Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Zdeněk A. Eminger
Viděl jsem nedávno pořad, v němž se přednášející ukázal jako profesionální apokalyptik. Ať už se jednalo o sport, hudbu, o cizí náboženství, filosofii, vědu, medicínu, léčivé rostliny, o kulturu, symboly, vůně a barvy, teorii a praxi ozkoušenou tisíciletími a osudy těch, které už nelze ani spočítat, za vším viděl zlo a nic než to. Ze všeho číhalo pokušení. V reálném světě nebylo možno žít jinak než v závětří. Pověsit takovou míru domnělého zla a strachu na Krista, utíkal by přes Golanské výšiny a zastavil by se nejdřív v Damašku. Udýchaný a rád, že utekl. Bůh přece nemůže pohrdat pohybem, hudbou, uměním, filosofií, bylinami a vůněmi; a člověk teprve ne. Vložme Bohu do rukou břímě, které nezvládáme nést. Není třeba se bát, vždyť on je s námi. Všude a ve všem.
Někde už a někde skoro vrůstají lidé do jarního, velikonočního času. Půjdou krajinou na kopřivy, na medvědí česnek, na popenec a sedmikrásku, na fialku a pampelišku. Bude se dělat salát a víno, ocet a med, polévka a sirup pro ty, kteří jsou po zimě slabí. Děti, dospělí a staří. Moji přátelé z různých církví a náboženských společností si naplánovali očistu těla a ducha. To první jde vcelku dobře. Jíte do polosyta, pohybujete se, jste. Zacvičíte si jógu, běháte, milujete se, čeká vás nová fáze cyklistického tréninku. Jdete po zimě prvně do skal a říkáte si: tam, právě tam zítra vylezu, zadívám se do kraje jako Ježíš obrácený tváří do pouště a řeknu docela pokorně a nepateticky všemu nedobrému – ne, ne, ne. To druhé jde o něco hůř. Duševní rovnováhu si nelze vydupat, vyčíst, vytrucovat a v početním ohledu ani vymodlit. Věříme, že bude líp a že se očistíme od toho, co nás tíží, co je lepkavé, co je zploštělé do prázdných slov zbrožurkovatělých návodů ad hoc. Doufáme, že bude zase o trochu lehčeji. Jak bychom nedoufali? Zkoušíme to. Jde to. Doufáme.
Rodí se lidé a umírají lidé. Přicházejí noví a odcházejí ti, kteří vědí, že zlo nečíhá za každým rohem. Už za chvíli poznají, že slova Modlitby Páně „zbav nás od zlého“, která vyslovovali ve svých hovorech s Bohem, byla v jejich životě důležitá. To zlé, řecky ponéros, je to, co je nemocné, co působí bolest, co se k ničemu nehodí, co je zbytné, zlobné, nebezpečné a zlomyslné. Jistě tím není ani hudba, ani pohyb, ani láska k moudrosti, ani vůně, ba ani byliny a cvičení. To zlé jsou věci neurovnané. To zlé jsou věci nevycházející z lásky. To zlé jsou všední úkony dovedené až ke křeči opakování, kdy člověk už ani neví, proč je dělá a k čemu jsou. To zlé jsou věci nedodělané a chybějící. To zlé jsou věci vycházející z manuálů a rubrik, které se zakusují do lidského nitra jako ohnuté zuby dávno zrezivělé pily. To zlé není nic, co se zvláště v jarních měsících otevírá, roste a voní. Boží krása sklánějící se ve větvích ovocných stromů k člověku, jak věděl otec Augustin, nebolí, neláká ke zlému a nepokouší.
Hádám, že by to byl právě Ježíš, jenž by v našich časech a podmínkách nazul běžecké boty a utíkal k horizontu. Hádám, že by to byl právě Ježíš, jenž by sedl na kolo a dal si jarní dvoustovku v kopcích. Hádám, že by to byl právě Ježíš, kdo by se zastavil u dětí, dospělých i starých a řekl by jim: Přátelé a kamarádi, nebojte se, „já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku.“ Krásné Velikonoce a Vzkříšení!
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
