Seznamka
Donald Trump nově zvolený prezident Spojených států amerických
Autor: Wikipedia.org / Gage Skidmore / Creative commons
„Pocházím z rodiny, která byla velmi silně orientována katolicky. (…) Já jsem prošel svatým křtem, svatým přijímáním, prošel jsem dokonce i biřmováním.“ To řekl předloni během kampaně před slovenskými prezidentskými volbami ve volebním videu premiér Robert Fico. Muž, který rovných třicet let předtím ve své oficiální přihlášce do KSČ uvedl: „S náboženskou otázkou jsem vypořádán a zastávám přísně ateistické stanovisko.“ Robert Fico nakonec prohrál. Prohrál v zemi, v níž se během sčítání lidu v roce 2011 přihlásilo ke katolické církvi (římského a byzantského ritu) téměř 66 % obyvatel.
„Věříme v Boha“
V současné době, jak známo, probíhá předvolební klání kandidátů na prezidenta ve Spojených státech amerických. Není žádným tajemstvím, že v americkém, většinově protestantském prostředí, je víra v Boha neoficiální podmínkou nabytí prezidentského úřadu. Osoba, která se alespoň do jisté míry neidentifikuje s některou z (prozatím výlučně) křesťanských církví nebo náboženských společností, má jen velmi malé šance uspět. Není divu. USA jsou státem, jenž má víru v Boha vepsánu do svého oficiálního hesla: „Věříme v Boha“ (In God We Trust).
Papež reaguje na Trumpa
A vírou v Boha, konkrétně její autentičností, u jednoho z nejexponovanějších kandidátů se na novinářský podnět nedávno zabýval i papež František. Tak jako během všech svých apoštolských cest, i tentokrát, v průběhu návratu ze Spojených států mexických, promluvil k novinářům přítomným na palubě letadla směřujícího do Říma. Během tiskové besedy odpověděl zároveň na jejich různorodé otázky, týkající se proběhnuvší návštěvy. Jedna z nich směřovala právě k domácí politice USA a vztahu k migrantům, kteří tam mohutně proudí právě z Mexika.
Jeden z aktuálních prezidentských kandidátů, republikán Donald Trump, hlásící se k presbyteriánství, se totiž v jednom ze svých rozhovorů měl vyjádřit, že papež František je mužem politiky, anebo dokonce pouze figurkou v rukou mexické vlády. Zároveň prohlásil, že pokud by byl zvolen, nechal by postavit 2 500 km dlouhou zeď na hranicích mezi Mexikem a USA a deportoval by zpět 11 milionů nelegálních imigrantů, čímž by rozdělil jejich rodiny. Otázka novináře směrem k papeži směřovala proto k tomu, co si myslí o těchto obviněních ze strany Trumpa a zda by americký katolický volič měl volit v nadcházejících prezidentských volbách osobu, která šíří tento typ prohlášení.
Robert Fico a ruský premiér Dmitrij Medveděv
Autor: Government.ru
Římský biskup na danou novinářskou otázku reagoval velmi jasně: „Děkuji Bohu, že Trump řekl, že jsem politikem, protože Aristoteles definoval lidskou bytost jako politického živočicha, z čehož vyplývá, že jsem přinejmenším lidská bytost. A že prý jsem figurkou… Možná, nevím. Nechám to na vašem úsudku, nechám to na lidech. Člověk, který myslí jen na to, že bude budovat zdi, ať už budou jakékoliv, a ne mosty, není křesťan. Toto není evangelium. Bez ohledu na to, co bych radil, zda volit nebo nevolit – nerad bych byl do této věci zatažen. Raději bych jen řekl, že tento muž není křesťan.“
Trump reaguje na papeže
Tato velmi otevřená a přímá reakce hlavy katolické církve byla krátce poté kritizována samotným Donaldem Trumpem. Během své kampaně v Jižní Karolíně řekl, že pro náboženského lídra, jakým je papež, je ostudné, pokud zpochybňuje něčí víru. „Žádný vůdce, zvláště náboženský vůdce, nemá právo zpochybnit náboženství nebo víru kteréhokoli člověka,“ řekl Trump. Následně obvinil mexickou vládu, že používá papeže jako svou figurku: „Měli by se stydět, zvláště když se to týká tolika osob a nelegální imigrace stoupá a je špatná pro Spojené státy americké,“ dodal kandidát na hlavu státu.
Zároveň vyjádřil přesvědčení, že vůdce katolíků by mohl nakonec litovat toho, že nepodpořil jeho kandidaturu, pokud by za příštího amerického prezidenta nebyl zvolen právě Donald Trump. „Pokud by byl Vatikán napaden tzv. Islámským státem – a všichni vědí, že Vatikán je pro ně hlavní trofejí –, papež by si až potom přál a modlil se za to, že Donald Trump mohl být prezidentem, protože toto by se nebylo bývalo stalo,“ řekl známý miliardář. Zároveň však dodal, že Františkova slova si nebere příliš osobně: „Papež řekl o mně negativní věci jen proto, že ho mexická vláda přesvědčila, že Trump není dobrý kluk. Mexická vláda o mně před papežem vyslovila mnoho pohrdavých slov, protože pokračují v tom, aby nás od sebe odtrhli.“ Nakonec zpochybnil úplně všechny papežovy výroky obecně, když se sobě vlastním způsobem vyjádřil: „Koho to vlastně, sakra, zajímá? OK? Mě ne.“
Koho volit? To je otázka!
Není podstatné rozebírat (ne)vhodnost reakce Donalda Trumpa, muže, jenž křesťanské náboženství před pár lety označil jako „báječné“. Není teď podstatné analyzovat papežovu reakci, která byla doposud zřejmě nejotevřenějším komentářem americké domácí politiky, pomineme-li otevřené postoje papežů blahoslaveného Pavla VI. k válce ve Vietnamu nebo sv. Jana Pavla II. k oběma válkám v Zálivu (učinila tak ve svém komentáři pro The Guardian například docentka Anthea Butler). A nebude zapotřebí ani polemizovat nad upřímností víry Roberta Fica, jenž se prohlásil ateistou a o několik let později chtěl zapůsobit na voliče nejenom připomenutím svého křtu, ale i schválením novely slovenské ústavy, definující manželství jakožto svazek muže a ženy, což byl společný podnik s opozičním Křesťansko-demokratickým hnutím. Podnik radostně uvítaný zejména v domácích konzervativních kruzích a vyvolávající podivení u evropských socialistů, k nimž se Ficův SMER-SD hlásí.
Papež František
Autor: Facebook.com / Don Guido Marini
Kompendium radí
Křesťanští voliči se často nacházejí před volbami různého typu v problematickém rozpoložení. Řeší dilema, komu dát svůj hlas, který představuje i vyjádření jejich morálních a hodnotových postojů. A to bez ohledu na to, k jakému názorovému proudu se ten který křesťan hlásí: ke konzervativnímu, neokonzervativnímu, křesťansko-sociálnímu, křesťansko-demokratickému, liberálnímu či environmentálnímu.
Morální teologie učí, že nejjistějším kompasem našeho lidského rozhodování je naše vlastní svědomí. Předpokládá se přitom, že mentálně zdravý jedinec je s to rozpoznat škodlivé konání, které by ubližovalo jemu, bližnímu nebo by bylo přímo urážkou Boha. Je to hlas svědomí zaznívající v srdci člověka. A i kdyby nás srdce z čehokoliv obviňovalo, jak praví apoštol sv. Jan ve svém prvním listu, „Bůh je větší než naše srdce a zná všecko!“ (1 Jn 3,20).
Katolíci to mají o něco lehčí. Církev jim vydala v kompendiu svého sociálního učení jasný pokyn ohledně politické volby. V článku 573 zmíněného dokumentu se praví: „Křesťané nemůžou najít jednu stranu, která plně koresponduje s etickými požadavky vyrůstajícími z víry a jejich členství v církvi. Jejich příslušnost k politickému sdružení nebude nikdy ideologická, nýbrž vždy kritická.“
Je to tedy tento kritický postoj, vyvěrající stejnou měrou z mysli i srdce, jenž vede křesťanské voliče při jejich voličském rozhodování. Na druhé straně, otevřené politické a lidské postoje kandidátů pomájí správné formovat konečný názor. O „křesťanskosti“ kandidáta nebo kandidátky tedy nerozhoduje pravidelnost jejich účasti na bohoslužbách nebo konexe s vysokou církevní hierarchí, i kdyby tato za ně sloužila mše bona fide každý den, nýbrž jejich slušnost, poctivost, pravdomluvnost, pocit odpovědnosti vůči občanům i Bohu. Reflektujíce tyto skutečnosti, mohou si nakonec občané s aktivním volebním právem utvořit jasný názor, zda ten, kdo se přihlásil k ateismu, ten, kdo chce stavět rozdělující zdi, nebo ten, kdo koketuje s myšlenkou střílet své politické soupeře kalašnikovem, je opravdu křesťanským kandidátem hodným jejich důvery.
Autor je politolog, působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.
