Seznamka
Publicista a starokatolický duchovní Jan Jandourek
Autor: Archiv autora
V teologických a praktických sporech se mnozí lidé odvolávají na autoritu církve, čímž myslí často papeže. Teď mám na mysli debaty katolické, vnitrokatolické a kolem katolictví.
Ten důraz na papeže se mění podle toho, nakolik ten momentální vyhovuje jejich vkusu. Vždycky jde ale o ten samý princip, křesťané vycházejí z Písma. Že z něj mají vycházet a jaké texty k němu patří, jim říká autorita. Ta svou legitimitu odvozuje z toho samého Písma. Pohybujeme se tedy v kruhu. Výrazem toho je pak stav, kdy papež vyhlašuje a definuje svou vlastní neomylnost a univerzální primát. Trochu jako v problému, zda byla dřív slepice nebo vejce. Otázka nesmyslná, protože dříve nebylo nic z toho. Byl tu evoluční proces, jehož dosavadním výsledkem je slepice snášející vejce. Stejně tak i v případě víry jsou tu komunity, které vytvářejí různá vyprávění a pak psané texty, které zpětně utvářejí ty komunity. Že jsou posvátné, inspirované a kanonické se odvozuje z nich.
V textu určeném pro studijní potřeby posluchačů KTF UK Praha (http://ktf.cuni.cz/~brozj/distancni/kanon.html) čteme něco, co s myšlenkou bludného kruhu polemizuje: „Můžeme namítnout, že vztah církev– kánon se odehrává v kruhu: církev stanoví kánon, který pak určuje její víru. Ale tato kruhovost se neredukuje na circulus vitiosus, neboť původcem a středem kánonu je osoba Ježíše Krista. K jeho osobě odkazuje jak církev, tak kánonické knihy. Toto zakotvení v dějinnosti brání tomu, aby se církev stala ideologií.“
Jenže my neznáme Ježíše Krista jinak, než z biblických textů. Takže tu není žádný pevný bod, mimo Písmo a církev, nějaká vnější autorita, která všechno objasňuje. V tomto pojetí se myšlení v kruhu prostě nezbavíme.
V polemice s protestanty se opakovaně objevovalo tvrzení, že protestanté nemají učitelský úřad, proto propadají subjektivismu. Katolický učitelský úřad ale svou autoritu odvozuje z Písma a tradice a co je součástí tradice a Písma určí on.
To se týká dogmat, podoby úřadů, disciplíny. Je jasné, že dogmata a disciplína nejsou na stejné úrovni, církevní pravidla se mohou měnit. Když autorita církve usoudí, že se měnit nebudou, tak se nemění, přinejmenším ne hned. Na tom není nic tak zvláštního. Každá instituce má svá psaná a nepsaná pravidla a tak se udržuje v existenci.
Když se na to podíváme historicky, není to s tím subjektivismem zas tak zlé. Tvrzení, že se protestantismus rozpadl na stovky církví, udělá dojem jen na toho, kdo neví, co všechno pojem ekklésia v historii znamenal. Ekklesia je svým původem označení shromáždění svobodných občanů, pojem poměrně sekulární. Z tohoto hlediska se nic nerozpadlo, je to jen potvrzení faktu, že křesťané se prostě shromažďují a to horizontálně na mnoha místech a vertikálně pak jako jedno světové společenství. Pokud jde o nauku, základní jádro tu zůstává zachováno. Existují sice různé sekty a hnutí a útvary, abychom to nazvali obecně, které docházejí ve své nauce k různým pozoruhodnostem, ale takové většinou skončí, nebo se vrací k tomu, co ke křesťanské identitě patří.
Součástí katolického folkloru bývaly zmínky o tom, jak Církev československá nevěřila v Trojici a křtila ve jménu Husa a Masaryka. To ale, pokud je to historicky doložitelné, by spíš ukazovalo, že jádro křesťanství je poměrně soudržné, protože „Čechoslováci – husité“ v Trojici dnes věří a návrat k identitě netrval z historického hlediska dlouho.
Představa, že církev je třeba organizovat v instituci, která se udržuje prvky převzatými z Římské říše, feudalismu a osvícenství, nemá s evangeliem nic společného, protože se tam nic takového neříká. Neříká se ale ani, že se to tak dělat nesmí. Jen tam o tom nic není.
Přesto, že pojetí autority stojí dost na vodě, začal se v pozdním církevním životě objevovat pojem neomylnost.
Neomylnost je zvláštní duchovní kvalita příslušející celé církvi, za určitých podmínek kolegiu biskupů a papeži, která působí, že výpovědi týkající se víry a věcí křesťanského života (fides et mores) byly zbaveny omylu.
To vyjadřuje papežské dogma přijaté na prvním vatikánském koncilu a vyhlášené papežem Piem IX. v roce 1870.
Neměnnou víru měníme
Když opustíme nelogičnost samotného principu, je toto pojetí železné a neochvějné a viditelné autority zpochybněno samotnou historií. Problém je v tom, a tady se projevuji jako moderní člověk, který se řídí ohledně teorie poznání falsifikacionismem, že nikdy nemůžeme o žádném papeži říci, že byl pravý papež, protože platnost každého papeže je jen pravděpodobnostní. (Stejně jako celé naše poznání o čemkoli je jen pravděpodobností.)
V Novém zákoně není neomylnost papeže slovně vyjádřena. Podle tvrzení teologů, kteří tento názor zastávají, je tam ale přítomna co do smyslu, věcně.
Ve starověké církvi platilo, že neomylná jsou rozhodnutí koncilu. Učení o papežské neomylnosti se krystalizuje od středověku, čemuž pak oponuje protestantismus. Definováno je až na I. vatikánském koncilu. II. vatikánský koncil ho potvrzuje ve světle učení o neomylnosti celé církve.
Lumen gentium 12: „Celek věřících, kteří mají pomazání od Svatého (srov. 1 Jan 2,20 a 27), se nemůže mýlit ve víře. Tuto svou neobyčejnou vlastnost projevuje prostřednictvím nadpřirozeného smyslu pro víru celého lidu, když 'od biskupů až po poslední věřící laiky' (8)(8/Sv. Augustin, De Praed. Sanct. 14, 27: PL 44, 980.) dává najevo svůj obecný souhlas ve věcech víry a mravů.“
Lumen gentium 25: „Biskupové, kteří učí ve spojení s římským biskupem, mají být v úctě u všech jako svědkové božské a katolické pravdy. Věřící jsou povinni shodnout se s výrokem svého biskupa ve věcech víry a mravů, předneseným v Kristově jménu, a k němu vnitřně přilnout náboženskou poslušností. Tato náboženská poslušnost vůle a rozumu se má projevovat zvláštním způsobem vůči autentickému učitelskému úřadu římského biskupa, i když nemluví 'ex cathedra', a to v tom smyslu, že se s úctou uznává jeho nejvyšší učitelský úřad a že se upřímně lne k jeho výrokům, ve shodě s jeho pojetím a projevenou vůlí. Tu lze poznat hlavně z povahy dokumentů nebo z častého předkládání téže nauky nebo ze způsobu, jakým je vyslovena. Jednotliví biskupové nemají výsadu neomylnosti. Přesto však hlásají neomylně Kristovu nauku, když – třeba i rozptýlení po světě, ale spojení svazkem společenství mezi sebou a s Petrovým nástupcem – autenticky učí ve věcech víry a mravů a shodnout se na jedné nauce jako definitivně závazné.“
Platí zároveň, že neomylnost se týká obsahu a nikoli způsobu výpovědi. Řečeno jinak, vyhlášené dogma může být vyslovené nejasně, pomocí špatných slov a také v nevhodnou dobu nebo zbytečně. Některá dogmata vycházejí z nedorozumění, jako například nauka o filioque, která byla zbytečná, protože východní církve používaly jiné vyjadřování. Protože měly jinou terminologii pro vycházení Ducha svatého od Otce a syna, nemohly souhlasit s latinským filoque (i ze Syna), které to zatemňovalo.
Kdybych byl zlomyslný více, než pro tento účel chci, pozastavil bych se nad tím, proč bylo třeba definovat dogma, bez kterého církev žila přes devatenáct století a bez kterého de facto žije i po jeho definování, protože se v praxi nijak nevyužívá. Výjimkou je Nanebevzetí Panny Marie, což není žádná ústřední pravda víry a křesťanský život by se bez něj docela dobře obešel, dokonce je spíš na škodu, protože není úplně jasné, jak si to máme představovat. Formulace: „Neposkvrněná, vždy panenská Matka Boží Maria byla po dokončení běhu pozemského života s tělem i duší vzata do nebeské slávy,“ nám toho mnoho neříká. Ani to ne, jestli Ježíšova matka opravdu zemřela. Budiž, i člověk oddaný moderní vědě si může říci, že o tolik nejde, stejně ve skutečnosti nevíme, co je to hmota, nežijeme v době nějakého naivního materialismu. Marie mohla zmizet beze stopy do nového stavu existence, proč ne. Ale proč ano? K čemu by to bylo dobré? Protože tělo podléhá rozkladu? A co je na tom špatného? Je jistě dobré mít více prostředků ke spáse, než méně, ale pro mnoho lidí je takové dogma spíš kamenem úrazu, protože vypadá příliš pohádkově. Zbytečně přibyly problémy lidem, kterým se to nezdá, a radši si to nechají pro sebe, protože by byli považováni za heretiky.
Do roku 1950 by heretiky nebyli a pak jsou. To je poněkud bizarní.
Paradoxní je, že pokud jde o základní kristologické pravdy, máme je od svatého Pavla. Stejně tak základní otázku křesťanské praxe, tedy odloučení se od příkazů Zákona, symbolizované faktickým odmítnutím obřízky.
Katolické je to, čemu vždycky všichni a všude věřili. To v žádném případě neplatí o prvních deseti stoletích církve. Oficiální dogmatika vychází z toho, z výroku, kde Kristus říká Petrovi: „Tobě dám klíče království nebeského, všechno, co svážeš na zemi, bude svázáno i na nebi, a všechno co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno i na nebi.“ (Mat 16, 19) Ten výrok ale není úplně jasný v tom, co znamená. Vykládat ho tak, že římský biskup má absolutní jurisdikci nad každým členem církve, je jen jeden možný výklad a není o nic víc podložený než nějaké jiné. Dá se samozřejmě najít řada výroků papežů, kteří si mimořádné postavení nárokují, ale to je pochopitelné, že si ho nárokovali. Z toho ještě neplyne, že ho mají.
Potíže s historií
Historicky nemůžeme ani prokázat, že byl Petr římským biskupem.
Nemůžeme ani prokázat spolehlivou linii „pravých“ papežů. S legitimitou jejich volby to bylo všelijaké. Bývali dosazováni panovníky, jako v 10. století, domohli se svého postavení úplatky a intrikami, jako v renesanční době. Kdybychom byli striktní, z dnešního hlediska by jejich volba nebyla platná.
Papež Urban VI., který stojí na počátku velkého schizmatu na konci středověku, je považován za pravého papeže. Pokud by ale bylo pravdou, že byl zvolen pod nátlakem a ještě navíc byl šílenec, byla by ta volba neplatná. Římský dav obklíčil konkláve a dožadoval se volby papeže z Říma. Zvolili tedy arcibiskupa Bartolomea Prignana, který ani nebyl kardinálem. Pak z Říma uprchli, aby unikli před davem, který zjistil, že papež je sice Ital, ale není z Říma.
Tehdejší kardinálové pak tvrdili, že kvůli výhružkám volba nebyla platná a zvolili nového papeže. Časem vzniklo trojpapežství, kdy i světci stáli na straně různých papežů, protože situace byla zcela nejasná. Přiznejme si, že nejsme schopni s naprostou jistotou říci, který z nich byl právoplatný. Všechno visí na pravdomluvnosti francouzských kardinálů. Je spíš otázkou rozhodnutí, na čí stranu se přikloníme. Přesto tady máme, kdybychom uvažovali formálně, pochybnou mezeru mezi lety 1378 až 1417 do zvolení Martina V. Ten ale v tu chvíli nebyl zvolen jednoznačnými voliteli. Kostnický koncil nebyl platně svolán papežem (leda by jím byl vzdoropapež Baltazar Cossa – Jan XXIII.) a tehdejší kardinálové nebyli nezpochybnitelně právoplatně jmenováni.
Z praktického hlediska je to jedno, dnes máme zase jednoho papeže., tato odbočka je jen pro zajímavost.
Podstatné je to, co bylo řečeno na začátku. Pokud autorita určí, že je autoritou, chybí tu nějaký vnější prvek legitimity. Nemáme tu „pevný bod ve vesmíru“, který bychom mohli použít. Můžeme konstatovat, že křesťanstvo vede Duch Svatý, ale na to by ortodoxní/pravoslavní křesťané mohli říci, že jistě ano a proto papežskou autoritu v této vyhraněné podobě nepotřebují a stačí jim soulad víry vyjádřený v liturgii a na synodách.
Nejvyšší autoritou v ortodoxní církvi je ‚přesvědčení církve‘, které je dáno souhlasem ortodoxních věřících s výkladem víry podávaným v dobách sporů. Synody autonomních národních církví, tvořené kleriky, zvláště biskupy, se scházejí, aby našly jednomyslné mínění o záležitostech víry. Autonomní národní církve mají to samé učení, kánony a liturgii a vytvářejí dohromady jednu Církev.
Když se díváme na reálný život křesťanstva v dějinách, dělo se tak po většinu času. Vzhledem ke vzdálenostem a omezeným komunikačním možnostem ani nebyla nějaká jedna ústřední autorita možná. Nebyla ovšem ani zvlášť nutná.
Model ortodoxní církve uvádím jen proto, že je jednou možnou a legitimní interpretací Písma ohledně autority. Jak víme, nikdy není jen jedna „platná“ interpretace. Jsou jen interpretace legitimní a nelegitimní. Legitimní jsou takové, pro které najdeme oporu v textu. Pak jich ale najdeme třeba víc, protože zvláště náboženské prameny nebývají v některých věcech jednoznačné. Stejně tak může existovat mnoho nelegitimních výkladů, které oporu postrádají.
Nemůžeme třeba legitimně tvrdit, že se v Bibli říká, že Bůh a ďábel je totéž. Nebo že Ježíš učil, že cestou ke spáse je hromadění bohatství. Nebo že nenávist k nepřátelům duchovně prospívá.
Nebo ještě jeden příklad. Svatý Pavel píše: „Doporučuji vám naši sestru Foibé, diakonku církve v Kenchrejích.“ Dnes se vede spor, jestli to byla vysvěcená jáhenka v dnešním římskokatolickém smyslu, nebo „jen“ služebnice. Tvrdit je možné legitimně obojí, ale spor je to asi zbytečný a neřešitelný, protože u toho nikdo z nás nebyl a možná tehdy takové rozlišení ani neexistovalo.
Je možné dogma zrušit?
Německý teolog Paul Weß píše: „K církevní tradici, kterou II. Vaticanum nezpochybnilo, patří totiž nejen církevní praxe, nýbrž i teorie, která je jejím základem, tzn. především ony závazné věroučné pravdy, jimž církev učí, tedy dogma v širším slova smyslu; o něm církev říká, že pochází od Boha, a je tudíž neomylně pravdivé a také nezměnitelné. Dogmatem je, že dogma lze sice ještě lépe chápat a dále rozvíjet, avšak jeho obsah nesmí být korigován. Takové dokazování v kruhu (circulus vitiosus) je logicky neudržitelné.“
Nedávno se tu na Christnetu vedla debata o spáse nekatolíků. Tradicionalisté různého typu si myslí, že kdo není členem katolické církve, nebude spasen. Navíc členství v církvi chápou dost úzce. Je to ten, kdo byl katolicky pokřtěn a je zapsán v těch správných matrikách a nebyl z nich vyškrtnut. Odvolávají se na výrok florentského koncilu, který je přijat od Fulgencia z Ruspe, že: „Nejen pohané, ale také židé, heretici, schismatici a všichni jiní, kdo žiji mimo katolickou církev, budou zbaveni věčného života a budou uvrženi do věčného ohně, který je připraven ďáblu a jeho andělům (Mt 25,41), jestliže před smrtí nebudou přijati do církve.“ (Nechme stranou pikantní detail, že Matouš nemluví o pohanech a hereticích, ale o lidech nemilosrdných.)
Jenže II. Vaticanum říká, že „nejen křesťané, ale všichni lidé dobré vůle", i ateisté a příslušníci jiných náboženství „jdou vstříc vzkříšení". (pastorální konstituce „Gaudium et spes" čl. 22. To je věroučný výrok, nikoli jen pastorační.
Vzniká tak rozpor. Než se někteří lidé zaradují, je třeba upozornit na to, že i papež Pius IX. sice říká, že římsko-katolická církev je nezbytná ke spáse, ale také to, že pro ty, které nepřekonatelná neznalost zdržuje daleko od církve, možnost spásy zůstává a nemůžeme vymezovat hranice Božímu milosrdenství. V alokuci Singulari quadam (9. prosince 1854): „Je třeba míti za jisté, že kdo neznají pravé víry, je-li to nevědomost nezaviněná, nemají vinu za to před tváří Boží.“ A v listu k italským biskupům Quanto conficiamur moerore říká: „Ti, kteří jsou bez viny mimo Církev a správně žijí (dodržují přirozený zákon a jeho nařízení), že mohou působením a silou Božího světla a milosti dosáhnouti věčného života, protože nemůže Bůh dopustit ve své dobrotě a mírnosti, aby byl trestán věčnými mukami, kdo nemá viny hříchu.“
Takže takový modernismus to od II. VK zase není. Ten rozpor tu ale zůstává, církev prostě dnes učí něco jiného, než učila dřív, respektive dokáže učit dvě protikladné teze najednou.
Stejně tak se II. VK hlásí k náboženské svobodě, která byla dříve odmítána.
Dalším rozporem je ten mezi kostnickým koncilem a I. vatikánským koncilem. Kostnický koncil se v dekretu „Haec sancta" z 6. 4. 1415 postavil nad papeže, jinak by nevyřešil schizma a problém tří papežů. Nový papež Martin V. musel tento koncilový dekret uznat, jinak by jeho papežství nemělo autoritu. I. vatikánský koncil ale mluví o tom, že papež má primát „nad veškerou církví", tedy i nad biskupy a koncilem.
Zmíněný Paul Weß říká, že arcibiskupa Lefebvra a jeho stoupence máme chápat, protože oni trvají na tom, co církev oficiálně učila. K tomu můžeme dodat, že jistě ano, ale kdybychom dali zapravdu lefebvrovcům, museli bychom prakticky celou církev za posledních padesát let a posledních šest papežů pokládat za „pokoncilní sektu“, jak oni tomu s oblibou říkají. To ovšem odpovídá zdravému rozumu méně než konstatování, že církevní nauka se vyvíjí a to i v podstatných věcech.
Tradicionalisty podle Weße „můžeme srovnat s někdejšími křesťany z židovstva, kteří se z věroučných důvodů cítili povinni trvat na tom, že pro spásu je nutno dodržovat tradice židovského zákona včetně obřízky". Takový kritický pohled na tradici vlastního učení by sneslo jen jedno historické srovnání, totiž když církev v 1. století řešila otázku, jak se postavit k pohanům, aniž by je zavázala k dodržování celého židovského zákona.
Výsledkem celé této úvahy je, že obsah víry si ani nemůžeme vymyslet sami, ani nám ho nikdo nemůže nadiktovat „shora“. Naše přesvědčení se vytváří na základě souhry trojice „Písmo – tradice - lidský rozum“. A k tomu patří, že někdy konstatujeme, že některé věci jsou nejasné a že je nevíme. Třeba zda je někdo v pekle a co znamená přesně konec času, jak to bylo s tím, když Ježíš chodil po vodě a jestli byl Urban VI. skutečně platný papež.
Mnoho lidí musí představa církve, která odmítne, co kdysi učila, nebo to přinejmenším nebude považovat za závazné pro všechny, k smrti vyděsit. Zeptají se, k čemu pak bude církev, která učí někdy opak toho, co hlásala. Na to se dá odpovědět asi tak, že je to jen uznání stavu, který existuje po staletí.
Kdosi přispěl do debat o církvi myšlenkou, že pojem „liberální katolík“ je prý protimluv. Takový názor můžeme liberálně akceptovat, byť si myslíme, že opak je pravdou. Jinak by církev v dějinách nepřežila.
Jan Jandourek je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
