeho desku nahradil dřevotřískou a kusem plechu, aura legendarizovaného mistra se rozplynula. Byla tatam. Ikona řemeslné práce ztratila svou tvář. Zázrak se nekonal. Věc zase byla tím, čím je. A tak to bývá všude. A tak to bývá také u nás, v církvích.
Ilustrační foto
Autor: Zdeněk A. Eminger
Katolická tradice (ale nejen ona) pojme ledacos. Kromě přirozeného a srozumitelného křesťanského kultu a slavení, jehož předmětem je Trojjediný Bůh, se do něj někomu hravě vejde i klanění lidským bytostem, dosud žijícím, které si nezadá s polyteismem zlatého věku antiky. Velikost člověka se už neměří tím, co umí a co dovede udělat pro druhé. Velikost člověka se měří podle příslušnosti k dané kastě. Lze sice jíst salám z papíru a srkat víno z lahve, ale pokud se při tom recitují vážné politické nebo náboženské myšlenky a řečník je výtečně oblečen, neztratí glanc a legenda o jeho svatosti neutrpí. Již dříve zmíněný Häring, jenž se pozastavoval nad titulaturami živých coby „nejblahoslavenějších“ a „nejsvětějších“, mi připomněl moje osobní zkušenosti, žité vprostřed Evropy, kdy jsem mnohokrát váhal, zda se hovor, který jsem vyslechl, týká Božího Syna, Otce či Ducha, anebo mluví-li se o skutečné lidské bytosti, jež sedí opodál. Legendarizace někde dosáhla té míry, že to chudák člověk (téměř vždy muž) musí doklepat do konce svých dnů jako svatý, jinak by mezi lidmi způsobil chaos a pozdvižení. Nesmí sportovat, protože se to na ctihodného muže nesluší. Nesmí se moc vzdělávat, neboť vzdělání stojí proti zbožnosti. Nesmí se ve světě moc rozkročovat, neboť to jediné, oč přece jde, je co nejrychleji tento svět přežít a jít „domů“. Tak vám nevím. Než tohle, to raději nic.
Nevzpomínám si, že bych legendy o výšinách duchovního života slýchal na adresu těch, kterých si vážím – neobyčejných mužů a žen a těch především. Nepamatuji se, že by pracující žena, jež se sama stará o své dítě, o druhé, o své okolí, je vzdělaná a nadto je skutečnou radostí těch, kteří se s ní – ve světě a právě v něm – setkávají, měla sebemenší potřebu o sobě vyprávět pohádky nebo přiživovat legendy. Proč taky? Když mi můj vzácný přítel poslal před časem fotografie z jedné ekumenické (!) bohoslužby a já se ho zeptal: „Kde jsou ženy?“ Zprvu netušil, proč se ptám. Říkám mu: „Vždyť se podívej. Kolem oltáře stojí jen muži různého věku, a všechny ženy se krčí na druhé straně kostela jako diváci u špatných divadelních představení.“ Zde je to, co Häring nazval sakralizací moci, a zde je to, čemu já říkám tíha legendarizace a typologie lepších lidí. Ti, kteří smějí a mohou versus ti / ty, kteří / které nesmějí a nemohou. Dívky, matky, ženy v očekávání, dámy, které už něco pamatují a jejichž život nebyl vždy čajovým dýchánkem, mají často přístup jen k tomu, co je druhotné, v horším případě k tomu, co se druhým už nechce dělat a co zbylo. Vzdělanost, péče, laskavost, solidarita a předně docela prostý zájem o to, jak se vám daří, jestli nemáte hlad, žízeň a na čem pracujete, je tím, co je pro ženy, které znám, typické. Pro ženy v různých církvích i mimo ně. Skládám naději, že právě tahle přirozenost má sílu rozředit všechny ty legendární příběhy o flagelantech, kteří nemají rádi vezdejší život a krásu a kteří utíkají vstříc konci jako splašení koně.
Nic nekončí, dokud to doopravdy neskončí, pravil jeden z akčních hrdinů moderního světa. Všichni jsme povoláni být v sakrálním prostoru tam – vepředu, neboť s námi – tam vepředu, bude zase i Bůh. Nikomu není určen part třetích houslí. Ptáte-li se mě, jestli volám po reformě církevních a občanských institucí, pak musím říct, že nevolám. Nemám na to energii. Jediné, co si přeju, je návrat ke zdravému smyslu a to, aby si nikdo nemusel připadat méněcenný jenom proto, že je žena, muž nebo dítě. Doba legend, mrtvých i žijících, skončila. Hledejme světce a světice ve svém nejbližším okolí, v běžných povoláních a se starostmi a radostmi, které náleží lidskému údělu.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
