Seznamka
Mark Rothko: bez názvu (oranžová a žlutá), výřez
Autor: markrothko.org
V minulé kapitole z novozákonní eklesiologie jsme si všimli, že církev prvního století nevytvářela od samého začátku ani myšlenkovou ani organizační uniformitu. Dnes budeme v tématu rozrůzněnosti novozákonní církve volně pokračovat a všimneme si, jak se křesťanstvo v průběhu prvního století vyvíjelo. Sám fakt, že Nový zákon dokumentuje vývoj církve, může zarážet ty, kteří snad v Písmu chtějí dohledat pevné a neměnné „pravdy“ o církvi. Místo takových pravd se zde ovšem vynoří příběhy prvních křesťanů, kteří v proudech své doby byli donuceni měnit své teologické smýšlení i životní praxi, aby svou víru vůbec dokázali přenést do budoucích časů. Zjistíme tak, že názory a postoje křesťanské církve třicátých let prvního století se výrazně odlišovaly od názoru a postojů církve na konci stejného století.
Vývoj novozákonní církve zde budeme sledovat jen v jednom speciálním řezu: všimneme si vztahu křesťanů k židovstvu. Proměna, kterou na této ose křesťanstvo v průběhu prvního století prošlo, nepřestává fascinovat dodnes: v průběhu prvních desetiletí existence se církev změnila z „židovské sekty“ v nové náboženství, které mělo vůči židovstvu vztah velmi napjatý, ne-li otevřeně nepřátelský. A nepřátelství křesťanů vůči židům zašlo v průběhu pozdějších staletí i do krajností a stalo se jednou z nejtemnějších skvrn v historii křesťanstva.
Počátky křesťanství - církev jako „židovská sekta“
Při zrození křesťanství nebylo vlastně možné „židovstvo“ a „křesťanstvo“ od sebe oddělit.
Ježíš z Nazareta byl žid, který za své misijní poslání považoval náboženskou obnovu Izraele, vyvoleného národa, ke kterému sám patřil. Tato obnova se měla stát tak, že Ježíšovi židovští souvěrci se otevřou přicházejícímu Božímu království, obrátí svůj způsob myšlení a jednání směrem k Bohem přinášenému odpuštění hříchů. Boží království znamená jistě vládu Boha židů, tedy vládu Boha, ve kterého věří všichni křesťané až do dnešních časů. Nezdá se, že by Ježíš z Nazareta mířil při svém působení mimo náboženské hranice židovstva. Podle Mt 15,24 byl Ježíš poslán jen ke ztraceným ovcím z domu Izraele a svých Dvanáct nabádá ke stejnému počínání (Mt 10,5-6: „Nechoďte na cestu pohanů a do samařského města nevstupujte; ale jděte raději k zahynulým ovcím z domu Izraele.“). Také tradice zaznamenaná ve Sk 1,6 dokládá stejný způsob uvažování - učedníci se zde tážou zmrtvýchvstalého Ježíše: „Pane, v tomto čase obnovíš království pro Izrael?“ Ježíš zřejmě při setkáních s nežidy zažil různá překvapení (Lk 17,16; J 4,7nn; Mk 7,28 aj.), ale ta se jeví jako výjimky z pravidla, nikoli jeho program. Ježíšovy záměry lze hodnotit jako „vnitrožidovské“.
Po Ježíšově smrti a zvláštních okolnostech, popsaných v Novém zákoně jako zmrtvýchvstání a seslání Ducha, by se počátky křesťanství daly snad nejlépe charakterizovat označením „židovská sekta“. Pojem sekta (řecky hairesis); (srov. 1K 11,19) není míněn ve Sk negativně (Sk 5,17; 15,5; 24,5.14; 26,5; 28,22; srov. 2Pe 2,1 a 1K 11,19), ve Sk mu lze rozumět jako „názorovému proudu“ či „cestě“. Křesťanství se tak stalo jednou z cest tehdejšího židovstva vedle směrů jiných, kterými byli třeba farizeové nebo eséni, kteří se podobně jako první křesťané pokoušeli o určitý typ reformy židovstva.
Podle prvních pěti kapitol Skutků apoštolských se jeví, že Petr a jeho souputníci žili židovským životem v srdci židovstva – v Jeruzalémě. Zůstávali v chrámě (Sk 2,46; 5,21; 5,41), modlili se předepsané modlitby (Sk 3,1), hovořili k obyvatelům Jeruzaléma a Judeje (Sk 2,14). Jistě čekali brzký Ježíšův návrat - a kde jinde by taková revoluce měla začít než v Jeruzalémském chrámě!
Později se situace komplikuje. Dar Ducha (vedle zmrtvýchvstání druhý hlavní tajemný impuls k rozvoji křesťanstva) se k překvapení prvních křesťanů-židů přestal na židy omezovat. Ve Skutcích apoštolů o tom v souhrnu vypráví „obrácení Petra“ v 10. kapitole. „Věřící ze Židů, kteří přišli s Petrem, jsou nejprve ohromeni tím, že i na pohany byl vylit dar Ducha Svatého“ (Sk 10,45), ale závěr je nakonec zřejmý: „Může někdo odepřít vodu, aby nebyli pokřtěni ti, kteří přijali Ducha Svatého tak jako my?“ (Sk 10,47; srov. Sk 14,27).
Ludovico Mazzolino: Ježíšovo obřezání (okolo 1520)
Autor: Wikipedia.org
Jak ale porozumět paradoxu, že Bůh židů nejdříve vyvolil jeden národ za svůj, oddělil ho od ostatních nevyvolených národů, žádal po něm, aby věrně potvrzoval své vyvolení-oddělení také dodržováním určitých ustanovení – a poté nabídne stejnou přízeň i lidem takto nevyvoleným? Pod vlivem svých helénských učitelů začíná nabízet řešení tohoto hlavolamu Pavel z Tarsu. Uvažuje tak, že ti, kteří uvěří v Krista, se stávají příslušníky jakéhosi „rozšířeného židovstva“, nového vyvoleného národa, k němuž přísluší všichni ti, kteří věří v Krista. Obřízka, dodržování rituální čistoty (především ve věcech jídla) nebo ustanovení pro sobotu, které měly dokládat a potvrzovat oddělení židovstva od ostatních nečistých lidí, pro Pavla ztrácí váhu: záchrana od židovského Boha je pro každého, kdo věří, předně pro Žida, ale i pro Řeka (Ř 1,16). Obřízka přestává být rozhodujícím kritériem („Vždyť je přece jeden Bůh, který ospravedlní obřezané z víry a neobřezané skrze víru.“ - Ř 3,30) a všechny rozdíly padají: „Již není Žid ani Řek (…) vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Ga 3,28)
Důsledky, které Pavel vyvodil a kontroverze, které tím vyvolal, jsme již popisovali v minulé kapitole. Pavel se své naděje na to, že by křesťané-židé a křesťané-nežidé mohli jít ruku v ruce, zřejmě nevzdal až do své smrti (snad r. 64). Brzy po jeho smrti se ovšem dějiny začaly stavět definitivně proti této jeho naději.
Křesťané opouštějí židovské domácí prostředí
Židovské protiřímské povstání, končící v r. 70 pádem Jeruzaléma a zničením jeruzalémského chrámu, bylo velkou náboženskou tragédií židů. Na místě byly proto úvahy, proč takovou zkázu svého vyvoleného národa Bůh dopustil. Nebylo to snad proto, že židé dobře neuchovali své hlavní znaky čistoty a oddělení (tedy především již zmíněnou obřízku, dodržování jídelních předpisů a nařízení týkajících se soboty)? Podle takových úvah museli být křesťané zařazeni mezi minim, příměsky, které narušily čistotu židovstva. Takových cizorodostí se židé začali zbavovat, aby obnovili svou šanci na budoucnost. Snad to nastalo již v sedmdesátých letech pod vlivem židovského okruhu kolem „ješivy“ v Javne, která vedla přerod k židovstvu „rabínskému“, již bez centrální náboženské autority spojené dříve s chrámem. Křesťané byli mezi těmi, kteří byli oddělováni od jádra rekonstruujícího se židovstva, tedy vyháněni ze synagog (srov. J 9,22; 16,2). Křesťané musejí opustit svou rodnou náboženskou vlast a sami se začínají stavět proti židovstvu do opozice. Novozákonní texty, které vznikly většinou po r. 70, tuto situaci zpracovávají s různými závěry. Zatímco apoštol Pavel ve společnou křesťanskou budoucnost židů a nežidů věřil (ale svým pojetím musel pravověrné židy velmi provokovat), evangelista Lukáš (pro kterého je Pavel jinak velkým hrdinou) jeho naději už zpochybňuje (Sk 28,26-28) a navrhuje nakonec zaměřit svou energii na misii k nežidům: „Ať je vám tedy známo, že tato Boží záchrana byla poslána pohanům. Oni uslyší.“
V různých novozákonních spisech najdeme ovšem různý přístup k tomuto problému. V listu Efezským nebo Koloským se Pavlova křesťanská vize velmi ctí a pečlivě formuluje (srov. Ef 2,8). Hranice mezi židy a pohany zde - zcela podle Pavlova vzoru - padá, navíc přímo mysticko-vizionářsky: „Kristovým křížem je vše spojeno v jedno.“ (Ef 2,11-22)
V janovských textech (Janovo evangelium a tři dopisy 1J, 2J, 3J) se už naděje na jednotu křesťanstva zahrnujícího židy i nežidy hroutí. Židovstvo zde již představuje jiné náboženství, které má ďábla jako otce (J 8,44), liturgické slavnosti židů jsou už jejich slavnosti (J 6,4; 7,2) a křesťanům jsou cizí. Ježíše zde snad ani není možné považovat za žida - židé v Janově evangeliu pravidelně vystupují jako ti „zlí“.
V knize Zjevení je už podobně jako v janovských textech roztržka mezi židy a křesťany zřejmě dokonána. Synagoga Satanova a židé jsou prezentováni jako zjevní nepřátelé (Zj 2,9; 3,9). Hlavní roli v eschatologické vizi nehraje Jeruzalém nebo jeho chrám, ale nový, nebeský Jeruzalém, ve kterém už žádný chrám není potřeba (Zj 21,22).
Církev Prvního listu Petrova „krade“ jazyk židovstva a přivlastňuje si jej pro křesťanstvo. "To křesťané jsou nyní rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid určený k Božímu vlastnictví!“ (1Pt 2,9)
Příkladem novozákonního textu, který se stále drží židovského rámce, je list Jakubův. Ten prezentuje vzorně židovské pojetí morálky (Jk 1,27): „Zbožnost čistá a neposkvrněná před Bohem a Otcem je toto: navštěvovat sirotky a vdovy v jejich soužení a zachovávat se neposkvrněným od světa.“ Zde křesťanství stále znamená dodržovat židovské hodnoty a nelze zde najít skutečný odvrat od judaismu. Je třeba dodržovat Zákon, a to celý (Jk 2,10). List Jakubův vyzdvihuje nápadně jiné hodnoty, než jsou ty pavlovské (srov. Jk 2,24 vs. Ř 3,28). Obdobně, ač jiným způsobem, se pohybuje v židovských reáliích list Hebrejům.
Zvláštní místo v tomto přehledu má Matoušovo evangelium, u kterého bychom našli řadu vazeb k listu Jakubovu. Matoušovští křesťané jsou ctiteli celku židovské tradice (Mt 5,18) i jednotlivých ustanovení (např. na rozdíl od janovských křesťanů ještě dodržují šabat, srov. Mt. 24,20). Jeruzalém je stále pro Matouše svaté město (Mt 27,53), ač je jeho svatý dům zničen a to je velký rozdíl oproti Sk 7 nebo J 4,21. Teologické úsilí autora Matoušova evangelia nicméně chce věřící od striktní vazby na židovskou tradici a Zákon osvobodit: Ježíš je Matoušův dokonalý zákonodárce, který dohlédá samé kořeny Mojžíšova zákona, aby vyučoval zákon nové, vyšší spravedlnosti (srov. Mt 5,20). Matoušovo evangelium se mohlo pokoušet o střední cestu mezi jakubovským „konzervativismem“ a pavlovským „liberalismem“, ač tomu druhému nejspíš (podle Mt 26,19) patří budoucnost.
Závěrem
Křesťané ke konci prvního století zažili nebývalý otřes a proměnu své identity. Nepřestanou se odvolávat na židovského Boha, ale už se nemohou považovat za součást původního Bohem vyvoleného židovského národa. Ti, kteří budou chtít i nadále být současně křesťany i židy (o jedné takové „sektě“ se zmiňuje např. později Jeroným), nebudou nakonec akceptování ani jedněmi, ani druhými, a jejich stopa se v historii ztratí; ani žádný z pozdější podobných pokusů nedošel výrazného ohlasu. V novozákonní sbírce se bude stále připomínat, že záchrana je ze židů (J 4,22) a tyto texty budou nadále psány s využitím židovské terminologie, mytologie i způsobu myšlení. Křesťanství jako „nový národ“ se ale od národa židů už na sklonku novozákonní doby bude oddělovat.
Tak masivní vývoj křesťanství v průběhu prvních desetiletí jeho existence stojí za pozornost. Může to znamenat výzvu hledat to, co je dnes vnímáno v určité církvi jako nedílná součást jejího života a tradice, ale co přesto může nebo dokonce musí být opuštěno, aby víra této církve mohla vejít obnovená do časů budoucích. Onen poklad, který si každá církev nese dějinami, je poklad víry a dynamiky jejího života v Duchu, nikoli „poklad“ pevných a neměnných forem myšlení a praxe.
Hlavní literatura k této kapitole:
Petr Pokorný, Ulrich Heckel, Úvod do Nového zákona. Vyšehrad, Praha, 2013 (orig. 2007).
Raymond E. Brown, The Churches the Apostles Left Behind. Paulist Press, New York, 1984.
James D. G. Dunn, Christianity in the Making, vol. 3 – Neither Jew nor Greek - Contested identity. Eerdmans Publishing, Grand Rapids, 2015.
Autor pracuje jako konzultant. Novozákonní církvi se věnuje dlouhodoběji, toto téma zpracoval v rámci svého doktorandského studia na ETF UK.
