Hnědý mrak nad střední Evropou

Ilustrační foto
Autor: Flickr.com / Bratislavský kraj

Od Baltského moře na severu, přes Liptovskou Maru až po Balaton na jihu se nad střední Evropou rozprostřel hnědý mrak.

Je to mrak neliberální demokracie v zárodečném stádiu. Již nějakou dobu ovládá Budapešť a Varšavu a po sobotní noci dorazil i na Slovensko. Tento jev nazval loni historik Timothy Garton Ash v případě Polska „orbanizací“ a letos předseda Evropského parlamentu Martin Schulz obecně „putinizací“.

Varšava a Budapešť jako prototypy

O neliberálních demokraciích psal ještě v roce 1997 vlivný americký politolog Fareed Zakaria. Uvažoval o demokraticky volených režimech, často potvrzujících sebe sama v referendech, ignorujících ústavní limity a obírajících své občany o základní práva a svobody. Není bez zajímavosti, že do výčtu příkladů tehdejších neliberálních demokracií bylo zařazeno i mečiarovské Slovensko.

Zajisté, tyto charakteristiky dnes prozatím není možné zcela aplikovat na tři výše zmíněné členské země V4 (Česko má, alespoň pro tuto chvíli, od takovýchto znaků ještě dál). Na druhé straně, reálné politiky doposud realizované z center ve Varšavě a Budapešti skutečně obsahují atributy popírání liberálních práv a svobod občanů. A omezování demokratické kontroly v některých oblastech veřejné sféry taktéž. Viktor Orbán dokonce již předloni veřejně vyhlásil, že neliberální demokracii v rámci EU považuje za jednu z alternativních cest vnitropolitického vývoje.

Věrni Bohu a tradicím

Není bez zajímavosti, že zmíněné typy vlád se hlásí ke konzervativnímu ideologickému proudu a rády se odvolávají na Boha a křesťanské tradice. Tak tomu bylo i krátce po překvapivém vítězství – protože jinak než vítězství se vstup fašistů do slovenského parlamentu z jejich pohledu označit nedá – politické strany „Kotleba – Lidová strana naše Slovensko“.

„Strana chce v první řadě poděkovat Bohu, bez jehož pomoci bychom tohohle úspěchu nikdy nedosáhli“, řekl předseda strany Marian Kotleba ve svém prvním televizním vystoupení po volbách.

Strana Mariana Kotleby ve svém předvolebním programu navíc deklarovala, že „nikdy nezradí Boha“ – údajně na rozdíl od jiných stran – a přizvukovala, že to byl „Pán Bůh“, který dal Slovákům „nejkrásnější zemi na světě“. Trojjediného Boha si tedy extrémní pravice na Slovensku vzala za svůj štít. Možná po vzoru někdejší Hlinkovy slovenské lidové strany, jejíž heslo se rovněž odvolávalo na Nejvyššího: „Byla to dvě hesla, která v našem boji hýbala slovenskými masami: 'Za Boha a národ!' a 'Slovensko Slovákům!'. Tato dvě hesla musí platit pro nás i dnes a musí platit i dnes a musí platit pro nás věčně. (…) Může být hezčí heslo pro náš křesťanský národ, než je heslo: Za Boha a národ?“

Marián Kotleba
Autor: Wikipedia.org / Creative commons

Zklamání křesťanských politiků

Zřejmě nikdo nemá právo soudit, zda to byl skutečně Všemohoucí, kdo požehnal úspěchu Kotlebovy strany, jenž má blízko k „hodnotám“ neliberální demokracie.

Na druhé straně, pokud to byl zásah shůry, kdoví, zda se přízeň Boží neodvrátila od Křesťansko-demokratického hnutí, které po sobotních volbách skončilo těsně před branami Národní rady Slovenské republiky. Postihl jej tentýž scénář, jaký v roce 2010 KDU-ČSL. Zda dokáže projít obdobným obrodním a omlazujícím procesem, jako před několika lety lidovci, a vrátit se zpátky do parlamentu, je v tuto chvíli nejasné. Bude ale jistě muset hledat vlastní témata, ne spoléhat se na ta, která přinesou biskupové nebo nevládní organizace (např. Aliance za rodinu). Bude muset obrousit hrany svého konservatismu a zřejmě i zamířit ve své sociální a ekonomické politice více doleva, jak to dělají některé jiné evropské křesťansko-demokratické strany.

Papež zůstal kardinálem

Dalším povolebním zklamáním, i když jistě s ne tak zcela fatálními důsledky jako v případě KDH, je procentuální zisk strany #Sieť bývalého člena tohoto hnutí a někdejšího prezidentského kandidáta Radoslava Procházky. Strana úspěšného právníka měla ambice být lídrem pravice a skončila na konci řebříčku. Jen těsně překonala pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentu.

V roce 2014 získal Procházka jakožto prezidentský kandidát v prvním kole více než 400 tisíc hlasů. Skončil na třetím místě za současným prezidentem Kiskou. Minulou sobotu nasbírala jeho strana jako celek něco lehce nad 146 tisíc hlasů. Proč se nedařilo ani tomuto křesťanskému kandidátovi a jeho straně? Důvodů je několik.

Kampaň soustředil především na svou osobu, i když měla #Sieť na kandidátce mnoho úspěšných a inspirativních osobností. Voliči tedy mohli nabýt dojmu, že se jedná o další „stranu jednoho muže“. Procházka udělal několik komunikačních chyb, zejména když se jasně nevymezil vůči povolební spolupráci se stranou SMER-SD Roberta Fica, jak to udělala druhá nejúspěšnější strana, liberální Svoboda a solidarita. Třetí chybou byla doslova přepálená kampaň. Ne vždycky musí ohromný počet bilbordů u cest vygenerovat ohromující úspěch. Toto se potvrdilo i u málo významné strany TIP, která díky bohatě dotované kampani přímo oblepila Slovensko neznámými tvářemi. Bez valného úspěchu. Čtvrtou příčinou neúspěchu mohla být i neschopnost prodat voličům jinak zajímavý a propracovaný program.

Andrej Hlinka v roce 1937
Autor: Wikipedia.org

Ano, jak platilo mnohokrát u papežského konkláve: ne každý, kdo do něj vchází jako papež (rozuměj horký kandidát na římský stolec), z něj jako papež i vychází. Docent Procházka jako nekorunovaný vůdce slovenské pravice zůstal po volbách pouhým „kardinálem“. Navíc ještě z hodně zapadlé diecéze, obrazně řečeno.

Kult tradice

Křesťanská politika na Slovensku se vyprázdnila a na její místo nastoupila hnědá síla, která se odvolává na Boha jako na symbol boje za osvobození národa (od EU, NATO, imigrantů, homosexuálů atd.). To všechno navíc ve jménu „kultu tradice“, což je jeden ze znaků tzv. věčného fašismu, jak jej vymezil nedávno zesnulý Umberto Eco.

„Jen povrchné mysli můžou podlehnout bludu a horlit za národního Boha, za národní náboženství, bláznivě se pokoušet vtěsnat Boha, Stvořitele celého světa, krále a zákonodárce všech národů (…) do hranic jednoho národa“, napsal 14. března 1937 Pius XI. ve své protifašistické encyklice Mit brennender Sorge. Přesně na den, o dva roky později, vznikl Slovenský stát, satelitní země Třetí říše, na níž se Kotlebova strana ráda a často s nostalgií odvolává. Strana, která získala v přepočtu rovných 14 poslaneckých mandátů. Symbolika na první pohled nenápadná, ale snad ne nevýznamná.

Mrak Boží přítomnosti

Slovensko a část střední Evropy obestřel hnědý mrak. Mrak neliberální demokracie v počátečném stádiu. Ne vždy ale mračna musejí znamenat jenom přicházející bouřku. Můžou být i znamením naděje a Boží přítomnosti: „Hospodin řekl Mojžíšovi: 'Hle, přijdu k tobě v hustém oblaku, aby lid slyšel, až s tebou budu mluvit, a aby ti provždy věřili.'“ (Ex 19, 9).

Autor je politolog, působí na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.