Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Zdeněk A. Eminger
Téma tzv. ženské otázky, které u nás pro mě nejlépe reflektoval už TGM, není zdaleka vyčerpané. Věnují se mu různé obory lidského bádání, od těch zavedených po hypermoderní, a zdá se, že se někdy tak trochu vracíme v kruhu na začátek. Vzpomenu-li si na dobu svého dětství, vidím, že jsme všichni, kluci i holky, žili v docela běžném společenství, v němž neexistovaly žádné dramatické rozdíly a kde nikdo nevládnul nad druhým. Nešlo sice o hnutí křesťanského komunismu, jak o něm uvažoval a jak jej žil např. Přemysl Pitter, ale v jistém ohledu jsme určité prvky této ideje prožívali. Byli jsme soběstační, vnitřně i vnějškově svobodní, bezelstně solidární, nezatížení problémy dospělých a byli jsme také dětsky pacifističtí. Stranili jsme se bojů o teritorium a už vůbec nás nenapadlo soutěžit v olympských hrách o to, kdo dál doplivne, výš dočůrá, kdo má bohatší rodiče, kdo psa, kdo je kluk, kdo holka a kdo se zrovna vrátil z Jugoslávie. Rozdíly jsme si nepřipouštěli. Měli jsme se rádi. Chlapci i děvčata se svými sny a očekáváními.
Silné vzpomínky mám na léto, kdy jsem doprovázel babičku do jednoho z největších barokních kostelů v Čechách. Tak tak stál a vypadal skoro jako hrad po dobytí Švédy. Byl od rána do večera otevřený. Voněl pískovcem, zvlhlými omítkami a lavicemi, které sotva držely pohromadě. Od pondělí do neděle se k večerní bohoslužbě scházela hrstka žen a stařičký farář. Ženy byly účastné liturgického života snad jako za raných křesťanských časů. Bohoslužbu oběti vykonal sám kněz, ale ze všeho, co jsem viděl a prožil, bylo zřejmé, že katolických farářek tam bylo habaděj. Farář, vzdělaný člověk prvorepublikové tradice, bral i díky své službě a zkušenostem smrtelně vážně jen ty věci, v nichž šlo skutečně o život, všední i věčný. To malé společenství žilo zcela organicky a uchovalo si v sobě cosi rodinného.
Ta doba je nenávratně pryč. Po revoluci se z některých kostelů staly nedobytné pevnosti; a nesejde příliš na tom, z jaké strany se na věc díváte. Nechtěl bych být zavřený uvnitř, ani ztracený venku. Buď jak buď, na nejkrásnějším místě na světě, které znám, mohu sice najít poklady ztracených říší anebo prožít formující chvíle svého života, ale eucharistii jen tak, samu jsoucí v krajině, nenajdu. Služebníci a služebnice lidské vyzrálosti a božího obrazu a zpodobování jsou moc potřební. Ztratila se také samozřejmost, s jakou byl chrám chápán jako opravdový a dočasný dům života, živý, přístupný, svobodný prostor plný lidských hlasů, gest, pohybů a vůní. Ztratily se ženy, které by s naprostou samozřejmostí pomáhaly sloužit u oltáře, vedly, vyučovaly, zvěstovaly a nepřipadaly si leckdy jako v muzeu voskových figurín a zlacených ornátů. Ztratila se příčinná souvislost mezi tím, co se odehrává uvnitř a co se žije venku. Ztratilo se přesvědčení o univerzalitě božího dětství, Kristova kněžství, koinónii; a ta tam je potřeba té nejvnitřnější miméze – napodobování živého Boha, který i přes možná rizika vychází hledat ztracené ovce a stojí na straně oběti, slabých a žen.
Teologické spory o ženské služebné kněžství jsou neudržitelné. Existují celé stohy studií a vyjádření teologů, teoložek i biskupů, že činit z ženy nějakou zvláštní bytost nebo dokonce jiný živočišný druh nakonec pohřbí i poslední zbytky zdravého rozumu a víry. O to mně teď ale nejde. Nemyslím si, že by homílie výsostně náležela mužskému stavu duchovních. Když jsem měl kdysi přednášku pro společenství evangelických farářek, znovu jsem si uvědomil, jak občerstvující může být a je hloubka jejich myšlení a že tenhle svět teologické a filosofické rozvahy tu žalostně chybí. Kdybych mohl, vždy bych – než se věci dají do pohybu – zval ke kázání ženy humanitního vzdělání, které svým dílem vstoupily do dialogu s církví i se společností. Nevěřím na výsostné a nadhvězdné mužské poznání. Nedělám si iluze ani o sobě samém, ani o mužích, ani o ženách, ale jedno vím, že z duchovního života a intelektuální rozpravy žen by nakonec měli užitek všichni, ti vevnitř, ti venku i ti, kteří teprve přijdou. Vnitřním limitem je mi vztah, v němž bych si nikdy nedovolil říct ženě, že něco nesmí jen proto, že je žena a že výklad biblického slova to kategoricky a jednou provždy potvrzuje.
V ženském filosofickém a teologickém myšlení, které prošlo názorovou oponenturou a soutěží, jsem poznával, že rozpory bývají často jen zdánlivé a že za fosilním uvažováním o boží církvi jako společenství my a oni, ženy a muži, insideři a outsideři stojí spíš pohodlnost, neochota a strach ze sebe samých. Moje trojice nadcházejících dní je genderově vyvážená: (to) léto, (ta) příroda a její nenapodobitelný a občerstvující (ten) půvab. A jaká je ta vaše tříčka z nejmilovanějších?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
