Obrácení českých politiků

Dan Drápal
Autor: archiv autora

Nedávno proběhly médii zprávy o několika českých politicích, kteří se „obrátili na víru“. Před svou smrtí se stal křesťanem bývalý premiér Stanislav Gross a o své konverzi promluvil i do médií. Křesťanem se údajně stal i další bývalý premiér Mirek Topolánek a na křest se prý připravuje i bývalý ministr zahraničí Alexandr Vondra.

Se zájmem jsem pozoroval reakce na tyto zprávy, a to jak reakce křesťanů, tak reakce nevěřících.

Zdá se mi, že u věřících převažuje nezájem. Pokud se k těmto zvěstem vyjadřují, tak dávají průchod svým pochybnostem o upřímnosti těchto konverzí.

Pochybnosti ale vyjadřují i mnozí nevěřící. Vícekrát jsem slyšel, že kdyby to mysleli upřímně, museli by se celému národu omluvit.

Pokud jde o Stanislava Grosse, tak ten se celému národu skutečně omluvil. Některým lidem se ovšem zdálo, že pouze velmi obecně. Pokud by to prý myslel opravdu vážně, musel by se nejen omluvit, ale rozkrýt různé kauzy a vysvětlit různá podezření, která byla vůči němu vznesena.

Jak rozumět obrácení

Zastavme se nejprve obecně u těchto obrácení, ať už je považujeme za vážně míněná či nikoli.

S obrácením je to tak, že mu těžko může rozumět ten, kdo je sám neprožil. Já sám jsem znám jako vyznávající křesťan. Mnoho lidí, kteří mě neznají příliš dobře (nebo dostatečně dlouho) netuší, že před svým obrácením, které nastalo v mých osmadvaceti letech, jsem po léta – zejména po léta svých studií na teologické fakultě – „obrácené“ lidi kritizoval a zesměšňoval, a to dosti ostře. Oč méně jsem věci rozuměl, o to jsem byl vůči obráceným lidem nepřátelštější.

S obrácením je to podobné jako s manželstvím. O tom se také můžete dočíst mnoho svědectví, ale i užitečných informací, v literatuře, ale pokud do manželství nevstoupíte, nebudete plně chápat, co to vlastně je.

Jiným slovem pro obrácení je pokání. Tato dvě slova nejsou stoprocentní synonyma, ale jsou úzce spjata. (Křesťanská) Víra a pokání jsou dvě strany téže mince. Víra v křesťanském pojetí je něco jiného než pouhé přesvědčení, že něco je pravda. K poznání Boha patří poznání vlastního já. Nemohu poznat Boží svatost, aniž bych současně nepoznal vlastní hříšnost. Na počátku křesťanské víry je tedy pokora.

Mirek Topolánek
Autor: Wikipedia.org / Petr Novák / Wikimedia Commons

Člověk, který sám obrácení neprožil, bude po obrácených vyžadovat, aby byli naprosto pravdiví, ne-li přímo dokonalí. Pravdivost od nás jistě požaduje i sám Ježíš: Farizeům, kteří se nechali – na znamení svého obrácení k Bohu – pokřtít, říkal: „Vydávejte tedy ovoce svědčící o pokání.“ (Matouš 3,8) Nicméně zralý křesťan ví, že žádný strom nenese ovoce hned v okamžiku, kdy je zasazen.

Osobní zkušenost s obrácením

Domnívám se, že mé obrácení bylo naprosto upřímné. Nicméně bylo počátkem určité cesty. V den svého obrácení jsem se bláhově domníval, že Pán Bůh něco získá, pokud mě přijme. (Takový inteligentní člověk jistě může pro Boží království udělat mnoho dobrého, že?) Až s odstupem měsíců či let jsem pochopil, že si přidělal velké problémy, když dovolil, abych se k němu obrátil. V okamžiku svého obrácení jsem se některými svými hříchy vůbec netrápil, jakkoli jsem si dost ostře uvědomoval, že jsem hříšný. Začal jsem se nad nimi děsit až po určité době. Bůh nám ve své milosti neukáže všechny naše nedostatky najednou – to bychom se pod nimi zhroutili. Nicméně postupně na nás pracuje.

Máme kádrovat?

Na to bychom neměli zapomínat, když vyslovujeme soudy nad celebritami (a tedy i politiky), kteří hovoří o svém obrácení. Bůh po nás naprosto jednoznačně chce, abychom se za „lidi v moci postavené“ modlili, nikoli, abychom je kádrovali. Nejsme to my, kdo drží v rukou Knihu života a kdo do ní zapisuje nebo z ní vyškrtává. Čteme-li nebo slyšíme-li o tom, že ten či onen politik se obrátil, zůstaňme střízliví. Pokud o tom nic bližšího nevíme, nejásejme radostí, ale ani nevyslovujme už předem pochybnosti. Modleme se dál, aby takový člověk rostl ve víře, pokud k ní skutečně dospěl, nebo aby skutečnou víru poznal, pokud je jeho konverze čistě intelektuální (pokud je záležitostí pouhého rozumu a nikoli rovněž srdce). A modleme se za to, aby tito lidé měli ve své blízkosti alespoň jednoho člověka, který už ušel s Bohem kus cesty a který jim může v prvních krůčcích víry být dobrým průvodcem.

Otázka veřejného pokání

Pak je zde ještě otázka, do jaké míry má daný politik činit veřejné pokání.

Pokud tak učiní, může to být dobré svědectví o Ježíšově proměňující moci. Chci ale upozornit, že jsou zde i určitá úskalí. Vzpomínám na jednoho bratra, který utekl za komunistů do Západního Německa. Utíkal v podstatě před svou matkou, s níž si nerozuměl. Když se v Německu obrátil, začal po legalizaci svého pobytu jezdit do Prahy. Mimo jiné proto, aby se smířil se svou matkou a přivedl ji ke Kristu (díky Bohu, podařilo se). Slyšel jsem jeho svědectví o obrácení, když matka nebyla přítomná. Tam mluvil i o jejich nešťastném vztahu. V její přítomnosti o něm nemluvil. Bylo to pokrytectví? Nikoli, byla to ohleduplnost. Obrácený politik mívá manželku, rodiče, děti… Sám by měl být ochoten nést svou kůži na trh, ale musí zvážit, že jeho slova budou mít určité následky pro jeho rodinu, přátele, bývalé spolupracovníky apod. Obrácený politik by jistě nikdy neměl lhát, tečka. Ale nepovažuji za moudré po něm chtít, aby veřejnosti (v rámci svého pokání) vysvětlil úplně všechno ze své minulosti. Mohl by ublížit lidem, kteří se ničím neprovinili. Je důležité, aby měl ve svém životě jednoho či dva lidi, kterým skutečně vysvětlí všechno do nejmenších podrobností. Jistě jde o to, aby pokání nezůstalo polovičaté. Ostatní by se ale měli smířit s vědomím, že takové lidi má, a nemusí chtít všechno vědět.

Příhláška ke „křesťanským hodnotám"

V době, kdy se pod tlakem islámské imigrace začínají ke „křesťanským hodnotám“ či „křesťanským kořenům“ hlásit i lidé, kteří o křesťanství dříve nemluvili, jsme skutečně v určitém nebezpečí, že se i někteří politici začnou hlásit ke křesťanství v jeho povrchní podobě, která žádnou vnitřní proměnu nevyžaduje. Proto radím – nejásejme předčasně, dokud neuvidíme ovoce pokání. To by nás ale nemělo vést k jakési univerzální podezřívavosti. Modleme se – podle apoštolova příkazu – za „lidi v moci postavené“, za to, aby se setkali s živým Pánem, a aby se rovněž setkali s věrohodnými svědky našeho Spasitele.

Dan Drápal je teolog, překladatel a publicista.

Mezititulky redakční.